ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.385.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 385/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2004 o dovolání, které podal obviněný S. P.,t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 2 To 159/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 4/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 57 T 4/2002, byl obviněný S. P. uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 tr. zák. k §187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „společně po předchozí telefonické domluvě a rozdělení úloh s dosud neztotožněnou osobou jménem I. a dalšími blíže neztotožněnými osobami z České republiky a Svazové republiky Jugoslávie dne 25. 10. 2000 opatřili 2 971 gramů látky ephedrin, která je uvedena v příloze č. 9 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách jako prekursor na výrobu návykové látky pervitin (metamphetamin), přičemž z uvedeného množství by ho bylo možno vyrobit nejméně 2 228,2 gramů, nechali látku ephedrin zmrznout a poté zabalit do sýra „kajmak“, vložit do plastového kbelíku a dát do tašky, kterou téhož dne před 11.50 hodin předali L. D., řidiči linkového autobusu značky SANES, na trase B. – Br. – P. pod legendou, že posílají sýr pro bratra ze Svazové republiky Jugoslávie přes Slovenskou republiku do České republiky, za což byla řidiči předána odměna ve výši 20,- DEM, přičemž obžalovaný tašku i s výše uvedeným obsahem měl vyzvednout na autobusovém nádraží v P. a látku ephedrin dále distribuovat v České republice, což se mu nepodařilo, neboť zásilka byla zadržena pracovníky Celní služby Slovenské republiky již na hraničním přechodu K. “ Za to byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 10 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný S. P., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 2 To 159/03, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 11. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze (a rozsudku Městského soudu v Praze) podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný S. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především uvedl, že český trestní řád je založen na presumpci neviny, což bylo v tomto případě pominuto. Podstatným způsobem došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy obou stupňů se podle jeho slov nevypořádaly s jeho obhajobou, že je otázkou, zda se jedná o totožnost skutku. Při pečlivém posuzování důkazů nelze dovodit, že by to byl on, kdo zorganizoval převoz efedrinu. Dále vyslovil nesouhlas s právním hodnocením výkladu znaku „organizovaná skupina“. Vyjádřil přitom názor, že předpokladem pro naplnění tohoto znaku je, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Ani jeden ze soudů podle dovolatele neodůvodnil, jakým způsobem dospěl k závěru, že se jednalo o sdružení trestně odpovědných osob. Pokud se v telefonátech ozývaly další hlasy (vedle dovolatele), neexistuje důkaz, z něhož by bylo možno dovodit, že osoba nebo snad osoby byly trestně odpovědné. Neexistuje ani důkaz nasvědčující tomu, že se jednalo minimálně o tři osoby. V souvislosti s tím dovolatel vytknul soudu nerespektování zásady „ při pochybnostech ve prospěch viníka “. Soudu prvního stupně rovněž vytknul nesprávné hodnocení výpovědi svědkyně K. stran osoby, která měla volat z telefonu na ní vedeného. Dále se dovolatel zabýval odposlechy a záznamy o provozu telekomunikačního zařízení, přičemž dovodil, že se nejedná o důkazy, které by jej i s přihlédnutím ke znaleckým posudkům usvědčovaly. Vyhodnotil výpověď svědka L. D. a zdůraznil, že pro objektivní posouzení celé záležitosti měl být vyslechnut druhý řidič autobusu, což se však nestalo. Dovodil pak, že „ důkazy, tak jak byly provedeny, nelze použít jako listinný důkaz ve smyslu ustanovení §112 odst. 2 tr. řádu.“ Za pochybení obou soudů označil jejich závěr o splnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 3 tr. zák., neboť uložením takového trestu by byl zpřetrhaný jeho vztah s nezletilou dcerou a bylo tak rozhodnuto v rozporu se zájmem na spojování rodin.
V petitu dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 2 To 159/03, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 57 T 4/2002 a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že převážná část dovolací argumentace týkající se otázek procesní použitelnosti a vypovídací hodnoty jednotlivých důkazů i úrovně zhodnocení jejich souhrnu věcnému naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Za jedinou výtku akceptovatelnou ve smyslu tohoto zákonného ustanovení lze považovat zpochybnění naplnění kvalifikačního znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. Opodstatněnosti této námitky však podle státní zástupkyně nelze přisvědčit. Státní zástupkyně přitom s odkazem na „přisouzená“ skutková zjištění dovodila naplnění znaků trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu jeho kvalifikované skutkové podstaty. Současně zdůraznila, že dovolatelem vyslovená pochybnost, zda členové organizované skupiny, s nimiž jej trestná součinnost spojovala, splňují také podmínku plné trestní odpovědnosti, není podložena žádnými skutečnostmi, které by zakládaly důvod pro reálné podezření o opaku tohoto právního stavu. K námitce dovolatele týkající se trestu vyhoštění státní zástupkyně poznamenala, že jím uváděné skutečnosti nejsou způsobilé ve smyslu podmínek ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. ř. zabránit se zřetelem na stav zjištěný dokazováním uložení tohoto trestu. V závěru vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného S. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný S. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání současně zásadně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. (dovolatel sice výslovně nespecifikoval výrok, který svým dovoláním napadá, avšak z faktu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, které obsahuje jediný výrok, je zřejmé, proti jakému výroku brojí).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy především skutková zjištění obsažená v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jestliže obviněný S. P. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje výhrady především vůči skutkovým závěrům soudu prvního stupně akceptovaným (potvrzeným) soudem druhého stupně, resp. hodnotícím úvahám rozvedeným v rozhodnutích obou soudů týkajícím se otázky pachatelství předmětného skutku (namítá, že došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jeho obhajobou, zda se jedná o totožnost skutku, a při pečlivém posuzování důkazů nelze dovodit, že by to byl on, kdo zorganizoval převoz efedrinu), přičemž vytýká i neúplnost dokazování a nepoužitelnost části provedených důkazů, jde o námitky, jež vzhledem k výše konstatovaným okolnostem pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená soudem odvolacím s tím, že podle něho nebyly vzaty v úvahu významné skutkové okolnosti, jež měly vyplývat z provedeného dokazování a měly jednoznačně svědčit v jeho prospěch. Podle jeho přesvědčení totiž objektivně existoval takový skutkový stav věci, který spolehlivý závěr o jeho pachatelství posuzovaného skutku kvalifikovaného jako pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 tr. zák. k §187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák. nedovoloval. Soudy obou stupňů však dospěly po skutkové (a v návaznosti na to i po právní) stránce k jiným závěrům a předmětný postup v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlily a rozvedly.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován zejména v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02).
Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani výhradu dovolatele směřující proti výroku o trestu vyhoštění.
Dovolatel v tomto směru spatřuje hmotně právní vady napadeného rozhodnutí v nesprávné aplikaci ustanovení trestního zákona, jež mělo být rozhodné pro ukládání tohoto druhu trestu. Odvolacímu (potažmo nalézacímu) soudu vytýká, že při svém rozhodování náležitě nezhodnotil skutečnost, že uložením takového trestu by byl zpřetrhaný jeho vztah s nezletilou dcerou a tím bylo rozhodnuto v rozporu se zájmem na spojování rodin. Námitky dovolatele tak ve skutečnosti směřují vůči skutkovým zjištěním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), jež se vztahovala k následnému rozhodnutí o trestu, který dovolatel s ohledem na ustanovení §57 odst. 3 tr. zák. považuje za nezákonný. Jak již bylo rozvedeno shora, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být ovšem spatřován ve vadách procesní povahy, byť by mohly mít i hmotně právní důsledky. Namítanou nezákonnost uloženého trestu současně nelze podřadit ani pod jiný důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř., a to ani v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Trest vyhoštění je ovšem trestním zákonem upraveným druhem trestu, jehož uložení v konkrétním posuzovaném případě nebylo nepřípustné, přičemž jeho výměra v tomto případě nevybočila ze zákonných mezí. Dodat lze, že odvolací (i nalézací) soud se otázkou trestu vyhoštění v předmětné věci pečlivě zabýval a na podkladě skutkových zjištění popsaných v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil splnění podmínek pro jeho uložení. Na tyto úvahy, proti nimž neměl Nejvyšší soud žádných výhrad, lze tudíž odkázat.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Část dovolacích argumentů však směřuje i do právního posouzení skutku zjištěného nalézacím soudem. Podle názoru dovolatele byl totiž v předmětné věci nesprávně posouzen znak „organizovaná skupina“. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitku právně relevantní.
Organizovanou skupinou podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. je nejméně tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozh. č. 45/1986 Sb. rozh. tr.)
V souvislosti s tím lze odkázat na sice stručné, přesto však přesvědčivé a logické úvahy nalézacího soudu (rozvedené v odůvodnění jeho rozsudku), který na jejich základě dovodil, že v daném případě se jednalo o sdružení nejméně tří osob, přičemž s přihlédnutím k charakteru trestné činnosti, prokázané plánovitosti a koordinovanosti posuzovaného jednání a provádění předem přidělených úkolů jednotlivými pachateli nejsou ani u neztotožněných spolupachatelů dány důvodné pochybnosti o jejich trestní odpovědnosti. Ani Nejvyšší soud neshledal důvody, pro něž by tyto závěry nemohly obstát. Skutečnosti zjišťované na základě vyhodnocení provedených důkazů nalézacím soudem (a akceptované soudem odvolacím) svědčí ve prospěch uvedených závěrů a společně se zjištěním o tom, že obžalovaný předmětnou trestnou činnost sám organizoval a tudíž jednoznačně věděl, že jde o organizovanou skupinu působící v SRJ a ČR, odůvodňují naplnění znaku spáchání činu „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ uvedeného v §187 odst. 4 písm. c) tr. zák.
Právně relevantní námitce dovolatele proto Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného S. P. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý