ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.858.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 858/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30.září 2004 dovolání, které podal obviněný D. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 164/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 23/2003, a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř a §265l odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 164/03, se v celé části týkající se obviněného D. G. zrušuje .
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Vrchnímu soudu v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 16 T 23/2003, byl obviněný D. G. uznán vinným společně s obviněným ml. Š. G. trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Podle rozsudku totiž „dne 10. 3. 2003 v době kolem 23.00 hod. ve spolupachatelství s nejméně další neustanovenou osobou v blízkosti konečné zastávky městské hromadné dopravy v ulici A. B. v Č. B. obestoupili tímto místem procházejícího M. Š., jemuž tak znemožnili pokračovat v chůzi, přičemž tohoto vyzývali k vydání peněz, kdy obž. ml. Š. G. poškozeného opakovaně nejméně dvěma ranami pěstí udeřil do brady a pravé části obličeje, po čemž tento upadl na zem, a napadenému vytrhl z ruky peněženku obsahující bankovku v hodnotě 1.000,- Kč, nejméně 50,- Kč v drobných mincích, osobní doklady jmenovaného a nepřenosnou elektronickou mezinárodní platební kartu zn. Maestro vydanou na jméno poškozeného ČSOB, a. s., a na to z místa utekli, M. Š. při napadení utrpěl dvojitou zlomeninu dolní čelisti vpravo, kdy během následné jednotýdenní nemocniční hospitalizace se podrobil operativnímu zákroku, při němž mu na místo zranění byla přiložena dlaha a mezičelistní drátěná fixace, kdy další léčení zraněného bylo spojeno s pracovní neschopností v trvání do 2. 6. 2003.“ Za to byl obviněný D. G. odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 4 roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný D. G. (a také obviněný ml. Š. G.), rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 164/03, odvolání obviněného D. G. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Tento rozsudek (a v souvislosti s ním v nedotčené části týkající se mj. obviněného D. G. i rozsudek soudu prvního stupně) nabyl právní moci dne 15. 1. 2004 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze (výroku jeho se týkajícího) podal obviněný D. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku je způsobeno tím, že v daném případě nebyla prokázána jedna ze základních složek trestného činu, a to subjektivní stránka. Zdůraznil přitom, že bylo prokázáno, že útok proti poškozenému byl veden výlučně ze strany obviněného Š. G. Pokud by měl být (dovolatel) spolupachatelem trestného činu loupeže, musel by minimálně vědět o tom, že jmenovaný obviněný proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a pro případ, že se tak stane, být s tím srozuměn. Podle jeho přesvědčení trestní spis neobsahuje žádný důkaz o tom, že by byl s násilným útokem obviněného Š. G. proti poškozenému předem jakkoli srozuměn. Za zcela chybnou označil kvalifikaci jeho jednání jako spolupachatelství trestného činu loupeže podle odst. 2 písm. b) ustanovení §234 tr. zák. Aby tato jeho trestní odpovědnost připadala v úvahu, musela by podle jeho přesvědčení existovat předem mezi ním a obviněným Š. G. jednoznačná dohoda, která by nezahrnovala pouze použití násilí, ale také konkrétní stupeň intenzity tohoto násilí. V tomto případě by musel být podle svých slov alespoň srozuměn s tím, že obviněný Š. G. použije proti poškozenému násilí o takové intenzitě, která by byla minimálně schopna přivodit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Dále dovolatel dovodil, že mezi jeho jednáním a vzniklým následkem zcela chybí příčinná souvislost, když nebylo prokázáno zavinění, a pokud tedy připadalo v dané věci v úvahu jeho trestní stíhání, pak jedině za pokus trestného činu krádeže. V souvislosti s tím namítl, že z důvodu jednočinného souběhu jej nelze shledat trestně odpovědným ani za spáchání trestného činu neoprávněného držení platební karty. Dodal ještě, že při vědomí toho, v jakém rozsahu může dovolací soud napadené rozhodnutí přezkoumávat, neuvádí námitky proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, přesto však s nimi primárně nesouhlasí a považuje je za chybná.
V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud „rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že argumentace dovolání nekoresponduje s použitým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť k pochybnosti obviněného o právním posouzení skutku namítá nesprávnost samotných skutkových zjištění a takové námitky nelze pod uvedený důvod dovolání podřadit. Z výhrad, jež dovolatel uplatnil, tomuto dovolacímu důvodu odpovídá pouze ta, kterou se domáhá jiného právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a to jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. Podle rozhodných skutkových zjištění, jejichž správnost a úplnost nepřísluší v dovolacím řízení přezkoumávat, obvinění společně poškozeného obstoupili, vyzývali ho k vydání peněz, zaútočili na něj s úmyslem zmocnit se jeho peněženky a způsobili mu těžké zranění přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., tedy ve formě zavinění dostatečné pro spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Skutkové závěry soudu vylučují verzi obviněného, s níž spojuje jiné právní posouzení skutku. Se závěry nalézacího soudu se plně ztotožnil i soud odvolací, přičemž se současně logicky vypořádal s námitkami obviněného, které jsou většinou shodné s těmi, jež uplatnil v rámci dovolacího řízení. Z těchto důvodů státní zástupkyně dovodila, že dovolání je zjevně neopodstatněné, a navrhla, aby je dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Upozornila přitom na skutečnost, že takové rozhodnutí může dovolací soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Především shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný D. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jestliže obviněný D. G. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. de facto dovozuje nesprávnost skutkových zjištění, jež byla podkladem pro závěr (z hlediska skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.) o existenci úmyslné formy zavinění, jde o námitky, které vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje. Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Část dovolacích námitek (argumentů) však směřuje i do právního posouzení skutku zjištěného nalézacím soudem, neboť dovolatel za zcela chybnou označil kvalifikaci jeho jednání jako spolupachatelství trestného činu loupeže podle odst. 2 písm. b) ustanovení §234 tr. zák. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.
Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. V tomto smyslu je násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Dalším znakem trestného činu loupeže je jednání směřující ke zmocnění se cizí věci, jímž se rozumí stav, kdy si pachatel chce zjednat možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Ve vztahu k pachateli musí jít o věc cizí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
V posuzovaném případě soud prvého stupně zjistil a ve výroku svého rozsudku výslovně vyjádřil, že oba obvinění „…ve spolupachatelství s nejméně další neustanovenou osobou v blízkosti konečné zastávky městské hromadné dopravy v ulici A. B. v Č. B. obestoupili tímto místem procházejícího M. Š., jemuž tak znemožnili pokračovat v chůzi, přičemž tohoto vyzývali k vydání peněz, kdy obž. ml. Š. G. poškozeného opakovaně nejméně dvěma ranami pěstí udeřil do brady a pravé části obličeje, po čemž tento upadl na zem, a napadenému vytrhl z ruky peněženku obsahující bankovku v hodnotě 1.000,- Kč, nejméně 50,- Kč v drobných mincích, osobní doklady jmenovaného a nepřenosnou elektronickou mezinárodní platební kartu zn. Maestro vydanou na jméno poškozeného ČSOB, a. s., a na to z místa utekli, M. Š. při napadení utrpěl dvojitou zlomeninu dolní čelisti vpravo, kdy během následné jednotýdenní nemocniční hospitalizace se podrobil operativnímu zákroku, při němž mu na místo zranění byla přiložena dlaha a mezičelistní drátěná fixace, kdy další léčení zraněného bylo spojeno s pracovní neschopností v trvání do 2. 6. 2003.
Tato zjištění nalézací soud podrobněji rozvedl v odůvodnění předmětného rozhodnutí. Shledal, že se obvinění na přepadení a okradení poškozeného M. Š. předem domluvili.
Uvedené skutkové okolnosti posouzené z výše rozvedených teoretických východisek svědčí pro závěr o spolupachatelství dovolatele na trestném činu loupeže podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. Oba obvinění se společně (ještě s další neustanovenou osobou) dohodli na oloupení další osoby a tuto dohodu společně realizovali. Dovolatel tedy uskutečnil jednání, které bylo minimálně článkem řetězu současně směřujícím společně s jednáním obviněného ml. Š. G. a další nezjištěné osoby k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. Šlo tedy o spolupachatelství podle citovaného ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. (srov. k tomu přiměřeně i dosud aplikovatelné rozh. č. 3371/1929 Sb. rozh., podle něhož není ke spolupachatelství trestného činu loupeže nezbytné, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná, stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem, přičemž „není třeba, aby se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí, stačí je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu“).
Z uvedeného je dostatečně zřejmé, že dovolatel (stejně jako další pachatelé) v době popsaného činu jednal s úmyslem zmocnit se věcí poškozeného. Po subjektivní stránce nutno z rozvedených skutkových okolností usuzovat ve vztahu k jednání i následku (resp. účinku) předvídanému zákonem (ustanovením §234 odst. 1 tr. zák.), stejně jako ve vztahu ke spáchání činu společným jednáním, na zavinění dovolatele ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Předmětná skutková zjištění neumožňují z hlediska formy zavinění jinou interpretaci.
Za konstatovaného stavu také postrádala jakékoli opodstatnění výhrada dovolatele související s kvalifikací skutku jako trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Soud nalézací i soud odvolací však pochybil, jestliže shledal dovolatele trestně odpovědným též za těžkou újmu na zdraví poškozeného M. Š.
V obecné rovině je na místě uvést, že podle §6 písm. a) tr. zák. se k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Z výše uvedené citace ustanovení §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. přitom vyplývá, že k trestní odpovědnosti za těžší následek postačí v případě trestného činu loupeže nedbalostní zavinění.
Spolupachatel trestného činu loupeže, který sám fyzicky poškozeného nenapadl, odpovídá za těžkou újmu na zdraví poškozeného podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jestliže byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému a on alespoň vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben (srov. přiměřeně rozh. č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). K tomu je ovšem nutno zdůraznit, že v případě, kdy byla při trestném činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaném ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. způsobena těžká újma na zdraví (těžší následek), je povinností soudu zkoumat zavinění každého pachatele samostatně ve smyslu citovaného ustanovení §6 písm. a) tr. zák. (srov. přiměřeně rozh. č. 20/1970 Sb. rozh. tr.).
Stejně jako všechny znaky základní skutkové podstaty musí být právní závěr o odpovědnosti pachatele za uvedený těžší následek podložen patřičnými skutkovými zjištěními.
V těchto souvislostech je třeba připomenout, že podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a s příslušným zákonným ustanovením (a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Právě z hlediska odpovědnosti dovolatele za těžší následek se soudy obou stupňů právním posouzením zjištěného skutku patřičně nezabývaly. Jejich závěry o právní kvalifikaci jednání dovolatele podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. vzbuzují pochybnosti a jsou nepřesvědčivé.
Z popisu skutku ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně totiž nevyplývá, že by bylo dáno alespoň nedbalostní zavinění dovolatele ve vztahu k těžšímu následku. Na tomto skutkovém základu (ze souhrnu uvedených okolností charakterizujících inkriminovaný čin) nelze činit spolehlivý závěr, že dovolatel minimálně měl a mohl vědět, že obviněný ml. Š. G. zaútočí vůči poškozenému takovým způsobem a tak razantně, že mu tím může těžkou újmu na zdraví přivodit.
Skutková zjištění popsaná ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu nejsou z hlediska použité právní kvalifikace ve vztahu k dovolateli) dostatečně rozvedena a konkretizována ani v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Soud prvního stupně na str. 15 konstatoval, že „je … zjišťováno, že tito (oba obvinění) se na přepadení a okradení M. Š. předem domluvili“ a dále v rámci hodnotících úvah vztahujících se k otázce odpovědnosti dovolatele za těžší následek na téže stránce dovodil : „Pakliže obž. ml. Š. G. jednal v mezích předchozí dohody o napadení poškozeného, nešlo v jeho chování o exces, tedy o jednání vybočující z původně mezi pachateli sjednaného postupu na provedení činu. Pro uvedené důvody je vůči oběma obžalovaným vyvozena trestní odpovědnost i za okolnost, jež podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Jednání obžalovaných D. G. a ml. Š. G. je kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona.“
Z existence dohody o přepadení a okradení, resp. napadení poškozeného však závěr o tom, že obviněný D. G. odpovídá (společně s obviněným ml. Š. G.) za uvedený těžší následek (že tedy je dáno v tomto směru jeho zavinění alespoň ve formě nedbalosti nevědomé), ještě bez dalšího nevyplývá. Není totiž zřejmé (nalézací soud v tomto směru podrobnější zjištění neučinil), co bylo konkrétně obsahem předmětné dohody, tedy co si lze v posuzovaném případě alespoň rámcově představovat pod pojmem napadení či přepadení především z hlediska použití fyzického násilí (útoku proti tělesné integritě poškozeného), způsobu jeho provedení (zaměření) a intenzity. Popsané skutkové závěry tak nedovolují uzavřít, že obviněný D. G. alespoň měl a mohl vědět, že v důsledku útoku obviněného ml. Š. G. utrpí poškozený M. Š. těžkou újmu na zdraví (resp. že obviněný ml. Š. G. uskuteční vůči poškozenému M. Š. tak intenzivní cílený fyzický útok, že v důsledku něho dotyčný utrpí těžkou újmu na zdraví).
Ani odvolací soud se s těmito skutečnostmi dostatečně nevypořádal. Konstatoval, že „oba obžalovaní společným jednáním zaútočili na poškozeného s cílem zmocnit se jeho peněženky a způsobili mu těžké zranění“ s tím, že „souhrn těchto okolností je způsobilý k právnímu posouzení jednání obžalovaných jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.“
Soud druhého stupně tedy přesvědčivě neodůvodnil (právě z hlediska zavinění těžšího následku), na základě jakých skutečností dovodil, že jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný D. G. naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Lze tudíž rovněž konstatovat, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu neodpovídají co do odůvodnění právní kvalifikaci ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud učinil závěr, že skutek uvedený ve výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 16 T 23/2003, který byl shledán správným v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 164/03, nelze v případě obviněného D. G. právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť jeho popis neobsahuje skutečnosti, z kterých by bylo možno bez pochybností usuzovat na odpovědnost tohoto obviněného za těžkou újmu na zdraví poškozeného M. Š., jak bylo v podaném dovolání důvodně namítnuto.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 164/03, zrušil v celé části týkající se jmenovaného dovolatele. V rámci tohoto výroku zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy bude zapotřebí znovu rozhodnout o řádném opravném prostředku (odvolání). V novém řízení se Vrchní soud v Praze bude muset věcí znovu zabývat, a to v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž při svém rozhodování bude vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem k výkladu relevantních hmotně právních otázek – za současné situace nemůže být v případě dovolatele inkriminovaný skutek kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. - a bude povinen provést níže uvedená doplnění (§265s odst. 1 tr. ř.).
Odvolací soud tak bude muset znovu rozhodnout o odvolání obviněného D. G. Přitom bude přinejmenším zapotřebí, aby v potřebném rozsahu (srov. §259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6 tr. ř.) provedl, resp. doplnil, dokazování nutné k objasnění okolností podmiňující otázku trestu, zejména listinné důkazy o dosavadním chování tohoto obviněného (opis rejstříku trestů, trestní spisy, podrobné zprávy z místa bydliště, příp. ze zaměstnání).
O vazbě obviněného D. G. rozhodl Nejvyšší soud podle §265l odst. 4 tr. ř. samostatným usnesením.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý