ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.944.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 944/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2004 o dovolání, které podal obviněný D. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 5 To 435/2003,jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 77/2003, takto:
I.Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 5 To 435/2003, zrušuje .
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 7. 2003, sp. zn. 5 T 77/2003, byl obviněný D. R. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jichž se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 21. 11. 2001 ve 12.40 hodin v P., ve druhém patře domu na chodbě před svým bytem poté, co se zasahující policista v civilním oblečení pprap. J. Z. snažil zadržet manželku obžalovaného M. R., které prokázal příslušnost k Policii ČR a na kterou byl vydán státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 předchozí souhlas k zadržení, ho fyzicky napadl po sobě rychle jdoucími úderem pěstí do obličeje a úderem hlavou do nosu, čímž mu způsobil pohmoždění měkkých částí hlavy v oblasti nosu a úst a otřes mozku s pracovní neschopností od 22. 11. 2001 do 5. 12. 2001.“ Za to byl obviněný D. R. odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 8 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené České republice – Ministerstvu vnitra škodu ve výši 361 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný D. R., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 5 To 435/2003, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 2. 10. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný D. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především uvedl, že nesprávnost právního posouzení skutku jako výše uvedených trestných činů oběma soudy spatřuje v nedůsledné interpretaci ustanovení §13 tr. zák., tedy v tom, že oba soudy neuznaly jeho obhajobu, podle níž se popsaného jednání dopustil ve snaze ochránit děti a manželku proti fyzickému napadení pro něho neznámým mužem. V další části dovolání obviněný zdůraznil (v reakci na úvahy nalézacího soudu o absenci podmínek nutné obrany z toho důvodu, že nešlo ze strany poškozeného o trvající útok), že jednání v nutné obraně neopravňuje pouze trvající útok, nýbrž již bezprostřední hrozba takového útoku. Na základě jím vylíčených skutkových okolností šlo podle jeho slov o útok bezprostředně hrozící, který chtěl odvrátit. Dále uvedl, že s otázkou bezprostředně hrozícího nebo trvajícího útoku nelze směšovat otázku přiměřenosti nebo nepřiměřenosti obrany, jak to učinil obvodní soud. K tomu dodal, že jeho obranné jednání nedosáhlo rámce zřejmé nepřiměřenosti, která by ve smyslu §13 tr. zák. nutnou obranu vylučovala. Podle jeho názoru se v daném případě jednalo o putativní obranu, neboť poškozený ve skutečnosti útočníkem nebyl. Jestliže soud sám při právním posouzení uznal, že dovolatel nevěděl, že útočí na policistu, pak je vyloučeno i zavinění dovolatele, neboť nebylo doloženo, že alespoň měl a mohl vědět, že poškozený není útočníkem. Za této situace při splnění podmínek §13 tr. zák. nepřicházelo v úvahu ani posouzení skutku jako nedbalostního trestného činu. K nesouhlasu s argumentací soudu druhého stupně, podle níž byl (dovolatel) srozuměn se situací, kterou sledoval a proto je nutná obrana vyloučena, dovolatel zdůraznil, že mohl vnímat teprve situaci, kdy poškozený začal konat vůči jeho manželce tak, že ji uchopil za ruce, a reagoval na ní tak, jak reagoval. Výpovědi svědků, z nichž vycházel odvolací soud, jsou v tomto směru podle jeho přesvědčení nesprávné.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve poznamenala, že obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., ačkoliv z odůvodnění dovolání je v kontextu s dovolacími námitkami zřejmé, že je namítán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále konstatovala (v návaznosti na argumentaci dovolatele ustanovením §13 tr. zák.), že součástí skutku, jak byl popsán ve výroku o vině, není žádné zjištění, které by nasvědčovalo tomu, že obviněný odvracel přímo hrozící nebo dokonce trvající útok ze strany poškozeného. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně naopak vyplývá výslovné skutkové zjištění, že ze strany poškozeného v době činu manželce obviněného přímo nehrozil ani netrval žádný útok, neboť ona sama tuto skutečnost takto nevnímala a nemohl jí tak zprostředkovaně vnímat ani obviněný. Poškozený v době, kdy byl napaden obviněným, se jako policista snažil zadržet manželku obviněného M. R., které prokázal příslušnost k Policii ČR a na kterou byl vydán státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 předchozí souhlas k zadržení, a v uvedeném momentu ji pouze držel za ruce. Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval podle státní zástupkyně za úplná a správná též odvolací soud. Státní zástupkyně pak dovodila, že závěr obou soudů, podle něhož při takto zjištěném skutkovém stavu nebylo možno aplikovat ustanovení §13 tr. zák., nelze zpochybnit. Pokud obviněný pojal do dovolání i námitky, které se týkají samotných skutkových zjištění, nelze k takovým námitkám přihlížet, neboť v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné vytýkat pouze nesprávnou právní kvalifikaci zjištěného skutku, nikoli nesprávné zjištění skutku. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně konstatovala, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, a navrhla, aby dovolací soud předmětné dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný D. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr.ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z těchto skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jestliže obviněný D. R. vyjadřuje výhrady vůči důkazům, z nichž vycházel odvolací soud, i vůči jeho skutkovým zjištěním (ústícím do závěru o vyloučení nutné obrany podle §13 tr. zák.), přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového děje, jde o námitky, které vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani jiný dovolací důvod) podřadit nelze. Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Část z uplatněných dovolacích námitek (argumentů) však směřuje i do právního posouzení skutku zjištěného nalézacím soudem jako trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť dovolatel namítl vadný výklad ustanovení §13 tr. zák. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.
Nejvyšší soud proto dále přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem (viz. ustanovení §1 tr. zák. blíže rozvedené v dalších ustanoveních trestního zákona), jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Jelikož obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnosti i jeho protiprávnost. K nutné obraně je oprávněn kdokoliv, tedy nejen ten, kdo byl bezprostředně sám útokem ohrožen. O nutnou obranu jde tudíž i tehdy, jestliže osoba činem jinak trestným odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, který je namířen vůči jiné osobě (srov. rozhodnutí č. 9/1980 Sb. rozh. tr.). Podmínkou nutné obrany je odvracení útoku přímo hrozícího (podle okolností případu musí být tedy jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou) nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana přípustná. Nejde tedy o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu v době, kdy útok vůči němu byl již skončen. Obrana proti oprávněnému zákroku policisty není přípustná (srov. rozhodnutí č. 55/1977 Sb. rozh. tr.).
Obrana proti domnělému útoku (tzv. putativní nutná obrana) se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu. Jestliže se pachatel mylně domníval, že zde útok je (domníval se, že zde jsou skutečnosti odůvodňující nutnou obranu, ač tomu tak de facto nebylo), nepřičítá se mu trestný čin úmyslný ale zjišťuje se, není-li v tom, že pachatel správně nerozpoznal situaci, nedbalost. V tomto případě může přicházet v úvahu jeho trestní odpovědnost nejvýše za nedbalostní (kulpózní) trestný čin. K tomu srov. rozhodnutí č. 2196/1925 Sb. rozh. NS : „Putativní nutná obrana spočívá v tom, že pachatel má subjektivně omylem za to, že tu jsou ve skutečnosti podmínky nutné obrany, totiž, útok nespravedlivý, přítomný, směřující proti životu, svobodě nebo jmění, proti němuž obrana je potřebnou, ač těchto podmínek skutečně tu není. Pachatel tedy pojímá při putativní obraně mylně situaci tak, jako by pro něj odůvodňovala právo nutné obrany. Soud musí tudíž při uvažování o putativní nutné obraně zabývati se otázkou, zda tu byl nesouhlas mezi představou a skutečností, musí uvažovati o tom, zda a jak mohl býti se zřetelem na duševní rozpoložení pachatelovo tento nesouhlas přivoděn.“
U nutné obrany není, na rozdíl od krajní nouze podle §14 tr. zák., podmínkou subsidiarita. Přitom obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k odvrácení útoku, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. U nutné obrany se tedy nevyžaduje naprostá proporcionalita mezi významem chráněného společenského vztahu a vztahu dotčeného. Škoda způsobená obranou může být větší, než škoda z útoku hrozící, nesmí tu však být zcela mimořádný nepoměr. Na vybočení z mezí nutné obrany nelze usuzovat pouze z toho, že napadený útočníka zranil, popř. jej i usmrtil, přičemž sám neutrpěl žádné zranění, pokud tím odvracel útok přímo hrozící nebo trvající a taková obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (srov. rozhodnutí č. 25/1976 Sb. rozh. tr.). O vybočení z mezí nutné obrany pro její zcela zjevnou nepřiměřenost tedy půjde jen tehdy, jestliže pachatel použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvrácení útoku, nebo když škoda způsobená nutnou obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. rozhodnutí publikované pod č. 15 v sešitu č. 3 Bulletinu NS z roku 1984).
Právě z pohledu §13 tr. zák. se soudy obou stupňů právním posouzením zjištěného skutku dostatečně nezabývaly. Jejich závěry o vyloučení aplikace tohoto zákonného ustanovení nejsou náležitě rozvedeny a jsou do té míry nepřesvědčivé, že vzbuzují důvodné pochybnosti o jejich správnosti.
V odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud uvedl (poté, co za nevyvrácenou označil obhajobu obviněného, podle níž v době útoku nevěděl, se jedná o policistu), že se neztotožnil s obhajobou obviněného, že útočil na agresora, který napadal jeho manželku a děti, a proto jednal v nutné obraně. Obviněný sice zaútočil na poškozeného v době, kdy ten držel manželku obviněného za ruce, to však nelze podle názoru nalézacího soudu považovat za trvající útok vůči M. R., která sama uvedla, že se navzájem drželi za ruce a ona se necítila být ohrožena, pouze se muži snažila zabránit, aby šel za jejími dětmi. Vzápětí ovšem nalézací soud konstatoval, že pokud obviněný zaútočil v domnění, že jeho žena a děti jsou ohroženi, pak tato obrana byla zjevně nepřiměřená situaci a útoku, o kterém se obžalovaný domníval, že trvá. Uzavřel pak, že jednání obviněného nelze proto považovat za nutnou obranu podle §13 tr. zák., „neboť tato byla zcela zjevně nepřiměřená.“
Takový závěr však z hlediska výše rozvedeného výkladu ustanovení §13 tr. zák. obstát nemůže.
Nehledě na to, že uvedené skutečnosti svědčí o jisté vnitřní nesouladnosti zjištění a úvah nalézacího soudu (na straně jedné je odmítána obhajoba obviněného, podle níž bránil manželku a děti, na straně druhé se připouští, že obviněný útočil v domnění, že jeho žena a děti jsou ohroženy, a je činěn závěr o tom, že pro zcela zjevnou nepřiměřenost – intenzivní exces – nešlo o nutno obranu), je zřejmé, že se tento soud s otázkou putativní nutné obrany (o nutnou obranu se v posuzovaném případě nemohlo jednat, neboť zde ve skutečnosti nebyl přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem - poškozený prováděl zákrok, k němuž byl oprávněn) dostatečně nevypořádal, neboť se nezabýval tím, jak mohl nastalou situaci hodnotit obviněný, tedy jak vnímal a posuzoval v kritickém okamžiku jednání poškozeného, na které reagoval popsaným způsobem s uvedeným následkem. K tomu je třeba dodat, že otázku naplnění podmínek nutné obrany, či putativní nutné obrany, je třeba posuzovat z pohledu osoby, jejíž jednání je předmětem hodnotících úvah, a nikoliv z pohledu osoby jiné, byť by třeba šlo o osobu napadenou, v jejíž prospěch prvně zmíněná osoba jednala. Pro posouzení jednání obviněného je proto bez významu zjištění o tom, jakým způsobem vnímala a hodnotila nastalou situaci M. R., jeho manželka. Vzhledem k těmto skutečnostem a s přihlédnutím ke shora rozvedeným teoretickým východiskům pak nalézací soud ani nemohl přesvědčivým způsobem a správně vyhodnotit otázku přiměřenosti či nepřiměřenosti putativní nutné obrany. Ostatně, svůj závěr o zcela zjevné nepřiměřenosti jednání obviněného dostatečně konkrétně a přesvědčivě neodůvodnil. V souvislosti s tím se znovu připomíná, že o vybočení z mezí nutné obrany (putativní nutné obrany) pro její zcela zjevnou nepřiměřenost tedy půjde jen tehdy, jestliže pachatel použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvrácení útoku, nebo když škoda způsobená nutnou obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku.
Odvolací soud uvedená pochybení zákonným způsobem nenapravil. Naopak, sám se dopustil pochybení. Stejně jako nalézací soud vyloučil nutnou obranu, resp. putativní nutnou obranu, avšak na základě jiných skutkových východisek, než jaká zjistil nalézací soud. Rozdílně totiž (viz konstatování, že soud prvního stupně přehlédl jednu okolnost) shledal, že „v okamžiku, kdy se policisté objevili na patře, v kterém je byt obžalovaného a svědkyně R., stála svědkyně R. v chodbě a obžalovaný před svým bytem a sledoval tedy celou událost, která vlastnímu napadení předcházela.“ Obviněný tedy podle zjištění odvolacího soudu po celou dobu velmi dobře sledoval situaci a věděl, že nehrozí žádné nebezpečí ani jeho dětem ani jeho družce svědkyni R., v důsledku čehož se nemůže jednat o nutnou obranu. K tomu uvedený soud dodal, že důvodné pochybnosti o správnosti vzbuzují závěry soudu prvního stupně o tom, že obviněný nevěděl, že se v posuzovaném případě jedná o policisty. Podle odvolacího soudu všechny tyto okolnosti tedy nasvědčují tomu, že obviněný jednal ve zcela jednoznačném a přímém úmyslu napadnout svědka Z. a způsobit mu zranění. K těmto závěrům modifikujícím skutková zjištění a v návaznosti na to i právní úvahy nalézacího soudu týkající se ustanovení §13 tr. zák. soud druhého stupně dospěl, aniž by provedl a mohl tak hodnotit důkazy podstatné pro objasnění věci. V daných souvislostech není od věci poukázat na to, že odvolání obviněného zamítl. Jestliže ovšem nepovažoval skutkové závěry nalézacího soudu za správné (příp. úplné), měl při respektování zákazu reformationis in peius provést podstatné důkazy, vyhodnotit je a sám zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a na tom založit odpovídající právní úvahy.
Za popsané situace proto nemohly obstát ani závěry soudu druhého stupně.
Nejvyšší soud proto shledal dovolání obviněného D. R. důvodným. Za tohoto stavu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 5 To 435/2003, jímž bylo vadně rozhodnuto o uplatněném řádném opravném prostředku, zrušil a v návaznosti na to zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud takto rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vzhledem k povaze zjištěných vad nepřicházelo v úvahu jejich odstranění ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy bude zapotřebí znovu rozhodnout o řádném opravném prostředku. V novém řízení se Městský soud v Praze bude muset věcí znovu zabývat, a to v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž při svém rozhodování bude vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem k výkladu relevantních hmotně právních otázek a bude povinen provést níže uvedená doplnění (§265s odst. 1 tr. ř.).
Jde v podstatě o to, že bude muset znovu rozhodnout (při respektování zákazu reformationis in peius podle §259 odst. 4 tr. ř.) o odvolání obviněného D. R. Přitom bude na místě, jestliže měl pochybnosti o úplnosti či správnosti některých skutkových zjištěních soudu prvního stupně podmiňujících posouzení věci z hlediska ustanovení §13 tr. zák., aby provedl v potřebném rozsahu dokazování (srov. §263 odst. 6 tr. ř.), sám důkazy vyhodnotil (§2 odst. 6 tr. ř., §263 odst. 7 tr. ř.) a učinil patřičná skutková zjištění.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý