ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.399.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 399/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2004 o dovolání podaném obviněným M. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 4 To 115/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 11/2000, takto:
Podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 1 T 11/2000, byl obviněný M. G. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který měl spáchat ve spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.) se spoluobviněným A. A. skutkem spočívajícím v tom, že „na základě vzájemné dohody, ústně uzavřené v přesně nezjištěné době v polovině března 1994, podle které společně uskuteční na jméno obžalovaného A. A. dovoz motorové nafty, kterou budou nepravdivě deklarovat jako kreozotový olej, v úmyslu tak docílit nižší vyměření cla, daně z přidané hodnoty a nevyměření spotřební daně, obžalovaný A. A. jako soukromý podnikatel, jemuž byl vydán živnostenský list obecním živnostenským úřadem Městského úřadu H. dne 25. 3. 1993 s předmětem podnikání „Koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“, v průběhu měsíců dubna až července 1994 z peněz poskytnutých obžalovaným M. G. a podle jeho pokynů nakoupil od společnosti S. O. G. C. prostřednictvím S. O. G. M. celkem 5.923,55 tun motorové nafty, kterou na území České republiky expedovala firma M. R. T. F. z M. ve 120 železničních vagónových cisternách přes hraniční přechod L. Při celním řízení na vnitrostátním Celním úřadě v Z. v době od 18. 4. 1994 do 25. 7. 1994 podal 13 ks jednotných celních deklarací, které obdržel již vyplněné od obviněného M. G., na nichž byly uvedeny nepravdivé údaje o druhu zboží a tyto údaje doložili fakturami vystavenými společností S. O. G. C. s nepravdivým údajem o nákupu surového kreozotového oleje, ačkoliv šlo ve skutečnosti o nákup motorové nafty, čímž touto záměnou druhu zboží docílili nižší vyměření cla a daně z přidané hodnoty a nevyměření spotřební daně, která se na obžalovanými uváděný druh zboží nevztahuje a společným jednáním tak českému státu zastoupenému Oblastním celním úřadem v O. způsobili škodu ve výši 61.320.195,-- Kč.“ Z tento trestný čin byl podle §148 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šest a půl roku, pro jehož výkon jej soud podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu prodeje paliv a maziv a zákazu provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy v trvání pěti roků.
O odvolání státního zástupce a obou obviněných rozhodl v druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 4 To 115/2003, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného M. G. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. pak sám nově rozhodl a obviněné uznal vinnými předmětným skutkem, jenž modifikoval tak, že „obžalovaný M. G. za účelem realizace svého záměru docílit nižšího vyměření cla, daně z přidané hodnoty a nevyměření spotřební daně, přiměl obžalovaného A. A., jemuž byl vydán živnostenský list obecním živnostenským úřadem Městského úřadu H. dne 25. 3. 1993 s předmětem podnikání „Koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“, aby v úmyslu realizovat tento záměr v průběhu měsíců dubna až července 1994 z peněz poskytnutých obžalovaným M. G. a podle jeho pokynů nakoupil od společnosti S. O. G. C. prostřednictvím S. O. G. M. celkem 5.923,55 tun motorové nafty, kterou na území České republiky expedovala firma M. R, T. F. z M. ve 120 železničních vagónových cisternách přes hraniční přechod L. a při celním řízení na vnitrostátním Celním úřadě v. Z. v době od 18. 4. 1994 do 25. 7. 1994 podal 13 ks jednotných celních deklarací, které obdržel již vyplněné od obžalovaného M. G., na nichž byly uvedeny nepravdivé údaje o druhu zboží a tyto údaje doložil fakturami vystavenými společností S. O. G. C. s nepravdivým údajem o nákupu surového kreozotového oleje, ačkoliv šlo ve skutečnosti o nákup motorové nafty, čímž touto záměnou druhu zboží docílil nižšího vyměření cla a daně z přidané hodnoty a nevyměření spotřební daně, která se na obžalovanými uváděný druh zboží nevztahuje a tímto jednáním tak českému státu zastoupenému Oblastním celním úřadem v O. způsobil škodu ve výši 61.320.195,- Kč.“ Uvedený skutek odvolací soud u obviněného A. A. právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a u obviněného M. G. jako organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Podle §148 odst. 4 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dalším výrokem odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že se odvolání spoluobviněného A. A. podle §256 tr. ř. zamítá.
Proti shora citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný M. G. následně dovolání, jímž napadl výrok o vině i trestu, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení hmotného práva, když skutek, jak byl soudem zjištěn nevykazuje znaky organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Podle názoru dovolatele není mezi skutkovou částí výroku o vině a tzv. právní větou výroku takový vztah, aby každému ze zákonných znaků trestného činu odpovídala nějaká konkrétní skutková okolnost. Přitom nejde pouze o nepřesnost výroku, neboť podle dovolatele ani ze skutkových zjištění soudu popsaných v odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit naplnění zákonných znaků organizátorství výše uvedeného trestného činu. Podstata pochybení odvolacího soudu spočívá podle dovolatele zejména v tom, že soud rozhodnou skutkovou okolnost vůbec nezjistil, nedostatek potřebného skutkového zjištění nahradil tím, že do rozsudku „dosadil“ části zákonného textu upravujícího organizátorství, přestože příslušné zjištění ohledně rozhodné skutkové okolnosti neučinil. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel především na to, že ze skutkových okolností, které soud zjistil, nevyplývá ani naplnění zákonného znaku příslušné formy zavinění, tj. že přímého pachatele trestného činu spoluobviněného A. A. přiměl v roli organizátora /zosnovatele, řídícího subjektu/ k tomu, aby podle jeho pokynů realizoval inkriminované jednání. Dovolatel vyslovil též pochybnosti, zda rozhodnutím soudu byla ještě zachována podstata (totožnost) skutku ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 tr. ř.
V následujícím podrobném rozboru výsledků dokazování provedeného ve věci poukázal dovolatel na rozpory v jednotlivých důkazech, které podle něj soudy obou stupňů ignorovaly, a v důsledku toho byly jejich úvahy založeny pouze na spekulacích. Rozhodnutí podle dovolatele proto nemá „zjevnou oporu ve skutkových zjištěních a v příslušném spisovém materiálu“, neboť spis kromě výpovědi spoluobviněného A. z přípravného řízení neobsahuje žádné další důkazy o údajné organizátorské činnosti dovolatele. Pokud jde o výpověď spoluobviněného, dovolatel zdůraznil, že se soudy vůbec nezabývaly její hodnověrností, ačkoliv obhajoba poukazovala na rozbory mezi touto výpovědí a dalšími důkazy, stejně jako na okolnost spočívající v odsouzení spoluobviněného za další trestné činy. Závěrem vyslovil dovolatel přesvědčení, že jeho jednání nelze považovat v žádném směru za trestné, když ve skutečnosti se na celém obchodním případě podílel pouze tak, že nakoupil od svědka J. motorovou naftu, kterou zálohově zaplatil a tuto následně prodal svým odběratelům.
V petitu svého dovolání proto navrhl, aby dovolací soud zrušil v celém rozsahu napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby jej zprostil obžaloby.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají pouze ty dovolací námitky, ve kterých se poukazuje na nesoulad mezi popisem skutku a užitou právní kvalifikací. Naproti tomu nelze podle státního zástupce přihlížet k té části dovolacích námitek, na jejichž podkladě se dovolatel fakticky domáhá změny skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozsudku a v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. To platí o námitkách týkajících se hodnověrnosti, resp. nehodnověrnosti výpovědi spoluobviněného A., jakož i o všech dalších námitkách ohledně hodnocení důkazů soudy a nedostatečného objasnění některých skutkových okolností. Pokud jde o relevantní námitky týkající se právní kvalifikace skutku, státní zástupce konstatoval, že je do určité míry sporné, zda v případě obviněného M. G. šlo o trestnou součinnost spočívající v účastenství na dokonaném trestném činu ve formě zjištěné odvolacím soudem, anebo zda se spíše nejednalo o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jak jednání obviněného právně kvalifikoval nalézací soud. Podle státního zástupce zejména opatření nepravdivě vyplněných celních deklarací by bylo možno považovat za článek řetězu složeného z činností směřujících ke zkrácení cla a daní, tj. k přímému vykonání trestného činu. V tomto směru však není předmětné rozhodnutí napadáno, když námitky dovolatele směřují výlučně k tomu, že souzený skutek vůbec nebyl trestným činem. Podle státního zástupce se s ohledem na omezený rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu nelze naznačenou problematikou v rámci dovolacího řízení blíže zabývat. Navíc dovolání podal pouze obviněný a změně soudního rozhodnutí v naznačeném směru brání i ustanovení §265p odst. 1, §265s odst. 2 tr. ř. Ze všech výše uvedených důvodů lze proto podle státního zástupce uzavřít, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b tr. ř., přičemž zčásti jde o námitky nedůvodné. Za těchto okolností státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovil souhlas, aby dovolací soud konal neveřejné zasedání i pro případ, že by hodlal rozhodnout jinak než navrhovaným rozhodnutím.
Obviněný M. G. je podle §265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (obhájkyně) podle §265d odst. 2 věta první tr. ř. a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci obviněný M. G. své dovolání částečně opřel o polemiku s hodnocením důkazů v řízení před oběma soudy, které se podle jeho názoru dostatečně nevypořádaly s rozpory v jednotlivých důkazech ani s otázkou hodnověrnosti výpovědi spoluobviněného A. A., což mělo vést k tomu, že své skutkové závěry založily na nepodložených úvahách a spekulacích, ačkoliv ve skutečnosti nebylo na podkladě výsledků dokazování možno dovodit, že by se obviněný (dovolatel) nějaké trestné činnosti vůbec dopustil, a to zejména pro nedostatek subjektivní stránky (zavinění). Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (str. 15-18) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 7-10) je přitom zřejmé, které důkazy a z jakých důvodů oba soudy považovaly za významné při zjišťování skutkového stavu věci. V jejich rozhodnutích je rovněž podrobně vyloženo, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely a odvolací soud pak náležitě v odůvodnění svého rozsudku vyložil, proč předmětný skutek po právní stránce posoudil odlišně od soudu prvního stupně. To znamená, že v uvedeném směru je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad o provádění a hodnocení důkazů podle ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatel se tak na základě citovaného dovolacího důvodu zčásti domáhal revize soudy zjištěného skutkového stavu věci, kterou však zákon s tímto dovolacím důvodem nespojuje. K tomu je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03). Pokud by obviněný podal dovolání výlučně se shora uvedených důvodů, popř. pokud by je opřel též o (procesní) námitku týkající se totožnosti skutku (§220 odst. 1 tr. ř.), bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z hlediska uplatněného (hmotně právního) dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud považoval podané dovolání za právně relevantní v té části, v níž dovolatel poukázal na to, že skutek, jak byl popsán odvolacím soudem a formulován ve výroku napadeného rozhodnutí, neobsahoval zákonem stanovené znaky organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a), §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je především třeba uvést, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu, a činem způsobí škodu velkého rozsahu (tj. podle §89 odst. 11 tr. zák. škodu dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč). Pokud pachatel zkrátí více druhů daní (popř. jiných povinných plateb) půjde o jeden skutek, budou-li současně splněny podmínky vyplývající z ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. (tzv. hmotně právní jednota skutku).
Účastníkem na dokonaném trestném činu (nebo jeho pokusu) podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. je ten, kdo úmyslně (srov. §4 tr. zák.) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor). Podstatné přitom je, aby mezi jednáním účastníka a trestným činem spáchaným hlavním pachatelem byl příčinný vztah. To je současně podmínkou, aby organizátor mohl být odpovědný za čin (srov. §10 odst. 2 tr. zák.), jehož provedení zosnoval nebo řídil. „Zosnováním“ trestného činu se rozumí především činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymyšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které se na něm budou podílet, rozdělování jednotlivých úkolů apod. „Řízení“ trestného činu spočívá zejména v usměrňování osob podílejících se na trestné činnosti a vydávání konkrétních pokynům těmto osobám.
V posuzovaném případě obviněného (dovolatele) M. G. Nejvyšší soud zjistil, že skutkový stav věci, jak byl stručně formulován (popsán) ve výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu (§120 odst. 3 tr. ř.) a rozveden v jeho odůvodnění, obsahuje všechny základní skutkové okolnosti, které podle shora naznačených hledisek ve svém souhrnu zahrnují nezbytné zákonné znaky, které soudu umožňovaly právně kvalifikovat jednání obviněného jako účastenství (ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a/ tr. zák.) na trestném činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spáchaným spoluobviněným A. A. Z popisu skutku rovněž vyplývá zavinění obviněného (dovolatele) ve formě přímého úmyslu (§4 písm. a/ tr. zák.), jakož i příčinný vztah mezi jednáním účastníka a hlavního pachatele. Odvolací soud postupoval správně i v tom, že v souladu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák. aplikoval trestní zákon ve znění novely provedené zák. č. 265/2001 Sb., který byl pro obviněné příznivější než trestní zákon účinný v době spáchání činu.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích neshledal Nejvyšší soud podané dovolání v žádném směru opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. G. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler