ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.624.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 624/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2004 o dovolání podaném obviněným B. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 4 To 355/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 287/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 6 T 287/2002, byl obviněný B. J. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „počátkem měsíce září roku 1995, nejpozději dne 5. 9. 1995 převzal v B. od O. K. finanční hotovost ve výši 1.100.000,- Kč, která byla určena k zakoupení pozemku – parcely v k. ú. H. dle smlouvy ze dne 8. 9. 1995, obžalovaný však příslušný pozemek nekoupil a s finančními prostředky disponoval v rozporu s účelem, k němuž mu byly svěřeny, neboť je vložil k datu 5. 9. 1995 do firmy O., s. r. o., kde byl v té době společníkem, a tyto byly použity jako provozní kapitál, čímž způsobil poškozenému O. K. škodu ve výši 1.100.000,- Kč.“ Za to byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let, a podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu 100.000,- Kč, přičemž byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody na 10 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený O. K. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný B. J. a poškozený O. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 4 To 355/2003, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 10. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný B. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jímž byl uznán vinným, jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. , neboť podle jeho slov nedošlo k naplnění požadavku zákona, který pro případ uznání viny uvedeným trestným činem vyžaduje prokázání skutečnosti, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Dále uvedl, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť na základě skutkových zjištění učiněných těmito soudy byly vyvozeny chybné závěry a mylně shledány všechny zákonné znaky uvedeného trestného činu. Popsané jednání podle něho nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Soudy se nevypořádaly s objektivní ani subjektivní stránkou tohoto trestného činu. V návaznosti na to dovolatel zdůraznil, že o skutkovém stavu věci objektivně existují pochybnosti, které jsou vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2001, sp. zn. 3 Tz 36/2001, jímž bylo zrušeno usnesení státního zástupce ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 2 KZv 151/99, o zastavení trestního stíhání a věc byla vrácena k novému prošetření a rozhodnutí. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uložil orgánům činným v trestním řízení doplnění dokazování. Orgány činné v trestním řízení však pokyny Nejvyššího soudu nesplnily, a přesto prohlašují v odůvodnění svých rozhodnutí, že skutkový stav byl zjištěn tak, že o něm nejsou pochybnosti. Dovolatel pak konkretizoval, v jakých směrech došlo podle jeho názoru k pochybení při zjišťování skutkového stavu věci a k nesplnění pokynů Nejvyššího soudu, přičemž se zabýval i některými provedenými důkazy. Zejména vyjádřil výhrady vůči hodnocení (rozporné) výpovědi poškozeného O. K. a dovodil, že pokud je tento svědek nevěrohodný v otázce náhrady škody, nelze o něm tvrdit, že je věrohodný v otázce viny. Připustil, že přijal od poškozeného částku 1.100.000,- Kč na zakoupení pozemku, tuto částku však na zakoupení pozemku nepoužil a investoval se souhlasem poškozeného do společnosti O., spol. s r. o. Poškozený (jako věřitel) následně dne 11. 12. 1995 uzavřel se jmenovanou společností (jako dlužníkem) na tuto částku smlouvu o půjčce. Firma O., spol. s r. o. dne 21. 4. 1997 tuto půjčku i s úrokovým navýšením v celém rozsahu uhradila a na základě toho vystavil poškozený doklad o úhradě dluhu s odkazem na smlouvu ze dne 11. 12. 1995.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud rozsudkem zrušil z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 4 To 355/2003, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 6 T 287/2002, a v celém rozsahu jej zprostil obžaloby Městského státního zastupitelství č. j. 5 Zt 42/2002 ze dne 12. 7. 2002.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný B. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jestliže obviněný B. J. v rámci svého dovolání uplatňuje (a poměrně podrobně rozvádí) výhrady vůči úplnosti dokazování, hodnocení provedených důkazů a skutkovým zjištěním nalézacího a odvolacího soudu, jde o námitky, které pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje. Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Část dovolacích námitek však směřuje i do právního posouzení skutku zjištěného nalézacím soudem (a akceptovaného soudem odvolacím). Dovolatel totiž namítl, že na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly vyvozeny chybné právní závěry a mylně shledány všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Popsané jednání nenaplňuje podle jeho názoru skutkovou podstatu tohoto trestného činu (soudy se podle jeho slov nevypořádaly s objektivní ani subjektivní stránkou tohoto trestného činu). Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.
Podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Tento trestný čin, jehož objektem je především vlastnictví věci a předmětem útoku cizí věc, je trestným činem úmyslným. Jedním ze základních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je tedy úmyslné jednání (§4 tr. zák.). Závěr o tom, že je tu zavinění podle trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Přisvojením si cizí věci se rozumí takové jednání pachatele, kdy naloží s věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo dispozice, a to způsobem mařícím základní účel svěření a přitom sobě či jinému obstará z věci nikoli přechodný (časově nelimitovaný) prospěch. Jinak řečeno, pachatel si přisvojí cizí věc, jestliže si vytvoří možnost trvalé dispozice s ní a současně vyloučí oprávněnou osobu z výkonu jejích práv, ať již vlastnického či od tohoto práva odvozeného.
Popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu v posuzovaném případě odpovídá všem znakům skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Pokud jde z hlediska subjektivní stránky o úmyslné zavinění obviněného B. J., pak takové zavinění vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím akceptovaných soudem odvolacím vyjádřených v již zmíněné skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu. Podle nich obviněný „…převzal v B. od O. K. finanční hotovost ve výši 1.100.000,- Kč, která byla určena k zakoupení pozemku – parcely v k. ú. H. dle smlouvy ze dne 8. 9. 1995, obžalovaný však příslušný pozemek nekoupil a s finančními prostředky disponoval v rozporu s účelem, k němuž mu byly svěřeny, neboť je vložil k datu 5. 9. 1995 do firmy O., s. r. o., kde byl v té době společníkem, a tyto byly použity jako provozní kapitál, čímž způsobil poškozenému O. K. škodu ve výši 1.100.000,- Kč.“
Jde o formulace, které spolu s ostatními okolnostmi popsanými v napadených rozhodnutích vyjadřují úmyslnou povahu jednání obviněného /jeho zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák./, a to jednání naplňujícího zákonný znak přisvojení si cizí svěřené věci. Závěr o nedostatku úmyslného zavinění obviněného by bylo možno učinit pouze na podkladě jiných skutkových zjištění, tedy při jiném hodnocení provedených důkazů a za odlišného skutkového stavu, než na jakém spočívají napadená rozhodnutí.
V této souvislosti ovšem Nejvyšší soud odkazuje na shora podrobně rozvedený výklad důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Nejvyšší soud tudíž nemohl námitce dovolatele týkající se subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. přiznat žádné opodstatnění.
Tentýž závěr platí i pro další argumentaci dovolání vytýkající nesprávnost posouzení objektivní stránky tohoto trestného činu. Popsané a výše zdůrazněné skutkové okolnosti totiž naplňují obligatorní znaky objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Zřejmé je jednání – obviněný naložil se svěřenými finančními prostředky v rozporu s účelem, k němuž mu byly dány do dispozice, a to způsobem mařícím základní účel svěření – i následek v podobě porušení zájmu na ochraně majetkových práv (v konkrétních souvislostech účinek - škoda na cizím majetku subsumovatelná pod zákonný pojem značná škoda podle §89 odst. 11 tr. zák.).
Nejvyšší soud proto nedovodil dovolatelem namítaný nesoulad mezi popisem skutku v rozhodnutí nalézacího soudu a použitou právní kvalifikací jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného B. J. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý