ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.666.2004.2
3 Tdo 666/2004 – I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2004 o dovolání podaném obviněným P. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 6 To 445/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. 18 T 128/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 18 T 128/2003, byl obviněný P. V. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 11. 1. 2003 kolem 9.45 hodin na silnici mezi obcemi K. L. a M. A. jako řidič nákladního automobilu zn. LIAZ, , z majetku s. r. o. K. š., nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám, takže při průjezdu prudké levotočivé zatáčky dostal na kluzkém povrchu vozovky smyk, který nevyrovnal, vjel do levé poloviny vozovky, kde se čelně střetl s protijedoucím autobusem zn. KAROSA, z majetku a. s. C. O., řízeným J. S., v němž bylo přepravováno nejméně devět osob, přičemž při nehodě utrpěl J. S. zranění ve formě zlomeniny stehenní kosti vpravo s dosud neukončeným léčením a zranění utrpěli i cestující v autobusu, a to E. C. tržně zhmožděné poranění hlavy s dobou léčení 1 týden, Š. H. oděrky na různých částech těla s dobou léčení 1 týden, V. H. drobné zranění vyžadující pouze prvotní ošetření, D. P. zhmoždění levého stehna bez pracovní neschopnosti, R. R. pohmoždění obou kolen a páteře bez pracovní neschopnosti, L. Š. zhmoždění levého bérce bez pracovní neschopnosti a H. R. poranění páteře s dosud neukončenou dobou léčení, přičemž na nákladním automobilu byla způsobena škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč a na autobusu škoda ve výši nejméně 400.000,- Kč.“ Za to byl odsouzen podle §180 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.
O odvolání obviněného P. V. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 6 To 445/2003, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 11. 2003 /§139 odst. 1 písm, b/ cc/ tr. ř./.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě („ve vazbě na rozsudek OS Bruntál, pobočka Krnov sp. zn. 18 T 128/2003“) podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný P. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely ze správně zjištěného skutkového stavu, který však nesprávně právně kvalifikovaly jako trestný čin obecného ohrožení podle §180 odst. 3 tr. zák. Podle jeho přesvědčení měla být předmětná dopravní nehoda posouzena jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. s tím, že podle §224 odst. 2 tr. zák. mu měl být uložen trest. V souvislosti s tím vyslovil názor, že by trest mohl být mírnější, a to zejména trest zákazu činnosti, neboť mu způsobuje značné problémy v rodinném životě, které blíže popsal již v podaném odvolání. Svůj závěr o užití nesprávné právní kvalifikace obviněný odůvodnil tím, že v důsledku jeho jednání jako řidiče - když nejel vysokou rychlostí a riskantně a snažil se střetu obou vozidel na neošetřené zledovatělé vozovce zabránit - nehrozilo bezprostřední a konkrétní nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví sedmi (devíti) osobám ani nebezpečí vzniku škody velkého rozsahu na cizím majetku. Podle jeho slov bylo prokázáno, že „konkrétní hrozba poruchy, živelnost a neovladatelnost průběhu vyvolané události, kdy vznik poruchy na zákonem chráněném zájmu již není závislý na vůli pachatele, ale na nahodilých okolnostech – zde chybí.“ V souvislosti s tím odkázal na rozhodnutí č. 12/88 Sb. rozh. tr., z něhož mj. vyplývá, že: „…Nestačí totiž, aby pachatel svým jednáním pouze vytvořil určitou situaci, ze které by až za předpokladu splnění dalších podmínek vzniklo obecné ohrožení.“
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud „podle §265k tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o vině a trestu a podle ustanovení §265m na stejném skutkovém základě věc nově rozsudkem rozhodl“, přičemž vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně obsahuje veškeré zákonné znaky trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť obviněný nedbalostním jednáním - porušil ustanovení §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích - zapříčinil dopravní nehodu s autobusem přepravujícím v kritické chvíli nejméně devět osob, kdy zranění dvou z nich vykazuje všechny znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., a při této dopravní nehodě byla způsobena škoda ve výši nejméně 900.000,- Kč. Obviněný nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Státní zástupkyně dále zdůraznila, že pokud obviněný v rámci odůvodnění dovolání poukázal na nesprávné hodnocení ve věci pořízených důkazů, jedná se o námitky skutkové, které uvedený dovolací důvod nenaplňují. V návaznosti na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Obviněný P. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ačkoliv dovolatel v úvodu svého dovolání uvedl, že „soudy obou stupňů vycházely ze správně zjištěného skutkového stavu“, avšak celou věc pouze nesprávně právně kvalifikovaly, je v jeho podání dále obsaženo i tvrzení, že „nejel vysokou rychlostí a riskantně a snažil se střetu obou vozidel na neošetřené zledovatělé vozovce zabránit“, které však neodpovídá popisu skutku uvedenému v rozsudku nalézacího soudu. Lze tedy dovodit, že dovolatel vyjádřil rovněž výhrady vůči skutkovým zjištěním (jejich úplnosti a správnosti) popsaným v rozsudku nalézacího soudu, která byla akceptována i odvolacím soudem. Takové námitky pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit. Totéž platí o výhradách týkajících se trestu. Při zvažování otázek ukládání trestu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba zohlednit celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. a vztah předmětného dovolacího důvodu k ostatním důvodům dovolání formulovaným v §265b odst. 1 tr. ř., zejména pak k §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Systematickým výkladem §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nutno dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je (pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu) v rámci ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. důvodem speciálním vůči důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výhrady vůči druhu či výměře uloženého trestu lze tedy uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. K jeho naplnění dojde, bude-li odůvodněn existencí alespoň jedné z alternativně stanovených podmínek v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k těmto otázkám srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1011/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 217/03). Dovolatelem uplatněné argumenty týkající se trestu však pod tento (ani jiný důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř.) nelze podřadit. Ostatně dovolatel uvedený speciální dovolací důvod neuplatnil.
Pokud by bylo dovolání podáno pouze z těchto důvodů, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Obviněný však v dovolání namítl především nesprávnost právní kvalifikace skutku jako trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 3 tr. zák. s tím, že celá věc měla být posouzena jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť je přesvědčen, že v důsledku jeho jednání nehrozilo bezprostřední a konkrétní nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví sedmi (devíti) osobám ani nebezpečí vzniku škody velkého rozsahu na cizím majetku a chybí zde konkrétní hrozba poruchy, živelnost a neovladatelnost průběhu vyvolané události, kdy vznik poruchy na zákonem chráněném zájmu již není závislý na vůli pachatele ale na nahodilých okolnostech. Tyto výtky týkající se správnosti aplikace hmotného práva (trestního zákona) je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, způsobí jím značnou škodu a těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Objektem trestného činu obecného ohrožení dle §180 tr. zák. je zájem na ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku. Způsobením obecného nebezpečí se rozumí zaviněné vyvolání takového stavu, který se svou nebezpečností rovná nebezpečnosti požáru, povodně nebo škodlivým účinkům výbušnin, plynu či elektřiny, z něhož hrozí většímu počtu lidí (nejméně sedmi osobám) bezprostřední a konkrétní nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví anebo cizímu majetku škoda velkého rozsahu (musí jít o některé z jednání příkladmo uvedených v §179 odst. 1 tr. zák., z něhož bezprostředně hrozí obecně nebezpečné následky, přičemž je typické přiblížení se k poruše). Pro stav obecného nebezpečí je typická určitá živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž porucha často závisí na nahodilých, z vlivu pachatele se vymykajících okolnostech. Nestačí tedy, když jednáním pachatele byla vytvořena pouze taková situace, z níž by obecně nebezpečný následek mohl vzniknout teprve za určitých okolností a splnění dalších podmínek. (srov. rozhodnutí, příp. zhodnocení poznatků, publikovaná pod č. 10/1965, I/1966, 3/1963, 27/1967, 36/1984, 12/1988 Sb. rozh. tr.).
Při aplikaci shora uvedených obecných zásad na konkrétní posuzovaný případ, je třeba potvrdit závěr soudu prvního i druhého stupně, že obviněný skutkem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně naplnil znaky trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b) tr. zák. Nalézací soud totiž zjistil, že obviněný …jako řidič nákladního automobilu zn. LIAZ, z majetku s. r. o. K. š., nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám, takže při průjezdu prudké levotočivé zatáčky dostal na kluzkém povrchu vozovky smyk, který nevyrovnal, vjel do levé poloviny vozovky, kde se čelně střetl s protijedoucím autobusem zn. KAROSA, z majetku a. s. C. O., řízeným J. S., v němž bylo přepravováno nejméně devět osob,“ přičemž jmenované osoby utrpěly v citovaném rozsudku blíže specifikovaná zranění, z nichž dvě vykazují všechny znaky těžké újmy na zdraví dle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., …a na nákladním automobilu byla způsobena škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč a na autobusu škoda ve výši nejméně 400.000,- Kč.
Z uvedených skutečností je zcela zřejmé, že obviněný porušil zejména ustanovení §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších změn a doplňků, podle kterého je řidič povinen přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, přičemž smí jet pouze takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. V souvislosti s tím porušil též ustanovení §11 odst. 1 téhož zákona, podle něhož se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. Nerespektoval však ani obecné ustanovení §4 písm. a) stejného zákona ukládající každému při účasti na provozu na pozemních komunikacích povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, a povinnost své chování přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. V důsledku tohoto zaviněného (nedbalostního) jednání (v příčinné souvislosti s ním) došlo ke střetu dovolatelem řízeného nákladního automobilu (o velké hmotnosti) s protijedoucím autobusem, ve kterém bylo přepravováno devět osob. Obviněný tedy zavinil nebezpečnou havárii, jejíž průběh vykazoval rysy živelnosti a neovladatelnosti [obviněný poté, co uvedl vozidlo do smyku, již nebyl schopen toto vozidlo nijak (z hlediska směru a rychlosti) ovládat a nemohl tak korigovat ani průběh vlastního střetu, jemuž nebyl schopen zabránit ani řidič protijedoucího vozidla] a která vedla ke stavu, kdy bezprostředně hrozilo nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví lidí, což je zřejmé ze skutečně způsobeného následku. V daných souvislostech je na místě odkázat také na fotodokumentaci zachycující poškození (deformaci) obou vozidel na nehodě zúčastněných svědčící mj. o značné razanci střetu, z čehož vyplývá, že na cestující působila velká kinetická energie. Nelze přitom (vzhledem ke zjištěným skutečnostem) pochybovat o tom, že porucha závisela na nahodilých okolnostech, jež nemohl obviněný svojí vůlí ovlivnit. Šlo tedy o obecné nebezpečí (situaci srovnatelnou se stavy příkladmo uvedenými v §179 odst. 1 tr. zák.). Na místě je současně zopakovat, že právě jednání dovolatele bylo určující a bezprostřední příčinou popsaných relevantních trestněprávních následků.
Nejvyšší soud tudíž nemohl přiznat formálně relevantním dovolacím námitkám žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. V. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý