ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.53.2004.1
sp. zn. 32 Odo 53/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce JUDr. J. V., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně H. z. z. p. v likvidaci, zastoupeného, advokátem, proti žalované N. s p. P., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 30.748,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 238/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2003, č.j. 27 Co 374/2003-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.355,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 28. května 2003, č.j. 11 C 238/99-100, ve výroku o věci samé, kterým Okresní soud v Příbrami zamítl žalobu o zaplacení částky 30.748,46 Kč s příslušenstvím, a změnil ho ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobci uložil zaplatit žalované 10.550,- Kč (první věta výroku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhá věta výroku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí označil za zásadně právně významné v posouzení právního režimu promlčecí lhůty u nároku na vydání bezdůvodného obohacení v obchodněprávních vztazích, v němž podle dovolatele soudy obou stupňů právně pochybily. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 383/2001, jim vytkl, že v otázce délky promlčecí lhůty nesprávně aplikovaly ustanovení §107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ačkoli měly správně vycházet z ustanovení §397 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) upravujícího čtyřletou promlčecí lhůtu. Dovolatel snesl argumenty na podporu jím uplatněného dovolacího důvodu a navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná označila napadené rozhodnutí za věcně správné. Podle jejího názoru odvolací soud posoudil jí vznesenou námitku promlčení žalovaného nároku v souladu s právními předpisy. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a aby jí přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), je předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., o které lze obecně přípustnost dovolání opřít, skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Předmětný spor je z procesního hlediska nepochybně obchodní věcí, neboť jeho účastníci podřadili dohodou závazkový vztah ve smlouvě o poskytování a úhradě nákladů zdravotní péče, na základě níž žalovaná úpadkyni plnění poskytla a jehož vydání jako bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu se žalobce domáhá, v intencích §262 obch. zák. režimu obchodního zákoníku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 1/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 30.748,46 Kč, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.), aniž se mohl věcí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 2.280,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. srpna 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu