ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.133.2004.1
sp. zn. 32 Odo 133/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně A. B. A., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1. Ing. K. O., zastoupenému, advokátem, 2. P. K., o návrhu žalobkyně na nařízení předběžného opatření proti prvnímu žalovanému, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 6/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2003, č.j. 29 Co 387/2003-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze shora označeným usnesením změnil usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. dubna 2003, č.j. 7 C 6/2002-141, ve výrocích I. a II. tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (první a druhý odstavec výroku). Odvolací soud dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III., kterým bylo žalobkyni uloženo zaplatit soudní poplatek z návrhu na vydání předběžného opatření (třetí odstavec výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným (čtvrtý odstavec výroku).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení věci.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Z obsahu dovolání dovolací soud dovodil, že podání žalobkyně směřuje jen proti prvnímu odstavci výroku usnesení odvolacího soudu, kterým byl vyhovující výrok usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření změněn tak, že návrh na nařízení předběžného opatření byl zamítnut.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření, nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř. upravujícího přípustnost dovolání rovněž proti usnesení odvolacího soudu, ovšem pouze za podmínky, že jde o usnesení ve věci samé. Protože usnesení o nařízení předběžného opatření, které zpravidla meritornímu rozhodnutí soudu předchází, nemůže mít (již s ohledem na svůj účel) povahu rozhodnutí ve věci samé, není dovolání přípustné ani podle §237 o. s. ř. , a to bez ohledu na to, zda odvolací soud usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na předběžné opatření, změnil či potvrdil.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání „za splnění podmínek ustanovení §236 až 241 o. s. ř.“ Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002). Nesprávným poučením soudu o přípustnosti podaného dovolání se ve smyslu §240 odst. 3 o. s. ř. toliko prodloužila (o další dva měsíce) lhůta k jeho podání.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, prvnímu žalovanému však v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. září 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu