ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1143.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1143/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobců a) K. K., zastoupené, advokátkou, a b) L. K., proti žalovanému Ing. V. F., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 633 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 169/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2003 č. j. 56 Co 236/2003-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 16. července 2002 č. j. 14 C 169/2001-110 ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. října 2002 č. j. 14 C 169/2001-115 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 633 000 Kč s 8% úrokem od 15. 1. 2001 do zaplacení, zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným, řízení do částky 2 500 Kč s příslušenstvím, 8% úroku z částky 633 000 Kč od 15. 1. 2001 do zaplacení, zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a) a žalovaným došlo před 12. listopadem 1997 k uzavření dvou ústních smluv o půjčce. Část půjčených peněz žalovaný vrátil. Dne 12. 11. 1997 došlo k půjčení dalších peněz, byla proto uzavřena nová písemná smlouva, která v sobě obsahovala i předchozí nesplacené částky a dále novou půjčku. Nově byla stanovena splatnost takto půjčených peněz. Výše půjčky byla konstatována v částce 258 000 Kč, splatnost byla dohodnuta do 12. 5. 1998. Poté došlo k dalším půjčkám; smlouvy byly uzavřeny ústně, přičemž půjčky byly poskytnuty ve výši 50 000 Kč a 200 000 Kč. Později došlo k jednání mezi žalobkyní a) a žalovaným a byla uzavřena smlouva o půjčce ze dne 17. 1. 2001. V této smlouvě žalovaný potvrdil, že si od žalobkyně a) postupně od roku 1996 půjčil částku 508 000 Kč. Tuto částku se zavázal vrátit ve dvou splátkách, částku 65 000 Kč do 15. 3. 2001 a částku 443 000 Kč spolu se sjednaným úrokem pro postupně uskutečněné půjčky za dobu od roku 1996 do 14. 5. 2001 ve výši 190 000 Kč, tedy celkem 633 000 Kč, do 14. 5. 2001. Tuto smlouvu posoudil soud prvního stupně podle §558 ObčZ jako uznání dluhu a současně jako dohodu o úrocích. Uznáním dluhu byla založena vyvratitelná právní domněnka, že ke dni uzavření předmětné smlouvy ze 17. 1. 2001 existoval dluh ve výši, která byla v této smlouvě uvedena. Žalovanému se nepodařilo vyvrátit, že skutečnosti uvedené v této smlouvě jsou pravdivé. Soud prvního stupně současně dospěl k závěru, že ve sporu je aktivně legitimována žalobkyně a), neboť ta byla věřitelem ze smluv o půjčce. Bylo nerozhodné, že půjčené peníze byly ve společném jmění obou žalobců, neboť se jednalo o pohledávku žalobkyně a) vůči žalovanému. Ohledně dohody o úrocích zkoumal soud prvního stupně výši sjednaného úroku z hlediska §3 odst. 1 ObčZ. S ohledem na to, že se jednalo o úrok, který se vztahoval k postupně půjčovaným částkám od v roku 1996, shledal jeho výši adekvátní půjčeným částkám a době trvání dluhu. Co do částky 2 500 Kč bylo řízení zastaveno, neboť v tomto rozsahu vzala žalobkyně a) žalobu zpět.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. května 2003 č. j. 56 Co 236/2003-141 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I ve správném znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 630 500 Kč s 8% úrokem z prodlení od 15. 5. 2001 do zaplacení, a ve výroku IV o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výrok napadeného rozsudku shledal odvolací soud jako věcně správný, promítlo se však do něj určité pochybení soudu prvního stupně v právním posouzení věci. Podle názoru odvolacího soudu nepředstavovala smlouva účastníků ze 17. 1. 2001 uznání dluhu, jednalo se o dohodu o jiném plnění (privativní novace) podle §570 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Za rozhodující považoval odvolací soud výslovnou dohodu účastníků této smlouvy, že dochází ke zrušení původních závazků vzniklých z předchozích smluv o půjčce a nahrazení těchto předchozích závazkových vztahů závazkem novým, s jiným plněním. Od uzavření této smlouvy počala také běžet nová promlčecí doba, takže nárok na vrácení půjčených částek promlčen nebyl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud na smlouvu o půjčce ze 17. 1. 2001 nesprávně aplikoval §570 a §571 ObčZ ve vztahu k §37 odst. 1 ObčZ. Poukázal především na článek VI předmětné smlouvy, v němž bylo sjednáno, že jejím uzavřením „pozbývají platnosti veškeré písemné dohody o dílčích půjčkách, které byly mezi účastníky sjednány“ a zdůraznil, že před 17. 1. 2001 došlo k uzavření i dvou ústních smluv o půjčce, a to na částku 50 000 Kč a částku 200 000 Kč. Tyto půjčky nemohly být vzhledem k tomu, že byly uzavřeny ústně, nahrazeny novým ujednáním v předmětné písemné smlouvě, a proto na tuto smlouvu nelze pohlížet jako na privativní novaci do té doby jediného písemně sjednaného závazku – smlouvy o půjčce z 12. 11. 1997 na částku 258 000 Kč. Dovolatel klade dvě otázky, kterým přikládá zásadní právní význam - zda projev vůle k nahrazení dosavadních písemných závazků automaticky dopadá i na závazky sjednané ústně, a zda je dostatečně určitý, když nahrazované závazky nebyly určeny co do důvodu, výše a data sjednání. Jako neurčité a neplatné hodnotí dovolatel ujednání v článku V týkající se úroků, když v řízení nebyla prokázána úroková sazba předchozích ústně i písemně sjednaných půjček, ani úroková sazba podle předmětné smlouvy ze 17. 1. 2001. Dovolatel vyvrací i právní názor soudu prvního stupně – smlouvu ze 17. 1. 2001 nelze posuzovat ani jako uznání dluhu, neboť v článku II uvedené smlouvy sice dovolatel potvrzuje, že převzal od žalobkyně a) částku 508 000 Kč, ale dále již neuvádí žádný právní důvod převzetí této částky, jak vyžaduje §558 ObčZ. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
V dané věci jde o posouzení smlouvy o půjčce, kterou žalobkyně a) jako věřitelka uzavřela s dovolatelem jako dlužníkem dne 17. 1. 2001.
Dovolatel uvedl jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci, z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel totiž napadá posouzení jednotlivých náležitostí smlouvy soudy obou stupňů, byť své námitky označuje jako nesprávné právní hodnocení smlouvy. Zde je nutno především respektovat zásadu, kterou Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 31. 1. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1145/99 a v rozsudku ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2900/99, jenž byl publikován v časopisu Soudní judikatura, číslo sešitu 3/2002, pod číslem SJ 46/2002, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Totéž se týká výkladu projevu vůle účastníků z hlediska jeho srozumitelnosti a určitosti.
Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Výklad obsahu smlouvy ze dne 17. 1. 2001 provedený odvolacím soudem je proto pro dovolací soud závazný a dovolacím soudem přezkoumáván být nemůže.
Námitky odvolatele, podle nichž smlouva ze dne 17. 1. 2001 nemá náležitosti uznání dluhu, jsou z hlediska posuzování zásadního právního významu rozsudku odvolacího soudu bezvýznamné, neboť odvolací soud závěr, že jde o uznání dluhu, neučinil.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. prosince 2004
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu