ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1155.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1155/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Z. I. s. r. o., zastoupené, advokátem, proti žalované H. M., zastoupené, advokátem, o zaplacení 33 789,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 370/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2003, č.j. 13 Co 338/2001 - 130, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. března 2001, č.j. 6 C 370/97-108, zamítl žalobu na zaplacení částky 33 789,22 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 11. 5. 1996 do zaplacení, ohledně částky 152,58 Kč s příslušenstvím řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 3. 5. 1994 kupní smlouvu, kterou si kupující (žalovaná) u prodávající (žalobkyně) objednala nádobí D 120 Universal za kupní cenu 1 798 DEM s tím, že kupní cena bude uhrazena zálohově ve 24 splátkách, přičemž první splátka (záloha) 180 DEM bude zaplacena 10. 6. 1994 a další pak vždy k desátému dni v měsíci; poslední splátka měla být uhrazena 10. 5. 1996. Mezi reprezentantem žalobkyně R. V. a žalovanou došlo na předváděcí akci zboží k ústnímu ujednání možnosti odstoupení od smlouvy, žalovaná od smlouvy písemně odstoupila, což bylo patrno z dopisu žalobkyně ze dne 9. 11. 1994, který odkazoval na dopis z 16. 5. 1994, kdy žalobkyně upozorňuje žalovanou na povinnosti vyplývající z kupní smlouvy. Dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu, žalovaná ve smyslu §48 odst. 1 obč. zák. platně od uzavřené smlouvy odstoupila, došlo ke zrušení smlouvy a žalobkyně nemá právo na zaplacení kupní ceny. Dále dovodil, že smlouva je neplatná ve smyslu §39 obč. zák., neboť byla uzavřena v rozporu s §12 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění platném v době uzavření smlouvy, podle něhož je prodávající povinen informovat spotřebitele o ceně prodávaných výrobků tak, aby nevzbuzoval zdání o tom, že cena je nižší a je povinen označit výrobky cenou, což se v daném případě nestalo, neboť uvedení ceny v markách mohlo vzbuzovat zdání o tom, že cena je nižší a výroby ani nebyly cenou řádně označeny.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. února 2003, č.j. 13 Co 338/2001 – 130 rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadené části o zamítnutí žaloby tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 33 789,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % z částky 8 479,14 Kč za dobu od 11. 5. 1996 do zaplacení, se 17% úrokem z prodlení z částky 10 692,60 Kč za dobu od 11. 5. 1996 do zaplacení, a s 19% úrokem z prodlení z částky 14 617,48 Kč za dobu od 11. 5. 1996 do zaplacení; pokud se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalšího úroku z prodlení ve výši 3% z částky 8 479,14 Kč za dobu od 11. 5. 1996 do zaplacení a ve výši 2% z částky 10 692,60 Kč za dobu od 11. 5. 1996 do zaplacení, v tomto rozsahu žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, neboť dospěl-li okresní soud k závěru, že smlouva je podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem neplatná, vylučuje tento závěr jeho první závěr, že žalovaná od smlouvy platně odstoupila, neboť odstoupit lze jen od platně uzavřené smlouvy. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o prodeji na objednávku s tím, že k plnění dojde teprve po zaplacení sjednané ceny, přičemž toto ujednání není v rozporu se zákonem, připouští-li tuto možnost ustanovení §613 obč. zák., a smlouva není z tohoto důvodu neplatná. Smlouva není neplatná ani z důvodu pro rozpor se zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění platném v době uzavření smlouvy, zpochybňuje-li její platnost žalovaná námitkou použití tzv. typové smlouvy, neboť případné neschválení typové smlouvy nesankcionuje uvedený zákon neplatností smlouvy. Odvolací soud neshledal důvodnou rovněž námitku žalované směřující k porušení povinnosti žalobkyně informovat spotřebitele o ceně prodávaného zboží a označení výrobků cenou, když z dokazování vyplynulo, že i když zboží cenovkami opatřeno nebylo, reprezentantem žalobkyně na předváděcí akci byla při předvádění každé sady nádobí uvedena i jejich cena v markách. Samotné ujednání o kupní ceně bylo vyjádřením smluvní volnosti účastníků při uzavírání smlouvy a toto ujednání není v rozporu se zákonem č. 526/10990 Sb., o cenách, ani zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a není ani v rozporu s dobrými mravy. V rozporu s dobrými mravy rovněž nelze shledat nabízení zboží k prodeji na tzv. předváděcích akcích, jež by odůvodňovalo závěr o neoprávněnosti požadavku žalobkyně na zaplacení kupní ceny. Smlouva není neplatná ani z důvodu absence souhlasu jejího manžela s touto smlouvou, neboť s ohledem na skutečnost, že se nejedná v dané věci o právní úkon týkající se společné věci (ta měla být teprve do tehdy bezpodílového spoluvlastnictví získána), nepřichází v úvahu dovolání se neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu §40a a §145 odst. 1 obč. zák., a navíc bylo nutno přihlédnout k žalobkyní vznesené námitce promlčení uplatnění tohoto práva. Odvolací soud proto dovodil, že předmětná kupní smlouva netrpí vadami, které jí žalovaná vytýkala, a byla uzavřena platně. Jestliže účastníci vtělili své shodné projevy vůle do písemné smlouvy, neakceptoval, že došlo k uzavření smlouvy v ústní formě včetně ujednání o možnosti odstoupení. Byť žalovaná zaslala žalobkyni písemně žádost o „zrušení“ kupní smlouvy, nebyla tato její žádost v zákonem předepsané formě (§40 odst. 2 obč. zák.) a účastníky dohodnuté písemné formě akceptována, nedošlo k oboustranně shodnému projevu vůle směřujícímu k ujednání odstoupení od smlouvy, a jestliže taková možnost nebyla v době jejího uzavření stanovena ve smlouvě ani zákonem (§48 odst. 1 obč. zák.), nemohla žalovaná od smlouvy odstoupit. Odvolací soud odmítl i námitku žalované o nesouladu předmětné kupní smlouvy s právními normami vydanými v zemích Evropské unie, neboť platnost předmětné kupní smlouvy je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, event. dalších právních předpisů, ve znění účinném v době jejího uzavření, a nikoliv podle právních předpisů, či směrnic přijatých v zemích Evropské unie, jejichž členem Česká republika v době uzavření tohoto právního úkonu nebyla, proto jimi nemohla být vázána. Směrnici o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní provozovnu převzala do českého právního řádu až novela obč. zák. (zákon č. 376/2000 Sb.) účinná od 1. 1. 2001 úpravou tzv. spotřebitelských smluv (§52 a násl. obč. zák.). Uzavřel, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni sjednanou kupní cenu a podle §517 obč. zák. zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužných částek v rozhodném období.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že odstoupení od smlouvy bylo zakotveno v kupní smlouvě a bylo ujednáno i mezi reprezentantem žalobkyně a dovolatelkou, proto pokud žalovaná využila svého práva předmětnou kupní smlouvu zrušit, nemůže být žalobkyně úspěšná se svým návrhem a zaplacení kupní ceny. Závěr odvolacího soudu je tedy v tomto směru nesprávný, neboť vychází ze závěru, že odstoupení od smlouvy nebylo mezi účastníky dohodnuto a žalovaná nemohla od smlouvy odstoupit. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že uzavřená smlouva není v rozporu s dobrými mravy, když způsob a okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena, evidentně nasvědčuje porušení dobrých mravů, byla-li smlouva uzavírána na tzv. párty, na níž byli zúčastnění přesvědčování ke koupi zboží, byla-li smlouva prezentována zástupcem žalobkyně jako nezávazná objednávka, kterou lze zrušit, a byla-li zároveň kupní cena za prodávané zboží nepřiměřeně vysoká. Je přesvědčena, že byla reprezentantem žalobkyně uvedena v omyl jednak co do výše kupní ceny, jednala-li s ním o koupi zboží řádově v hodnotě 12 000 až 20 000 Kč, tak i co do možnosti zrušení vlastní smlouvy. Poukazuje, že neplněním této smlouvy nemohla vzniknout žalobkyni žádná škoda, proto považuje závěr o povinnosti žalované (osoby bez zaměstnání a bez jakýchkoli příjmů) plnit žalobkyni (silné obchodní společnosti) za rozhodnutí, které není v souladu s dobrými mravy, má-li žalovaná plnit žalobkyni jen proto, aby jí nevznikla škoda spočívající v tom, že by nedosáhla předpokládaného zisku. Zároveň poukázala na skutečnost, že zákonodárce v rozhodné době uzavírání předmětné smlouvy nezajistil žalované ochranu spotřebitele, jaká byla poskytována spotřebitelům ve všech zemích Evropské unie. Proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř. a neshledal dovolání žalované důvodným.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani neuvedla, v čem by mohla být spatřována vada řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Žalovaná v dovolání neuvedla, v čem konkrétně spatřuje důvod pro tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá oporu v provedeném dokazování. Brojí-li však proti závěru odvolacího soudu, že kupní smlouva nestanovila možnost odstoupení od smlouvy a namítá-li, že odstoupení od smlouvy bylo zakotveno v kupní smlouvě a bylo ujednáno i mezi reprezentantem žalobkyně a žalovanou, pak uvedenou námitkou žalovaná ve skutečnosti směřuje k nesprávnému výkladu kupní smlouvy, učiněného odvolacím soudem, tedy k uplatnění nesprávného právního posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Pokud oprávnění od smlouvy odstoupit není založeno zákonem, lze tedy možnost odstoupení dohodnout. Z žádného ustanovení kupní smlouvy ze dne 3. 5. 1994, uzavřené mezi účastníky, však nevyplývá, že by si účastníci dohodli možnost odstoupení od smlouvy. Pokud spatřovala dovolatelka možnost odstoupení od smlouvy v ujednání: „V případě porušení smluvních povinností kupujícím je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny zboží podle §544 obč. zák.“, nelze vytknout odvolacímu soudu nesprávnost výkladu tohoto ujednání ve smyslu §35 obč. zák. tak, že možnost odstoupení nebyla v době uzavření smlouvy ve smlouvě stanovena, proto žalovaná nemohla od smlouvy odstoupit a je povinna zaplatit žalobkyni sjednanou kupní cenu. Dovolací soud neshledal v tomto směru pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Stejně tak neshledal pochybení soudu v jeho závěru, že odstoupení od smlouvy nebylo ujednáno, jestliže soud vyšel ze zjištění, že žádost žalované o „zrušení“ kupní smlouvy nebyla žalobkyní v zákonem předepsané formě (§40 odst. 2 obč. zák.) a zároveň účastníky dohodnuté písemné formě akceptována, a uzavřel-li, že pokud nedošlo k oboustranně shodnému projevu vůle směřujícímu k ujednání odstoupení od smlouvy, k platnému odstoupení od smlouvy nedošlo.
Správný je i závěr odvolacího soudu, že není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. ujednání o kupní ceně, bylo-li vyjádřením smluvní volnosti účastníků při uzavírání smlouvy (srov. Judikát R 30/1992, podle něhož se ponechává sjednání ceny jen na dohodě prodávajícího a kupujícího s výjimkou cen, na něž se vztahu regulace cen podle §3 až 10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách). V rozporu s dobrými mravy nelze shledat ani nabízení zboží k prodeji na tzv. předváděcích akcích, jež by odůvodňovalo závěr o neoprávněnosti požadavku žalobkyně na zaplacení kupní ceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 228/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Balák, Púry a kol., vyd. C.H.Beck Praha r. 2001, svazek 2, pod č. C 216, podle něhož ze způsobu či okolností, za nichž smlouva byla uzavřena, nelze dovozovat neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. z důvodu rozporu s dobrými mravy). Dovolatelce nelze ani přisvědčit, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, je-li účastníku přiznáno plnění podle platné kupní smlouvy.
S ohledem na výše uvedené není oprávněná námitka dovolatelky, že by kupní smlouva byla neplatná z důvodu, že byla reprezentantem žalobkyně uvedena v omyl jednak co do výše kupní ceny a co do možnosti zrušení vlastní smlouvy.
Odvolací soud s odkazem na dosavadní judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1957/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Balák, Púry a kol., vyd. C.H.Beck Praha r. 2002, svazek 14, pod č. C 1028) rovněž správně uzavřel, že platnost kupní smlouvy účastníků uzavřené dne 3. 5. 1994 je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, event. dalších právních předpisů, ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy, a nikoliv podle právních předpisů, či směrnic přijatých v zemích Evropské unie, jejichž členem Česká republika v době uzavření tohoto právního úkonu nebyla.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je správný, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn, proto Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. července 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu