ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1003.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1003/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně P. v. a k. a. s., zastoupené, advokátem, proti žalovaným l. J. P., 2. Ing. J. B., 3. Ing. R. H., všech zastoupených, advokátkou, 4. P. Č., 5. Ing. M. C., o zaplacení částky 116 331,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 78/2000, o dovolání prvého, druhého a třetího žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2002 č. j. 39 Co 219/02-77 takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 18. září 2001 č. j. 10 C 78/2000-46 zamítl žalobu, aby žalovaní zaplatili žalobkyni částku 116 331,70 Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 81 489,50 Kč od 27. 11. 1997 do zaplacení a z částky 34 842,20 Kč od 26. 2. 1998 do zaplacení s tím, že plnění jednoho žalovaného zaniká v rozsahu plnit povinnost ostatních žalovaných, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je právním nástupcem státních podniků P. v., s.p. a P. k. a v. t., s.p., které poskytovaly plnění ve formě dodávky vody a odvodu odpadní vody pro dům čp. 206 v kat. území V. ve vlastnictví prvého, druhého a třetího žalovaného. Dne 3. 4. 1995 uzavřeli první, druhý a třetí žalovaný se třetím a čtvrtým žalovaným smlouvu o nájmu nebytových prostor v jejich domě, v níž se nájemci zavázali, že provedou převod všech odběrů umístěných na samostatných přípojkách, včetně vody, a budou provádět úhrady za odebrané energie a vodu z vlastních prostředků. Tyto nebytové prostory byly napojeny na samostatnou větev vnitřní vodovodní přípojky se samostatným vodoměrem. Dne 14. 8. 1997 uzavřela žalobkyně kupní smlouvu na dodávku vody z veřejného vodovodu č. 205557, jako kupující byl ve smlouvě uveden druhý žalovaný, přičemž smlouva byla podepsána M. Č., manželkou čtvrtého žalovaného. Druhý žalovaný však čtvrtého žalovaného ani jeho manželku k uzavření této smlouvy nikdy nezmocnil. Žalobkyně poté vyfakturovala druhému žalovanému za dodávku vody do nebytových prostor za období od 2. 7. 1997 do 15. 10. 1997 částku 81 489,50 Kč, za dodávku vody za období od 15. 10. 1997 do 28. 1. 1998 částku 34 842,20 Kč. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že na základě uvedené kupní smlouvy nemohla prvému, druhému a třetímu žalovanému vzniknout žádná práva a závazky, když M. Č., manželka čtvrtého žalovaného nebyla k uzavření smlouvy zmocněna. Povinnost platit vodné a stočné pak podle závěru soudu prvního stupně nestíhá prvého, druhého a třetího žalovaného ani ve smyslu vyhlášky č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, platné v době poskytnutí plnění, neboť výklad pojmu odběratel, tak jak je proveden v §16 odst. 2 této vyhlášky a jak jej provedla žalobkyně ve svých stanoviscích, je výkladem nepřípustně zužujícím. Za odběratele nelze považovat výlučně vlastníka nemovitosti, do níž je voda dodávána, ale toho, kdo vodu fakticky odebírá. Ohledně čtvrtého a pátého žalovaného dospěl soud prvního stupně k závěru, že na jejich straně vzniklo bezdůvodné obohacení, pokud však žalobkyně ani po poučení soudem neuvedla ve vztahu k těmto žalovaným dostatečná skutková tvrzení, bylo nutno žalobu v této části zamítnout.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2002 č. j. 39 Co 219/02-77 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že prvý, druhý a třetí žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 116 331,70 Kč s 10% úrokem z prodlení od 4. 6. 2000 do zaplacení, zbývající část rozsudku ve vztahu ke všem žalovaným a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a čtvrtým a pátým žalovaným potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a prvním až třetím žalovaným a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k jiným právním závěrům. V roce 1997 a na počátku roku 1998, kdy žalobkyně poskytla dodávku vody a odvedla odpadní vodu z předmětného domu, bylo toto plnění upraveno zákonem č. 138/1973 Sb., o vodách, podle jehož §24 odst. 6 a §30 odst. 4 byly všeobecné podmínky pro dodávky vody a odvádění odpadních vod upraveny vyhláškou č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a kanalizacích, v platném znění. V ustanoveních §16 odst. 1 a 4 a §28 odst. 2 a 4 této vyhlášky je podle odvolacího soudu výslovně uvedeno, že správce, který dodává vodu z veřejného vodovodu a odvádí vodu veřejnou kanalizací, je dodavatelem a odběratelem je vlastník nemovitosti, pro niž se dodává voda z veřejného vodovodu (v níž vznikají odpadní vody). Povinnost odběratele platit dodavateli úplatu za dodávání pitné nebo užitkové vody z veřejných vodovodů pro nemovitost a odvádění odpadních a srážkových vod veřejnou kanalizací stanoví §37 této vyhlášky. Závazek k úhradě v tomto případě vzniká podle §23 odst. 1 a §31 této vyhlášky vlastníku nemovitosti přímo na základě uskutečnění dodávky vody nebo odvodu vypouštěné vody. V těchto vztazích se sice předpokládá uzavření smlouvy, z jejího nedostatku však nelze dovozovat neexistenci závazkového vztahu mezi vlastníkem nemovitosti a správcem veřejného vodovodu či kanalizace. V dané věci byla voda dodávána a odváděna do domu ve vlastnictví prvého, druhého a třetího žalovaného. Jako důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku promlčení, kterou prvý, druhý a třetí žalovaný vznesli, neboť přisouzený nárok není bezdůvodným obohacením a promlčuje se proto v obecné tříleté promlčecí době stanovené v §101 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Ve smyslu §101 ObčZ začala promlčecí lhůta začala běžet následující den po splatnosti jednotlivých faktur (26. 11. 1997 a 25. 2. 1998), neboť tehdy mohlo být právo vykonáno poprvé a žaloba byla podána 26. 4. 2000.
Rozsudek odvolacího soudu napadli prvý, druhý a třetí žalovaný dovoláním, které odůvodnili nesprávným právním posouzením občanskoprávního vztahu mezi žalobkyní a žalovanými odvolacím soudem. Poukázali především na to, že čtvrtý a pátý žalovaní vodu odebírali a také ji na základě vystavených faktur na jejich jméno žalobkyni hradili, přičemž žalobkyně se nedomáhala plnění po vlastnících nemovitosti a plnění od čtvrtého a pátého žalovaného za vodné a stočné přijímala a jednala s nimi jako s výlučnými odběrateli, jejichž spotřeba byla měřena samostatným měřidlem odběrního místa pro nebytové prostory, když druhé odběrní místo v nemovitosti sloužilo k měření spotřeby v bytech. Placení u prvého, druhého a třetího žalovaného se začala žalobkyně domáhat až poté, kdy čtvrtý a pátý žalovaný přestali platit vystavené faktury. Odvolací soud se podle názoru dovolatelů nesprávně vypořádal s vyhláškou č. 144/1978 Sb. Požadovat plnění na osobách, které je nepřijaly, a přitom odkazovat pouze na zúžený výklad pojmu odběratel a dodavatel podle vyhlášky 144/1978 Sb. bez přihlédnutí k občanskému zákoníku podle dovolatelů nelze. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s §3 ObčZ, podle kterého nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dále poukázali na to, že předmětná vyhláška byla přijata v době, kdy se jednalo o socialistické dodavatelsko-odběratelské vztahy a zužující výklad pojmu odběratel provedený odvolacím soudem odpovídá tehdejším socialistickým organizacím. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud je podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., t. j. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatelé nesouhlasí s posouzením vztahu žalobkyně a žalovaných a s výkladem pojmu odběratel podle vyhlášky č. 144/1978 Sb. učiněným na jejím základě odvolacím soudem.
Dodávky vody z veřejných vodovodů mají, pokud jde o právní úpravu, dvojí režim. Jednak jsou regulovány předpisy veřejnoprávní povahy (v rozhodné době, kdy byly dodávky uskutečněny, zákonem č. 138/1973 Sb., o vodách), jednak též předpisy soukromoprávními - jde současně o prodej a koupi vody jako věci. Toto sepětí veřejného a soukromého práva se v době uskutečnění dodávky vody plně projevilo ve vyhlášce č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, ve znění vyhlášky č. 185/1988 Sb. (dále jen „vyhláška“), která je sice prováděcím předpisem k zákonu č. 138/1973 Sb., o vodách, ale současně ve své části čtvrté obsahuje regulaci právních vztahů mezi subjekty, které veřejné vodovody provozují a vodu jimi dodávají, a spotřebiteli. O tom, že jde o soukromoprávní úpravu svědčí i znění §40 vyhlášky.
Z tohoto propojení právních předpisů veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vyplývá, že dodávky vody se sice zásadně řídí soukromoprávními předpisy, tj. po 1. 1. 1992 občanským a obchodním zákoníkem, ale z úpravy zde obsažené se uplatní pouze smluvní princip vzniku závazků, popř. některá ustanovení upravující obecné problémy závazkových vztahů (např. promlčení nároků, odpovědnostní vztahy). Pokud jde o vznik a obsah samotného závazku k dodávce vody z veřejného vodovodu, vyplývají z vyhlášky následující pravidla, která modifikují smluvní volnost účastníků těchto vztahů:
- smlouva o dodávce vody z veřejného vodovodu může být uzavřena pouze s vlastníkem nemovitosti: tato skutečnost je dána jednak věcnými důvody - způsobem, jakým je voda veřejnými vodovody rozváděna a přiváděna do jednotlivých nemovitostí (viz právní úprava v části první vyhlášky), jednak to vyplývá z ustanovení §16 odst. 2 vyhlášky, které dává pouze vlastníkovi právo odběru vody v dané nemovitosti - viz též legislativní zkratka „odběratel“, v dobových souvislostech zákonný termín pro stranu oprávněnou ze smlouvy. Pro uvedený závěr svědčí i skutečnost, že vyhláškou č. 185/1988 Sb. byl dosud širší okruh oprávněných (vyhláška do své novelizace hovoří v §16 odst. 2 o správci, kterým míní vlastníka i uživatele nemovitosti) zúžen jen na vlastníka. Na tuto úpravu potom navazuje §37 vyhlášky, který stanoví odběrateli povinnost platit dodavateli úplatu za dodávání vody pro nemovitost k jakémukoli účelu. Další podpůrný argument pro výlučné postavení vlastníka nemovitosti jako odběratele vyplývá i z cenových předpisů, kde ze seznamu zboží, u něhož se uplatňují věcně usměrňované ceny, vyplývá, že se předpokládá, že správci vodovodu platí vlastník nemovitosti (odběratel) a v případech, kdy není on sám konečným spotřebitelem, dohodne se spotřebiteli rozúčtování vodného a stočného,
- rozsah odběru vody vyplývá přímo z vyhlášky – podle §16 odst. 2 vlastník může odebírat vodu do sjednané výše, není-li výše odběru sjednána, podle skutečné potřeby,
- dodavatel (správce vodovodu) je oprávněn v případě nedodržení podmínek odběru, které jsou ve vyhlášce vypočteny, přímo na základě vyhlášky omezit nebo přerušit dodávku vody,
- vyhláška upravuje závazný způsob zjišťování množství vody, které odběratel odebral, a stanoví práva dodavatele s tím spojená,
- vyhláška upravuje kogentně okamžik splnění dodávky vody (§23 odst. 1 a 2), tato úprava však platí jen pro smluvní odběry,
- z ustanovení §24 vyplývá taxativní výčet skutečností, při jejichž vzniku je dodavatel oprávněn omezit nebo přerušit dodávku vody, z této úpravy současně vyplývá, že mimo tento výčet nemůže být dodávka vody omezena nebo zastavena, vyhláška současně stanoví, kdy má dodavatel povinnost zajistit náhradní zdroj vody,
- vyhláškou jsou regulovány i situace, kdy k uzavření smlouvy o dodávce vody nedojde, popř. odběratel postupuje v rozporu se smlouvou (§25). Podle ustanovení §25 odst. 1 vyhlášky při odběrech vody z veřejného vodovodu uskutečněných bez smlouvy s dodavatelem, či v rozporu se smlouvou tyto případy jsou vymezeny v odstavci prvém pod písmenem b), účtují se tyto odběry vody ve výši úplaty spojené s dodáváním vody z veřejných vodovodů za množství odebrané vody zjištěné technickým propočtem, přičemž se vychází ze světlosti potrubí, z prokázané nebo předpokládané doby odběru vody a účelu, k němuž bylo vody použito. Podle ustanovení §25 odst. 2 vyhlášky se k částkám za odběr takto stanoveným připočtou náklady spojené se zjišťováním případů odběrů uvedených v odstavci 1, nejméně však 50 Kč. Z dané úpravy lze vyvodit, že vyhláška předpokládá, že v případech bezesmluvních odběrů, tj. v případech odběrů bez smlouvy uzavřené mezi správcem veřejného vodovodu a vlastníkem nemovitosti, pro niž je voda z veřejného vodovodu dodávána, nebude instalován vodoměr, a proto je nutno upravit náhradní způsob výpočtu množství vody, které odběratel odebral. Toto řešení je shodné pro případy odběrů, kdy odběratel porušil smlouvu a zkreslil dodatečným zásahem výsledky, které ukazuje vodoměr.
Při dodávkách vody z veřejných vodovodů jde tedy o závazkové vztahy, které sice vznikají uzavřením smlouvy podle obecných předpisů (občanský, obchodní zákoník), ale u nichž speciální předpis stanoví, kdo může takovou smlouvu uzavřít, a omezuje též smluvní volnost stran tím, že závazně upravuje obsah vzniklého závazkového vztahu.
Tento speciální předpis pak současně stanoví povinnost k úhradě odebrané vody v případě odběru vody z veřejného vodovodu uskutečněného bez smlouvy s dodavatelem (z rozboru shora provedeného vyplývá, že jde o smlouvu mezi správcem veřejného vodovodu a vlastníkem nemovitosti) a stanoví v tomto případě výši úplaty i způsob, jakým je zjišťováno množství odebrané vody (§25 vyhlášky). Z kontextu vyhlášky, zejména z ustanovení §16 odst. 2, vyplývá, že povinnost k úhradě odebrané vody má v tomto případě vlastník nemovitosti, pro niž byla voda z veřejného vodovodu odebrána. Ze shora učiněného rozboru totiž vyplývá, že vyhláška vychází z toho, že při dodávkách vody z veřejného vodovodu vstupují do právního vztahu správce, který dodává vodu z veřejného vodovodu, a vlastník nemovitosti, pro niž je voda odebírána. Jde buď o smluvní vztah mezi těmito subjekty, či o vztah vzniklý na základě zákonné skutečnosti – odběru vody bez uzavření smlouvy s dodavatelem.
Ze skutečnosti, že úplata za odběr vody z veřejného vodovodu pro nemovitost napojenou na tento veřejný vodovod je upravena zvláštním předpisem, vyplývá, že se v tomto případě neuplatní obecná úprava institutu bezesmluvního obohacení.
Uvedený závěr učinil Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 30. 5. 2001 sp. zn. 33 Cdo 2562/2000, v rozsudku z téhož data sp. zn. 29 Cdo 915/2000, v rozsudku ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. 33 Odo 273/2002 a v usnesení ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. 33 Odo 269/2004. Nejvyšší soud nemá důvod se od této judikatury odchýlit ani v dané věci.
Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že prvý, druhý a třetí žalovaní byli jako vlastníci nemovitosti, do níž byla dodávána voda z veřejného vodovodu a odváděna odpadní a srážková voda veřejnou kanalizací, odběrateli tohoto plnění, a to přesto, že s nimi žalobkyně jako dodavatel neuzavřela příslušné smlouvy, je tento závěr správný.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl .
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu