ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.453.2004.1
sp. zn. 32 Odo 453/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobce Z. d. se sídlem v B., zastoupeného, advokátem, proti žalované V., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 89.707,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 206/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 6 Cmo 70/2003-86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.055,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce ...
Odůvodnění:
V posuzované věci se žalobce domáhal žalobou po žalované zaplacení částky ve výši 89.707,80 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku sjednané úplaty za postoupení pohledávky. Svůj žalobní nárok opíral o smlouvu o postoupení pohledávek K 55202/07/98 ze dne 21. července 1998 uzavřenou mezi účastníky, kterou žalobce jako postupitel postoupil žalované jako postupníkovi pohledávku za dlužníkem F. spol. s. r. o. v likvidaci (dále jen „F.“) ve výši 337.458,75 Kč, která představuje kupní cenu mléka dodaného na základě kupní smlouvy o dodávce kravského syrového mléka uzavřené mezi žalobcem jako prodávajícím a společností I. spol. s r.o. (dále jen „I.“) jako kupujícím.
Krajský obchodní soud v Praze v pořadí prvním rozsudkem ze dne 29. listopadu 2000, č.j. 34 Cm 206/2000-24, vyhověl žalobě v plném rozsahu a žalované tak uložil zaplatit žalobci částku 89.707,80 Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. května 2002, č.j. 6 Cmo 36/2002-45, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aby se v něm zabýval tvrzeními a důkazy, které žalovaná uplatnila v odvolacím řízení. Odvolací soud učinil závěr, že žalovaná uznala vůči žalobci závazek vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. července 1999 (správně má být uvedeno datum 21.červenec 1998) včetně dodatků; proto je povinna uhradit dlužnou částku, pokud neprokáže, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo že jinak zanikl. V novém řízení bude nutné posoudit tvrzení odvolatelky (žalované) o neplatnosti jejího uznání závazku, protože její závazek vůči žalobci neexistoval s tím, že toto tvrzení odvozuje od neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek. Tato smlouva je podle ní neplatná z důvodu, že kupní smlouva o dodávce syrového kravského mléka nebyla platně uzavřena, neboť ji jako kupující uzavíral odštěpný závod, který nemá právní subjektivitu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2002, č.j. 34 Cm 206/2000-64, zamítl žalobu v celém rozsahu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že mezi žalobcem jako prodávajícím a společností I. byla dne 28. prosince 1993 uzavřena řádně kupní smlouva o dodávce kravského syrového mléka, přičemž za společnost I. ji uzavřel odštěpný závod M. M. Žádné doklady o těchto dodávkách však předloženy nebyly. K převzetí dluhu společnosti I. společností F. nedošlo, neboť smlouva o převzetí dluhu nebyla uzavřena zákonem vyžadovanou písemnou formou. Žalovaná nebyla povinna plnit podle smlouvy o postoupení pohledávek, neboť tato smlouva je neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovaná plnila závazek, který neexistoval, v důsledku čehož nemohlo dojít ani k jeho uznání.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 6 Cmo 70/2003-86, změnil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 89.707,70 s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vše se odvíjí od uznání závazku ze dne 1. dubna 1999, kdy žalovaná písemně uznala vůči žalobci svůj závazek ve výši 139.707,80 Kč vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně jejího dodatku, přičemž v hodnocení tohoto důkazu odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 14. května 2002. Za situace, kdy žalovaná svůj závazek platně uznala, přešlo na ni důkazní břemeno ohledně jejího tvrzení, že povinnost plnit nemá. Musela by tak prokázat, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo že jinak zanikl. Odvolací soud dospěl k závěru, že se tento důkaz žalované nezdařil. Proto se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná plnila závazek, který neexistoval a že tak nemohlo dojít k jeho uznání.
Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaná uznala předmětný závazek, jenž v době uznání existoval. Jeho existenci prokázal žalobce uznáním závazku společností F. ze dne 26. února 1997 ve výši 337.458,75 Kč vůči žalobci a nic mu tak nebránilo, aby pohledávku za společností F. postoupil žalované. Zdůvodnil, že tato pohledávka byla ve smlouvě o postoupení pohledávek uzavřené mezi účastníky dostatečně specifikována a tuto smlouvu posoudil jako platnou. Žalobcův nárok uplatněný žalobou je důvodný a žalovaná je povinna mu dlužnou částku včetně příslušenství uhradit. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jeho důvodnost dovodila z ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
V rozporu se závěry odvolacího soudu se žalovaná domnívá, že v daném případě nebyla postupovaná pohledávka dostatečně určitě specifikována, neboť nevyplývá ani z uváděné kupní smlouvy, resp. neodpovídá skutečnosti, že byla vyúčtována dokladem číslo 12518/95. Z jeho obsahu totiž nevyplývá výše postupované pohledávky, tedy 337.458,75 Kč, v jaké ji nakonec uznala vůči žalobci společnost F. Namítá, že uvedená společnost ve zmíněném uznání závazku uznala, že dluží žalobci uvedenou částku za dodávky mléka, aniž však specifikovala, za jaké období a v jakém období byly tyto dodávky vůbec uskutečněny.
Uzavřenou kupní smlouvu označuje dovolatelka i nadále za neplatnou, protože ji žalobce uzavřel s někým, kdo neměl právní subjektivitu. I v případě její platnosti však považuje v této věci za určující, že původním dlužníkem byl kupující z této smlouvy a žalobce v průběhu řízení nedoložil své tvrzení o převzetí dluhu společností F. Za této situace přisvědčuje závěru soudu prvního stupně, že k převzetí dluhu uvedenou společností nedošlo, neboť smlouva o převzetí dluhu zákonem vyžadovanou písemnou formou nebyla uzavřena.
Dovolatelka rovněž setrvala na názoru, že žalobce postoupil neexistující pohledávku a vyjádřila přesvědčení o správnosti závěru soudu prvního stupně, že nebyla povinna podle smlouvy o postoupení pohledávek pro její neplatnost plnit, resp. že plnila neexistující závazek, a proto nemohlo dojít k jeho uznání.
S přihlédnutím k průběhu dosavadního řízení je podle dovolatelky na místě, aby dovolací soud při zkoumání, zda řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, posoudil i uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., „a to ohledně posuzování správnosti skutkových zjištění v návaznosti na následné rozhodnutí odvolacího soudu“.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání je žalobce označil za účelové podání, jež má ve svém důsledku vést pouze k oddálení jeho oprávněného nároku. Z předložených důkazů jednoznačně vyplývá, že veškeré podmínky pro přiznání jeho žalobního nároku byly splněny; jeho tvrzení byla důkazně doložena platnou smlouvou o postoupení pohledávky, jakož i uznáním závazku původního i žalovaného dlužníka. Uznáním závazku žalovaná jednoznačně stvrdila, že dluh v době tohoto písemného prohlášení existuje; uvedl, že žalovaná, stejně jako po celou dobu řízení, opírá jí požadované zamítnutí žaloby bez jakéhokoliv důkazu jen o pouhé popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka. Žalobce označil za správný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož za důkaz vyvracející právní domněnku nemůže být bráno pouhé popření skutečnosti, o jejíž existenci tato vyvratitelná domněnka platí. Žalobce se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval především správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Základní otázkou pro posouzení žalobního nároku v dané věci je, zda a jaký vliv na platnost dohody o postoupení pohledávky a na navazující uznání závazku k zaplacení úplaty za postoupení pohledávky by měla případná neexistence postoupené pohledávky.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl, že se posouzení žalobního nároku odvíjí od uznání závazku ze dne 1. dubna 1999, kdy žalovaná písemně uznala svůj závazek vůči žalobci.
Podle ustanovení §323 odst. 1 věty první obch. zák. platí, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.
Uznání závazku tak zakládá vyvratitelnou právní domněnku o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. Tento důkaz se však žalované, jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, nezdařil
V souzené věci dovolatelka spojila námitku jí tvrzené nemožnosti platně uznat dluh s jí uváděnou neplatností dohody o postoupení pohledávky pro neexistenci postupované pohledávky.
I když se zdá být na první pohled logické, že účastníci mohou platně činit právní úkony, směřující ke změně nebo zániku jejich práv či povinností nebo se jinak dotýkajících jejich právního vztahu, pouze za předpokladu, že mezi nimi takový vztah právně existuje, přesto nelze toto tvrzení vztáhnout bez dalšího na jakýkoli právní úkon, aniž by bylo současně přihlédnuto k tomu, zda tu je či není zákonem stanovený důvod neplatnosti takového úkonu. V rámci řešené právní otázky jde tedy o posouzení, zda právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.) proto, protože mezi účastníky neexistuje závazkový vztah, k němuž se jejich právní úkon váže.
Tak tomu bude v těch případech, kde zákon stanoví existenci závazkového právního vztahu (tedy existenci pohledávky či odpovídajícího dluhu – srov. §488 obč. zák.) jako nezbytnou náležitost právního úkonu. Například dojde-li k započtení pohledávky neexistující a tudíž k započtení nezpůsobilé (§580 obč. zák., §358 obch. zák.), bude právní úkon započtení neplatný pro rozpor se zákonem.
V jiných případech ovšem zákon nečiní existenci pohledávky podmínkou (předpokladem) právního úkonu, který se k ní vztahuje. Tak tomu bude i v případě neexistence uznaného dluhu (závazku), která nečiní právní úkon uznání dluhu (závazku) neplatným, neboť v důsledku konstrukce vyvratitelné právní domněnky (§588 obč. zák., §323 obch. zák.) spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu na dlužníku (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7/2002, pod číslem 127).
V opačném případě, totiž platilo-li by, že nelze platně uznat nedluh, by účinky uznání dluhu vůbec nenastaly (včetně uplatnění vyvratitelné právní domněnky), což by znamenalo, že důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu by nikdy nenesl dlužník, naopak věřitel by musel vždy, dovolávaje se uznání dluhu, prokazovat existenci uznaného dluhu jako podmínku platnosti uznání dluhu a tedy i jako předpoklad k uplatnění jeho účinků. Takový závěr však nekoresponduje s převažující judikaturou soudů, jež je vyjádřena odkazovaným judikátem.
Obdobně vyjde-li najevo, že pohledávka postoupená za úplatu neexistuje, nemá tato skutečnost za následek neplatnost dohody o úplatném postoupení pohledávky, nýbrž nastupuje podle §527 odst. 1 písm. a) obč. zák. odpovědnost postupitele vůči postupníkovi za to, že se postupník nestal místo postupitele věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem.
Toto ustanovení upravuje důsledky postoupení neexistující pohledávky za úplatu. Zakládá zvláštní odpovědnost postupitele, který svou pohledávku úplatně postoupil jinému, za existenci postoupené pohledávky, přičemž tato jeho odpovědnost za existenci pohledávky v době jejího postupu (za její pravost) mu vzniká přímo ze zákona a není co do výše omezena. Jde o ochranu nového věřitele, aby postoupená pohledávka neměla právní vady. Podle obsahu spisu žalovaná vůči žalobci nárok z této odpovědnosti v tomto řízení neuplatnila (srov. §97, 98 o. s. ř.).
Za situace, kdy případná neexistence uznaného dluhu (závazku) nečiní právní úkon uznání dluhu (závazku) neplatným a kdy případná neexistence úplatně postupované pohledávky nemá za následek neplatnost dohody o postoupení pohledávky, je třeba posoudit námitku dovolatelky o nemožnosti platně uznat dluh spojenou s jí tvrzenou neplatností dohody o postoupení pohledávky pro neexistenci postupované pohledávky jako nedůvodnou.
Nejinak tomu je i s námitkou dovolatelky o neplatnosti dohody o postoupení pohledávky pro neurčitost postupované pohledávky. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že postupovaná pohledávka byla dostatečným způsobem specifikována. Pohledávka je ve „smlouvě o postoupení pohledávek K 55202/07/98“ ze dne 21. července 1998 uzavřené mezi účastníky určena jak její konkrétní výší (částkou 337.458,75 Kč), tak i odkazem na kupní smlouvu o dodávce syrového mléka ze dne 28. prosince 1995, na vyúčtování dokladem č. 12 518/95 splatné dle splátkového kalendáře ze dne 10. srpna 1995, jakož i na uznání závazku ze dne 26. února 1997, které byly v této smlouvě účastníky prohlášeny její nedílnou součástí.
Za situace, kdy pro platnost dohody o postoupení pohledávky a navazující uznání závazku k zaplacení úplaty za postoupení pohledávky je bez právního významu, zda postupovaná pohledávka existovala, a kdy dovolací soud posoudil námitku dovolatelky o neurčitosti postupované pohledávky jako nedůvodnou, jsou v souzené věci další skutečnosti, tj. zda byla kupní smlouva o dodávce kravského syrového mléka platně uzavřena a zda společnost F. převzala pohledávku od společnosti I., do kterých dovolatelka soustředila své další výhrady, právně nerozhodné a na platnosti cesse nic nemění.
Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. Žalovaná nebyla v dovolání úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobci náklady jeho právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 8.980,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 9. prosince 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu