ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.999.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 999/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. září 2004 o dovolání podaném obviněným J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 2 To 4/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 16/03, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 63 T 16/03, byl obviněný J. M. pod bodem 1) uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil tím, že „dne 24. 8. 2003 kolem 02.00 hodin v P., cca 30 metrů od tam v čísle popisném se nacházejícího baru C. H., ve snaze vzít poškozenému peníze, přesně nezjištěným způsobem nečekaně strčil nebo kopl zezadu do kotníku pravé nohy J. S., čímž zapříčinil jeho prudký pád, v důsledku kterého poškozený utrpěl zlomeninu zevního i vnitřního kotníku vpravo s roztržením vazivového spojení mezi holenní a lýtkovou kostí, což ho citelně omezilo nejméně pro následující čtyři měsíce v obvyklém způsobu života a v daném okamžiku způsobilo, že nebyl schopen pro silnou bolest se bránit, a poté mu z kapsy kalhot odcizil koženou peněženku v ceně 50 Kč s finanční hotovostí nejméně 3500 Kč, občanský průkaz, kartu stavební pojišťovny, dvě fotografie, půlku plechového srdíčka na černém provázku a mobilní telefon zn. Sony CMD J7 v ceně 1800 Kč se SIM kartou společnosti E. s kreditem 100 Kč v hodnotě 200 Kč, čímž poškozenému J. S., způsobil poškozením hlezenního kloubu vážnou poruchu zdraví a na odcizených věcech škodu ve výši nejméně 5550 Kč.“ Pod body 2) a 3) byl dále uznán vinným trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a podle §213 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil skutky popsanými ve výrokové části rozsudku. Za všechny tyto trestné činy byl obviněný podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby poškozené O. z. p. z. b., p. a s., se sídlem P., R., nahradil škodu ve výši 27 388 Kč.
O odvoláních státní zástupkyně a obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl v druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 2 To 4/2004, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. (Zároveň byla podle §72 odst. 3 tr. ř. zamítnuta žádost obviněného o propuštění z vazby.) Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 2. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž současně napadl výrok o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., související výrok o náhradě škody a výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že od počátku trestního stíhání vždy tvrdil, že na poškozeného nijak nezaútočil a fyzicky jej nenapadl. Nemohl proto být příčinou jeho pádu s následným zraněním. Dovolatel zdůraznil, že na místě samém nebyla v inkriminovanou dobu přítomna další osoba, jejíž výpověď by mohla skutkový děj osvětlit. Soud tudíž vycházel z výpovědi poškozeného, který však podle dovolatele nebyl schopen jednoznačně říci, jak k pádu vlastně došlo. V uvedené souvislosti dovolatel namítl, že podle soudního znalce ke zranění poškozeného nemohlo dojít v důsledku kopnutí, jak bylo původně ve vyšetřování předpokládáno. Za tohoto stavu mělo být dokazování doplněno provedením vyšetřovacího pokusu či rekonstrukce se zaměřením na to, jaký byl v místě pádu poškozeného terén, což mohlo být podkladem pro zjištění, zda lze připustit, že poškozený mohl upadnout sám, a v důsledku toho rotačním pohybem došlo k jeho zranění. Návrh obviněného (dovolatele), aby v naznačeném směru bylo dokazování doplněno, však nebyl akceptován. Dovolatel rovněž namítl, že soud nevzal dostatečně v úvahu výpovědi svědků z baru (odkud spolu s poškozeným odcházeli), které svědčí pro to, že poškozený byl více pod vlivem alkoholu, než připustil v průběhu vyšetřování. Líčení večera poškozeným se tak rozchází se svědectvím dalších osob. S ohledem na shora konstatované důvody vyslovil dovolatel přesvědčení, že oba soudy nesprávně postupovaly při hmotně právním posouzení skutku, když podle všech dostupných důkazů se podle názoru dovolatele mělo jednat o trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., neboť „v hlavním líčení nebyly shromážděny důkazy svědčící pro posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.“ Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby dovolací soud jeho „dovolání přijal a posoudil a rozhodl tak, že výše citovaný rozsudek, jakož i navazující usnesení Vrchního soudu v Praze zruší a věc přikáže k novému projednání a rozhodnutí.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatel ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti neuplatnil žádné hmotně právní důvody, nýbrž skutkové námitky týkající se hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, které však pod shora uvedený dovolací důvod nespadají. Státní zástupkyně připomněla, že cestou tohoto dovolacího důvodu lze namítat nesprávnou právní kvalifikaci zjištěného skutku, nikoli nesprávnost samotných skutkových zjištění. V posuzovaném případě to podle státní zástupkyně znamená, že obsah dovolání neodpovídá použitému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k této skutečnosti pak navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný J. M. je podle §265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy a vytkl jim i neúplnost provedeného dokazování. S namítaným nesprávně zjištěným skutkovým věci pak dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spojoval (jako důsledek vytýkaných vad) namítané vadné právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ačkoliv podle něj provedené důkazy závěr o vině tímto trestným činem nedovolovaly.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě posuzovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění (která jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. náležitě rozvedena a odůvodněna na str. 4 - 8 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 4 usnesení odvolacího soudu), než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku. Pokud v projednávané věci dovolatel soudům vytkl v podstatě to, že se neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler