ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.365.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 365/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2004 o dovolání, které podal obviněný K. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 4 To 585/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 2 T 99/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 2 T 99/2002, byl obviněný K. B. uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který podle rozsudku spáchal tím, že „dne 29. 4. 2002 v době okolo 22.00 hod. v L., ul. P., okr. M., vstoupil s černou pletenou kuklou přetaženou přes obličej a s nožem v ruce do herny B., umístěné v kulturním středisku C., přistoupil k obsluze herny, D. M. a vyzval ji k vydání peněz, přičemž jmenovaná mu z obavy o svůj život vydala z majetku provozovatele herny A. G. částku 9.800,- Kč v kovových mincích a částku 4.900,- Kč v bankovkách s kasírtaškou o hodnotě 120,- Kč a ke své škodě kabelku o hodnotě 183,30 Kč a mobilní telefon zn. Philips Save o hodnotě 1.416,70 Kč, načež obviněný se dále zmocnil z regálu nad barovým pultem 2 ks krabiček cigaret zn. Marlboro o hodnotě 106,- Kč a poté z herny utekl, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 27. 4. 1993, č. j. 1 T 88/93 - 86 odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, který vykonal dne 26. 5. 2001.“ Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 10 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný K. B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 4 To 585/2003, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 10. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (a rozsudku Okresního soudu v Mostě) podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný K. B. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především uvedl, že podle §256 tr. ř. soud odvolání zamítne, shledá-li, že je nedůvodné. Odvolání není důvodné, pokud napadený rozsudek je výsledkem spravedlivého procesu, při kterém byla plně respektována všechna ustanovení trestního řádu, jimiž mělo být dosaženo objasnění věci a měl být správně zjištěn skutkový stav. Pouze na základě takto zjištěného skutkového stavu může soud vyvodit právní kvalifikaci v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dále dovolatel vyjádřil nesouhlas s tím, že byl posouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru není dána (i kdyby trestný čin spáchal, což se nestalo) materiální podmínka, tj. že by opětovné spáchání trestného činu poté, co byl za takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti nyní posouzeného trestného činu pro společnost. Podle jeho slov soud vzal v úvahu pro jeho hodnocení podle §41 odst. 1 tr. zák. jen skutečnost, že předchozí trest vykonal dne 26. 5. 2001. Zjištěné skutečnosti, které umožňují komplexně zhodnotit, zda je materiální stránka §41 tr. zák. dána, tomu nenasvědčují. V další části dovolání vyjádřil obviněný přesvědčení, že zjištěný skutkový stav neumožňuje učinit závěr o tom, že je pachatelem skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nebylo tedy spolehlivě zjištěno, že je pachatelem podle §9 odst. 1 tr. zák. V souvislosti s tím rozvedl argumenty, z nichž má toto tvrzení vyplývat. Zejména zdůraznil, že znalec u něho potvrdil chronický zánět duhovky obou očí existující v době činu, který znemožňuje vidění. Dále poukázal na to, že jej žádný ze svědků neidentifikoval a že jeho bratr a řidič S. potvrdili jeho přítomnost doma v době spáchání skutku. Na kukle, kterou měl na sobě pachatel přepadení, nebyly nalezeny a zajištěny jeho sliny. Vyjádřil rovněž výhrady k závěru soudu stran nalezených otisků jeho prstů. Uzavřel pak, že soud nesprávně učinil hmotně právní posouzení stran §9 odst. 1 tr. zák., tedy otázky týkající se posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
V petitu dovolání proto dovolatel navrhl, aby na základě jeho dovolání bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2003, č. j. 4 To 585/2003-220 a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 7. 2003, č. j. 2 T 99/2002-183 a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V prvé řadě se zabýval formálními podmínkami a náležitostmi dovolání, přičemž navrhl aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), pokud by objektivizoval, že obviněný K. B. podal dovolání po lhůtě stanovené zákonem, takový mimořádný opravný prostředek odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Dále – ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům - státní zástupce uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být naplněn též v případě chybného posouzení právní otázky, zda byl skutek spáchán zvlášť nebezpečným recidivistou. Argumentaci obsaženou v dovolání lze proto vyhodnotit tak, že jejím prostřednictvím byla nastolena otázka správného či nesprávného právního posouzení skutku stabilizovaného do podoby uvedené ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Mostě. Státní zástupce po zevrubném zhodnocení skutečností rozhodných pro posouzení existence znaku zvlášť nebezpečné recidivy a námitek, jež dovolatel v rámci uvedeného dovolacího důvodu právně relevantně uplatnil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ve vztahu k dalším konkrétním výhradám, které obviněný uplatnil s poukazem na uvedený dovolací důvod, zdůraznil, že dovoláním nelze napadat samotná skutková zjištění a nelze se domáhat jejich změny. Pokud by se dovolání opíralo pouze o tuto konkrétní argumentaci, pak by muselo být Nejvyššímu soudu navrženo, aby dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce poznamenal, že obviněný blíže neodůvodnil, v čem by měl spočívat. Shledal pak, že tento dovolací důvod nebyl věcně naplněn v žádné z alternativ uvedených v předmětném zákonném ustanovení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. i v té části, ve které dovolatel namítal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V závěru vyjádření státní zástupce upozornil na to, že takové rozhodnutí může dovolací soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný K. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání současně zásadně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. (dovolatel sice výslovně nespecifikoval výrok, který svým dovoláním napadá, avšak z faktu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, které obsahuje jediný výrok, je zřejmé, proti jakému výroku brojí).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy především skutková zjištění obsažená v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný K. B. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje výhrady především vůči skutkovým závěrům soudu prvního stupně akceptovaným (potvrzeným) soudem druhého stupně, resp. hodnotícím úvahám rozvedeným v rozhodnutích obou soudů, týkajícím se otázky pachatelství předmětného skutku. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje a spojuje je s aplikací hmotně právního ustanovení §9 odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedeného totiž vyplývá, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená soudem odvolacím s tím, že podle něho nebyly vzaty v úvahu významné skutkové okolnosti, jež měly vyplývat z provedeného dokazování a měly jednoznačně svědčit v jeho prospěch. Podle jeho přesvědčení totiž objektivně existoval takový důkazní stav, který spolehlivý závěr o jeho pachatelství posuzovaného skutku nedovoloval. Soudy obou stupňů však dospěly po skutkové (a v návaznosti na to i po právní) stránce k jiným závěrům a předmětný postup v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily a rozvedly.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován převážně v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02).
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Část dovolacích argumentů však směřuje i do právního posouzení skutku zjištěného nalézacím soudem. Dovolatel totiž namítl, že byl nesprávně (vzhledem k absenci materiálního znaku) posouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitku právně relevantní.
Podle §41 odst. 1 tr. zák se za nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§42 odst. 1 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Citované zákonné ustanovení takto vymezuje základní podmínky, za jejichž kumulativního splnění může být pachatel kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista. První podmínky (formální) spočívají v tom, že pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný trestný čin, přestože již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný trestný čin potrestán, tedy přesto, že již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán (čímž se rozumí alespoň částečný výkon trestu, z povahy věci – srov. §41 odst. 2 tr. zák. - trestu odnětí svobody) a k tomuto potrestání lze přihlížet.
V posuzovaném případě splnění těchto podmínek vyplývá ze zjištění popsaného v rozsudku nalézacího soudu, podle něhož obviněný spáchal skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., tedy zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 27. 4. 1993, č. j. 1 T 88/93- 86 odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, který vykonal dne 26. 5. 2001.
Další podmínka (materiální) předpokládá, že okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost.
Při posuzování splnění tohoto předpokladu musí být, jak ostatně (demonstrativně) vyplývá z ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., zhodnocena především délka doby od posledního odsouzení do spáchání posuzovaného trestného činu. Přitom délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (srov. rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). V průběhu výkonu tohoto (posledního) trestu měl totiž pachatel značně ztíženou možnost páchání další trestné činnosti. Při zkoumání podmínek, zda se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, je délka doby, která uplynula od posledního odsouzení jenom jedním, nikoliv jediným hlediskem, které je nutno hodnotit v souvislosti s otázkou, zda stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je podstatně zvýšený (srov. rozhodnutí č. 33/1968 Sb. rozh. tr.). Je tedy nutné hodnotit i okolnosti další, a to okolnosti charakterizující stupeň společenské nebezpečnosti jak souzeného činu, tak činu, pro který byl obviněný v minulosti odsouzen.
Z těchto hledisek nutno zdůraznit, že podle skutkových zjištění nalézacího soudu (akceptovaných, jak již uvedeno, soudem odvolacím) byl obviněný v minulosti odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a uložený trest odnětí svobody vykonal dne 26. 5. 2001. Již za řádově jedenáct měsíců poté spáchal, jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, skutek kvalifikovaný (správně) jako trestný čin loupeže. Jestliže byl již v předchozí věci posouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., svědčí to jednak o vysokém stupni společenské nebezpečnosti tehdejšího trestného činu, jednak to společně s již uvedenými okolnostmi podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti nyní souzeného trestného činu. V souvislosti s tím je třeba dále uvést, že rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 4. 1989, sp. zn. 3 T 59/89 byl obviněný odsouzen též pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, který vykonal dne 27. 1. 1992. V době předcházející tomuto odsouzení byl opakovaně soudně trestán pro majetkovou trestnou činnost. I tyto okolnosti charakterizující dosavadní způsob života obviněného a jeho osobu (dokládají jeho sklony k soustavnému porušování společenských norem, zejména k páchání závažného protiprávního jednání) přispívají k závěru o velmi vysokém stupni společenské nebezpečnosti trestného činu popsaného v rozhodnutí nalézacího soudu. Připomenout je pak v těchto souvislostech na místě rovněž okolnosti tohoto činu, především fakt, že obviněný použil zbraň (srov. §89 odst. 5 tr. zák.) a byl maskován, což dokládá jistou připravenost a promyšlenost jeho jednání.
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že obviněný předmětný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., ani soud druhého stupně, jestliže tento právní závěr akceptoval. Naproti tomu právně relevantní námitce dovolatele Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Pokud jde o druhou alternativu, pak konkrétní námitky, jež obviněný K. B. uplatnil z důvodů již shora rozvedených, dílem nejsou opodstatněné nebo je nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného K. B. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. dubna 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval : JUDr. Vladimír Veselý