ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1224.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1224/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. D. a 2) D. Z., oběma zastoupeným advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 69/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2004, č.j. 1 Co 6/2003-255, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. ledna 2004, č.j. 1 Co 6/2003-255 změnil částečný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2002, č.j. 24 C 69/2000-191 tak, že zamítl žalobu, podle níž měl být první žalovaný povinen uveřejnit na vlastní náklad formou placené inzerce v redakční části na straně 2 deníku M. F. D. omluvu žalobci ve znění popsaném v uvedeném rozsudku. Dále zamítl žalobu, aby první žalovaný byl povinen uveřejnit na vlastní náklad ve vysílacím čase bezprostředně předcházejícím začátku pořadu \"U.\" televizního programu ČT 1, a ve vysílacím čase bezprostředně následujícím po skončení pořadu \"T. n.\" televizního programu N. omluvu žalobci ve znění popsaném ve zmíněném rozsudku. Konečně zamítl žalobu, aby druhý žalovaný byl povinen zaslat doporučeným dopisem omluvu žalobci ve znění popsaném ve zmíněném rozsudku.
Odvolací soud při svém rozhodování především vycházel z ustanovení §11 násl. občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Sám v odvolacím řízení opakoval výslech žalovaných a svědků Ing. P. K., Ing. S. M., Ing. T.
a provedl důkaz písemným přepisem magnetofonového záznamu telefonického hovoru
ze dne 6. června roku 2000.
Z hlediska skutkového vymezení v žalobě odvolací soud vzal v úvahu, že žalobce za neoprávněné zásahy do své osobnostní sféry označil výroky prvního žalovaného na tiskové konferenci dne 12. června 2000, kdy uvedl:\" já jsem osobně byl přítomen tomu, kdy pan Z. nabízel peníze otci jednomu z těchto hochů
a přemlouval ho k tomu, aby podepsal, že je členem ...\" a údaje druhého žalovaného
v písemném prohlášení, že \"byl navštíven Ing. J. Z. a Ing. I. T., kteří mu nabízeli dovolenou pro něho a pro syna, zaměstnání pro syna a 10.000,- Kč
za to, když potvrdí, že jeho syn je členem U. s.\". Tyto výroky, které nebyly
v řízení zpochybňovány, jsou způsobilé poškodit osobnostní práva žalobce, zejména jeho občanskou čest a lidskou důstojnost, neboť oba žalovaní žalobce obviňují
z korupčního jednání v souvislosti s jeho politickou činností v U. S. Protiprávnost těchto tvrzení by mohla být vyloučena jen podáním tzv. důkazu pravdy
ze strany žalovaných.
V této souvislosti odvolací soud poukázal na to, že nebylo zpochybňováno, že syn druhého žalovaného byl evidován jako člen US, avšak v čestném prohlášení ze dne
29. května 2000 uvedl, že nikdy členem US nebyl, nesouhlasil s uvedením členské základny B. a požádal o okamžité vyškrtnutí ze seznamu členů US.
Na toto prohlášení reagoval předseda městské organizace US B. Ing. P. K. tak, že se setkal s D. Z. mladším a poté, co jej ten odkázal na svého otce, druhému žalovanému dvakrát dne 6. června 2000 telefonoval a žádal jej, aby přemluvil svého syna ke změně stanoviska. Tyto
telefonáty druhý žalovaný zaznamenával na magnetofonovém nosiči, přičemž přepis tohoto záznamu nezpochybnili nejen účastníci řízení, ale ani Ing. P. K., který nevyloučil, že při svém telefonátu nabízel druhému žalovanému za změnu stanoviska syna finanční odškodnění a další výhody ve formě dovolené pro syna a pro něj samotného a příslib zaměstnání pro syna.
V návaznosti na tuto iniciativu Ing. P. K. zorganizoval téhož dne
6. června 2000 schůzku žalobce a Ing. T. s druhým žalovaným, přičemž o obsah tohoto jednání strany vedou spor.
Odvolací soud poukázal na to, že oba žalovaní a svědek Ing. M.
v odvolacím řízení vypověděli, že žalobce jednal s druhým žalovaným v přítomnosti Ing. T. a tehdy činil druhému žalovanému zcela konkrétní nabídky vyplacení částky 10.000,- Kč, poskytnutí dovolené pro něj a pro syna a příslib zaměstnání
pro syna. Po příchodu prvního žalovaného a Ing. M. již žalobce nic konkrétního nenabízel. Pouze opakoval, že \"nabídka jak finanční, tak ostatní platí\" a po odchodu žalobce a Ing. T. druhý žalovaný Ing. M. a prvnímu žalovanému sdělil, že mu žalobce nabízel finanční částku 10.000,- Kč, zaměstnání pro syna a dovolenou.
Obsah jednání žalobce, Ing. T. a druhého žalovaného, odvolací soud také hodnotil z pohledu telefonických nabídek Ing. K. druhému žalovanému, které zcela korespondují s tvrzením obou žalovaných a Ing. M. (zejména s tvrzením druhého žalovaného). Odvolací soud (tak) dílčí nesrovnalosti ve výpovědích žalovaných a svědka Ing. M. před policejním orgánem, a poté před soudem prvního stupně (podle jeho konstatování) nepřeceňoval, neboť smysl jejich tvrzení zůstával stále totožný - zcela zřejmý zájem Ing. T. i za cenu úplatků zvrátit původní čestné prohlášení D. Z. mladšího ze dne 29. května 2000 a získat podklady,
na základě nichž by nebyly pochybnosti o členství syna druhého žalovaného v U. s.
Za tohoto stavu odvolací soud dospěl k závěru, že nelze označit výpověď žalobce a svědka Ing. T. za věrohodnou a pravdivou. Naopak dovodil, že oba žalovaní unesli své důkazní břemeno a prokázali, že jejich tvrzení o korupčním počínání žalobce byla pravdivá. Uzavřel proto, že tvrzené zásahy do osobnostních práv žalobce nemohou být neoprávněné a protiprávní a nebyl tak splněn základní předpoklad použití občanskoprávních sankcí uvedených v ustanovení §13 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci, přičemž zástupci žalobce byl doručen dne 1. března 2004.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 20. dubna 2004 včasné dovolání. Dovolatel v něm výslovně uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\"), a že v podstatné části nemá oporu
v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel po rekapitulaci průběhu řízení poukazuje na to, že podle názoru odvolacího soudu byla pravdivost žalovaných tvrzení prokázána záznamem telefonického hovoru mezi druhým žalovaným a Ing. K. Dovolatel namítá, že takový důkaz nelze provést. Přitom odvolací (nesprávně uvedeno \"dovolací\") soud tento důkaz provedl tak, že přečetl přepis magnetofonového záznamu pořízeného žalovanými, když ze čteného přepisu nemohl být zjištěn stav věci. Nemohla (tak) být zjištěna shoda přepisu se záznamem, není zřejmé, zda vůbec takový záznam existuje, zda na něm skutečně hovoří osoby, které označují žalovaní, zda záznam nebyl např. dodatečně upravován.
Dovolatel dále připomíná, že i kdyby byl ze záznamu zjištěn stav věci, pak tento důkaz nemá pro řízení v této věci žádnou důkazní hodnotu, protože žádný hovor mezi třetí osobou a druhým žalovaným neprokazuje skutečnost, zda se žalobce dopustil jednání, ze kterého jej obvinili žalovaní. Dovolatel pak má zato, že z provedeného dokazování plyne jediný závěr, že žalovaní neunesli důkazní břemeno pravdy. Dovolatel se pak podrobněji zabývá otázkou přípustnosti takového důkazu s naznačeným negativním závěrem, že pořízení, resp. použití takového zvukového záznamu, je porušením práva na ochranu jeho osobnosti.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřili oba žalovaní podáním ze dne
31. května 2004, v němž navrhují zamítnutí tohoto dovolání. Mimo jiné poukazují na to, že dovolatel sice namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, avšak neuvedl, v čem je spatřuje. Dovolatel dále namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá oporu
v provedeném dokazování. Žalovaní zde konstatují, že v řízení, kde vedle účastníků bylo vyslechnuto i několik svědků, důkazní břemeno v řízení unesli. Odvolací soud pak správně připustil provedení důkazu nahrávkou telefonního rozhovoru ze dne
6. června 2000 mezi druhým žalovaným a Ing. K., když pouze otázka připuštění tohoto důkazu je vlastně obsahem dovolání žalobce. Žalovaní mají s odkazem
na ustanovení §125 o.s.ř. především zato, že zvukový záznam telefonického hovoru provedený jedním z účastníků takového hovoru (tedy nikoliv třetí osobou), je tím nejautentičtějším možným důkazem, který v této věci bylo možno provést a jeho provedení umožnilo, že ve věci bylo možno spravedlivě rozhodnout. Je nutné ve smyslu ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky, aby byla u soudu zachována účinná obrana - zde právě možností prokázat zásah do svých práv.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází nominálně z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolání pak je v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Pokud s týče vlastních dovolacích důvodů, pak, jak již bylo uvedeno, dovolatel je uplatňuje ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
První ze zmíněných dovolacích důvodů reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení §13 odst. 1 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Je nutno uvážit, že různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelně široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek vlastností a charakteristik. Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Z tohoto pohledu proto také občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Je třeba též uvážit, že ve své podstatě jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem
a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Je tedy i v souzeném případě nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu pouze
u těch zásahů do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah
do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. V některých případech však u konkrétních zásahů, ač se případně zdánlivě jeví jako odporující objektivnímu právu, takové zásahy není možno hodnotit jako neoprávněné zásahy do osobnosti fyzické osoby. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kdy původce skutkových tvrzení zasahujících čest, resp. důstojnost fyzické osoby, prokáže, že tato tvrzení jsou pravdivá (tzv. důkaz pravdy). Zásah tohoto druhu totiž není neoprávněným zásahem do všeobecného osobnostního práva fyzické osoby, protože uvádění pravdivých skutečností je v plném souladu s veřejným zájmem. Z tohoto důvodu nemůže být proti takovému zásahu s úspěchem uplatněna žaloba
na občanskoprávní ochranu osobnosti podle §11 násl. o.z. (výjimku by ovšem většinou tvořily případy, v nichž půjde o skutečnosti soukromého života fyzické osoby, u nichž je důkaz pravdy zpravidla vyloučen).
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud danou právní problematiku posuzoval souladně s vyloženým názorem. Dospěl pak k závěru, že se žalovaným
v dané věci důkaz pravdy zdařil, takže žaloba není důvodná.
S ohledem na další výslovně označenou výtku žalobce odvolávající se
na ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. je třeba uvést, že toto ustanovení umožňuje vytýkat dovoláním napadenému rozhodnutí pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy
o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo
v hodnocení důkazů popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
Hlediska závažnosti (důležitosti) důkazů pro rozhodnutí a jejich zákonnosti soud uplatňuje již při rozhodování o provedení důkazů navržených účastníky řízení ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. Jistě by nemělo význam provádět důkazy účastníky označené, o nichž by bylo předem známo, že k nim nebude možné při hodnocení všech důkazů podle ustanovení §132 o.s.ř. přihlédnout. Takto soud mimo jiné neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Neprovede tak důkazy, které jsou hodnoceny jako důkazy nezákonné.
Pokud dovolatel připomíná v řízení navržený důkaz záznamem telefonického rozhovoru (resp. jeho přepisem), jehož měl být účasten druhý žalovaný a svědek Ing. K., pak soud prvního stupně v dané věci tento důkaz nepřipustil. Poukázal
na (v řízení vyslovený) nesouhlas Ing. K. s provedením tohoto důkazu s tím, že
v opačném případě by došlo k porušení jednoho ze základních práv fyzické osoby, t.j. práva na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem (čl. 13 Listiny základních práv a svobod). Soud prvního stupně dále připomněl, že ustanovení §125 o.s.ř. pouze demonstrativně vypočítává důkazy, jimiž lze zjistit stav věci. Je-li pak navržen jiný důkaz, je na soudu, aby uvážil, zda provedením takového důkazu by nebylo porušeno některé ze základních lidských práv fyzické osoby, v daném případě účastníka hovoru, jehož slovní projevy v telefonu byly zaznamenávány bez jeho vědomí. V tomto případě soud prvního stupně odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2001, sp.zn.II. ÚS 502/2000. Podle soudu v tomto nálezu byla řešena obdobná problematika, byť
v trestní věci.
Naproti tomu odvolací soud v napadeném rozhodnutí připomíná, že zmíněný nález Ústavního soudu neřeší otázku záznamu telefonického rozhovoru mezi soukromými osobami, ať již s vědomím nebo bez vědomí některé ze stran (tohoto hovoru). Nález je zaměřen na problematiku zákonnosti a použitelnosti důkazů získaných při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze strany státních orgánů, byla-li porušena pravidla získávání takových důkazů v rámci trestního řízení. V posuzovaném řízení (naopak) oba žalovaní navrhují důkaz záznamem telefonického rozhovoru, jehož jedním z účastníků byl sám druhý žalovaný. Odvolací soud má proto zato, že provedení takového důkazu v soudním řízení, byť byl pořízen bez vědomí druhé strany, nemůže být žádným zásahem do základních lidských práv Ing. K., neboť on sám byl volající a oslovoval druhého žalovaného.
Za této situace sám dovolací soud připomíná, že občanský soudní řád ve svém
§125 uvádí jednotlivé důkazní prostředky pouze příkladmo. Je však třeba současně konstatovat, že důkazním prostředkem může být každá skutečnost, která je způsobilá zjistit skutkový stav. Je-li prováděno dokazování pomocí jiných důkazních prostředků, než zmíněných v ustanovení §125 o.s.ř., je na soudu, aby určil způsob provedení důkazu podle povahy konkrétního důkazního prostředku. Současně ovšem musí mít soud vždy na paměti, že navrhne-li účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky vydaný ve věci sp.zn. 21 Cdo 1009/99, publikovaný jako R.č. 39/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obecně není v zásadě sporné, zda je možné v občanském soudním řízení navrhnout důkaz představovaný magnetofonovým záznamem, ale vyvstává otázka zákonnosti takového důkazu v případě, že jeden z účastníků takového telefonického hovoru jeho průběh zaznamená magnetofonem, resp. diktafonem (případně obdobným technickým zařízením), bez vědomí druhé na tomto hovoru zúčastněné strany.
Zde je třeba souhlasně s odvolacím soudem poukázat na skutečnost, že výše uvedené publikované rozhodnutí se ovšem jinak zabývá skutkově jinou eventualitou, t.j. případem odposlechu telefonického hovoru ze strany třetího - na hovoru nezúčastněného - subjektu (obdobně je tomu i u již konstatovaného nálezu Ústavního soudu). Řešení nastolené otázky proto ve své podstatě nemůže podávat.
Podle ustanovení §12 odst. 1 o.z. písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen se svolením té osoby, které se týkají.
Zmíněné ustanovení případnou neoprávněnost zásahu proti jím chráněným osobnostním hodnotám vylučuje v případech, kdy konkrétní fyzická osoba k takovému pořízení, resp. použití udělí souhlas (jde v tomto případě o naplnění jedné z možných okolností vylučujících neoprávněnost zásahu proti osobnostní sféře fyzické osoby). Toto svolení pak nemusí mít zvláštní formu a za určitých okolností může být dáno ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 o.s.ř. i konkludentně (v této souvislosti je možno příkladmo zmínit případy, kdy jsou televizními kamerami střežena některá veřejná místa v obcích, kdy lze dovozovat - při současné obecné známosti této skutečnosti - že fyzická osoba, která se na těchto veřejných místech ocitne, k pořízení svých obrazových snímků svoluje - srovnej např.: Jehlička,O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C.H Beck, 2003, str. 89, 90).
V souzeném případě bylo v zásadě nesporné, že telefonáty ze dne 6. června 2000 mezi svědkem Ing. P. K. a druhým žalovaným byly iniciovány tímto svědkem. Přitom druhý žalovaný pořídil o těchto telefonních rozhovorech záznam, který žalovaní v tomto řízení navrhli k důkazu.
Při posouzení toho, zda byl takto žalovanými navržen k provedení nepřípustný důkaz, je nutno se nejprve obecně zabývat okolnostmi jeho pořízení.
V případech (privátních telefonických hovorů), kdy volající oslovuje volaného telefonního účastníka, dává tím především podnět ke komunikaci mezi těmito účastníky telefonního hovoru, a fakticky tak i vstupuje do soukromí volaného účastníka se všemi
z toho plynoucími konsekvencemi. K tomu přistupuje fakt, že volající k telefonátu využívá soudobých technických prostředků, o nichž je obecně známo, že samy mohou být vybaveny řadou technických funkcí - např. telefonní přístroje mimo jiné např. funkcí \"hlasitý telefon hands - free\" (umožňující především větší komfort při telefonování), nebo funkcí \"nahrávání hovoru\" (mající zejména význam pro snadnější upamatování si obsahu uskutečněného telefonního rozhovoru), apod. Je též známo, že takto technicky vybavené telefony lze běžně a legálně opatřit mimo jiné ve značkových obchodech poskytovatelů telefonních služeb v České republice. Volající proto hovor iniciuje
za situace obecné povědomosti o možnosti, že takový hovor muže být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenáván (dovolací soud zde odhlíží od alternativy, kdy by hovor případně zaznamenával sám volající, neboť v posuzované věci se o takový případ nejedná). Pokud pak volající přesto telefonát uskutečňuje za těchto předpokladů, lze dovozovat, že tím současně konkludentně souhlasí i s možným pořízením zvukového záznamu tohoto telefonátu (neprojeví-li přitom ovšem opak).
V daném případě nebylo prokázáno a ani prokazováno, že by se v době uskutečnění telefonických hovorů dne 6. června 2000 svědek Ing. P. K. ohradil proti možnému pořízení záznamu těchto telefonátů. Za tohoto stavu proto lze mít
za věcně správný závěr Vrchního soudu v Olomouci, že v daném případě tak nedošlo
k zásahu do základních lidských práv Ing. K., neboť to byl on, kdo telefonicky volal a oslovoval tak druhého žalovaného (který proto, jak vyplývá z logiky věci, nemohl za těchto okolností jako adresát tohoto telefonátu současně ani porušit tajemství dopravovaných zpráv).
Za tohoto stavu zbývá řešení otázky možnosti použití takto pořízeného zvukového záznamu (§12 odst. 1 o.z.) jako důkazu v občanském soudním řízení.
Jak totiž vyplývá z obsahu spisu, Ing. P. K. vůči soudu vyslovil nesouhlas s tím, aby tímto záznamem telefonátu byl proveden důkaz.
O neoprávněný zásah do práv chráněných §12 o.z. nejde podle druhého odstavce tohoto ustanovení mimo jiné v případech, kdy dojde k užití písemností osobní povahy, podobizen, obrazových snímků nebo obrazových a zvukových záznamů bez svolení fyzické osoby, jíž se tyto týkají, je-li to k účelům úředním na základě zákona. Jde o tzv. zákonné licence pro úřední účely. Pokud v těchto případech nejsou překročeny zákonem stanovené meze, pak jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je tímto způsobem zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Tyto zákonné úřední licence především nahrazují v těchto případech příslušné svolení dotčené fyzické osoby. Podle zmíněného ustanovení tak mohou být např. pro účely důkazního řízení užity hmotné nosiče zachycující jednotlivé hodnoty osobnosti fyzické osoby, přičemž musí mít vždy bezprostřední věcný vztah k předmětu úředního řízení a k jeho účelu (obdobně srovnej Kolektiv autorů. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Linde Praha, a.s., 2004. Str. 113).
Vzhledem k vyloženému proto i zde tak odvolací soud důvodně konstatoval, že nic nebránilo v řízení provést důkaz předmětným záznamem. Současně je třeba uzavřít, že z obsahu spisu, stejně tak jako z dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou zřetelně z tohoto rozhodnutí seznatelné, což platí i o v rámci důkazního řízení shromážděných, a tak tím zjištěných skutečnostech, které byly pro odvolací soud podkladem těchto závěrů. Odvolací soud současně logicky vyložil svůj postup, na základě něhož k příslušným skutkovým závěrům na základě provedených důkazů dospěl. Uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. proto též není v souzené věci opodstatněné.
Jestliže tedy z hlediska výtek žalobce, obsažených v jeho dovolání, nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc uvedeným výrokem neposoudil správně, pak
za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby
z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn částečný rozsudek soudu prvního stupně, jako správný. Proto bylo dovolání žalobce zamítnuto (§243b odst.2 o.s.ř.).
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu