ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.645.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 645/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. června 2004 o dovolání podaném obviněným A. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 8 To 1/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 13/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 18 T 13/2003, byl obviněný A. G. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., který po skutkové stránce spáchal tím, že „dne 16. 7. 2002 v přesně nezjištěné době, avšak po 20.00 hod. večerní u obce B., poblíž křižovatky silnice č. 141 a č. 14123 ve směru na obec B., úmyslně zasáhl dvěma ranami do hlavy a jednou ranou do hrudi z blíže neustanovené pistole ráže 7,65 mm L. P., občana SRN, který na místě zemřel v důsledku zakrvácení dutiny hrudní při střelném poranění plic, tohoto jednání se dopustil v úmyslu přivlastnit si věci poškozeného, především jeho automobil a mobilní telefon.“ Za tento trestný čin mu byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. P., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 8 To 1/2004, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že se obviněný A. G. podle §219 odst. 2 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti shora citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný následně dovolání, jímž napadl výrok o vině i o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel na to, že právní posouzení předmětného skutku je samo o sobě nesprávné především proto, že skutku, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, se vůbec nedopustil. Pokud byl přesto uznán vinným, pak podle jeho přesvědčení nebylo možno jeho jednání posuzovat jako trestný čin vraždy v kvalifikované skutkové podstatě §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Zákon v takovém případě vyžaduje, aby se úmyslné zavinění vztahovalo nejen k usmrcení jiného, ale rovněž (mimo jiné) ke získání majetkového prospěchu. To znamená, že nestačí prokázat spolehlivými a věrohodnými důkazy pouze fakt, že konkrétní osoba usmrtila jiného, nýbrž i to, že její jednání bylo motivováno úmyslem získat majetkový prospěch. Pod výše uvedenou právní kvalifikaci proto nelze podřadit případy, kdy pachatel nejprve někoho usmrtí a teprve následně s ohledem na vyvstalou příležitost se rozhodne nakládat s jeho věcmi. Tyto skutkové okolnosti přitom musí být mimo jakoukoliv pochybnost zjištěny na podkladě výsledků provedeného dokazování. V uvedené souvislosti dovolatel namítl, že v jeho případě nebyl proveden jediný důkaz, který by spolehlivě prokazoval závěr o tom, že se trestného činu dopustil v úmyslu získat majetkový prospěch. Podle dovolatele tomu bylo právě naopak, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují impulsivnímu zkratkovitému jednání dovolatele (v afektu po předchozí hádce). Dovolatel dále namítl, že soudy ignorovaly „mezery“ v jeho první výpovědi, která podle nich měla být spontánním přiznáním. Z této výpovědi však použily pouze to, co zapadalo do jimi vykonstruovaného děje a ostatní označily za nepravdivé, aniž by se zabývaly tím, jaké logické důvody by jej k takovému zkreslování vedly. Podle názoru dovolatele došlo v řízení před soudem rovněž k celé řadě procesních pochybení spočívajících zejména v nesprávném hodnocení provedených důkazů včetně porušení zásady in dubio pro reo, dále v nepřipuštění důkazních návrhů obviněného (dovolatele) a v chybném čtení svědeckých výpovědí. Závěrem svého dovolání uvedl, že jeho obsah nelze vykládat v tom smyslu, že by spáchání trestné činnosti připouštěl, nýbrž tak, že soudy v jeho věci učinily zcela chybné skutkové závěry.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby „dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal nové projednání a rozhodnutí věci a to v jiném složení senátu.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá konkrétním námitkám dovolatele, který soudům vytýká nesprávnost hodnocení důkazů, popř. neúplnost dokazování či jiná procesní pochybení. Takové námitky podle státního zástupce však výše uvedený dovolací důvod nenaplňují. Státní zástupce současně neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo některou z vad, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, jež není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad taxativně uvedených v §265b tr. ř. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný A. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. per analogiam. Dovolání napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, přičemž podle názoru Nejvyššího soudu je zákonná podmínka uvedená v ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. splněna i tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. a napadený rozsudek zrušil jen ve výroku o trestu, o němž pak sám znovu rozhodl. Tím v podstatě bylo (z hlediska obsahu výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) odvolání obviněného proti výroku o vině zamítnuto, protože odvolání proti tomuto výroku nebylo shledáno důvodným.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které je obviněným dovolání opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení souvisejících důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy, když s poukazem na vytýkaná procesní pochybení namítl v podstatě to, že obsah provedených důkazů závěr o jeho vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. nedovoloval. S tím pak dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spojoval (jako důsledek vytýkaných vad) namítané vadné právní posouzení skutku. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z odlišných skutkových zjištění (která jsou v jejich rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. náležitě rozvedena a odůvodněna), než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily posouzení relevantních hmotně právních otázek. To znamená, že se dovolatel s poukazem na vytýkané porušení zásad o provádění a hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. domáhal revize soudy zjištěného skutkového stavu věci, a dovolání tak ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají.
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 499/03 str. 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného A. G. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler