ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.158.2003.1
sp. zn. 33 Odo 158/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. L., proti žalovanému JUDr. J. Č., o zaplacení částky 9.771,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 38.004,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 54/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2002, č. j. 23 Co 243/2002-66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 9.771,- Kč s příslušenstvím z titulu přeplatku odměny za právní pomoc, kterou mu žalovaný jako advokát poskytl na základě smlouvy ze dne 10. 4. 2000. Vzájemnou žalobou požadoval žalovaný po žalobci zaplacení 38.004,- Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku této odměny.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 29. dubna 2002, č. j. 4 C 54/2001-47, zamítl žalobu, jíž žalobce po žalovaném požadoval zaplacení částky 9.771,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení, žalobce uznal povinným do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalovanému částku 38.004,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16. 1. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 10. 4. 2000, resp. 20. 4 2000, smlouvu o právní pomoci, v níž se žalovaný jako advokát zavázal poskytnout žalobci (klientovi) právní pomoc ve věci jeho práv ze smlouvy o nájmu nebytových prostor a inventáře a žalobce se zavázal zaplatit žalovanému za poskytnutou právní pomoc do 15 dnů od doručení vyúčtování ve formě faktury odměnu „stanovenou z hodnoty věci podle §7 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb. zvýšenou o DPH platnou v době splatnosti odměny“, spolu s „paušálními částkami stanovenými vyhláškou, náhradou za promeškaný čas a vynaloženými náklady při poskytování právní pomoci“. Při podpisu této smlouvy složil žalobce k rukám žalovaného zálohu ve výši 20.000,- Kč. Žalovaný pak na základě zmíněné smlouvy zastupoval žalobce ve věci projednávané před Okresním soudem v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 137/2000, v níž se žalobce po P. O. domáhal, aby mu „odevzdal nebytové prostory v domě čp. 1400 stojícím na stavební parcele pč. 2742, v obci a kat. úz. H. v Čechách, specifikované v čl. II smlouvy o nájmu nebytových prostor a nájmu inventáře ze dne 24. 1. 1996, uzavřené mezi žalobcem a J. M., bytem H. v Čechách, Č. 843, jako nájemci, právním předchůdcem žalovaného – společností S. spol. s r.o., se sídlem v H. v Čechách, D. 1400, jako pronajímatelem a podle podmínek této smlouvu mu zajistil nerušený výkon práva nájmu k těmto nebytovým prostorám“. Částka, kterou žalovaný žalobci vyfakturoval v souvislosti s poskytnutím právní pomoci sestávala z odměny advokáta za 7 úkonů po 7.500,- Kč při hodnotě věci 900.000,- Kč (s připočtením částky 2.625,- Kč na DPH), ze 7 paušálních částek po 75,- Kč, z částky 600,- Kč na náhradě za promeškaný čas a z částky 1.754,- Kč jízdného. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že žalobce zčásti, a to do částky 38.004,- Kč, nesplnil svou povinnost zaplatit žalovanému mimosmluvní odměnu za poskytnutou právní pomoc. Při výpočtu výše mimosmluvní odměny vycházel z tarifní hodnoty 900.000,- Kč s odůvodněním, že právní pomoc se týkala práva nájmu nebytových prostor, jehož hodnota byla stanovena pětinásobkem ročního nájemného sjednaného v nájemní smlouvě ze dne 24. 1. 1996. Aplikoval tak ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., když zaujal názor, že tarifní hodnoty určené podle tohoto ustanovení lze nahradit tarifními hodnotami stanovenými v §9 odst. 1, 2, 3 a 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. pouze tehdy, nelze-li hodnotu práva vyjádřit v penězích nebo jestliže by její zjištění znamenalo nepoměrné obtíže.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. listopadu 2002, č. j. 23 Co 243/2002-66, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 9.771,- Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení od 16. 1. 2001 do zaplacení a že se zamítá žaloba, aby žalobce byl povinen zaplatit žalovanému 38.004,- Kč spolu s 10% úrokem z prodlení od 16. 1. 2001 do zaplacení; v té části výroku, jíž byl zamítnut žalobní požadavek žalobce na zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 9.771,- Kč za dobu od 1. 1. 2001 do 15. 1. 2001, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění učiněných již soudem prvního stupně, zaujal však odlišný právní názor. Uzavřel, že v ustanoveních §8 až 10 vyhlášky č. 177/1996 Sb. jsou závazně stanoveny tarifní hodnoty pro určení výše odměny za úkony právní služby. Ustanovení §8 odst. 1 citované vyhlášky lze aplikovat pouze tehdy, není-li dále stanoveno jinak. Protože pro věci nájmu nebytových prostor, staveb a pozemků – nejde-li o peněžité plnění – je stanovena tarifní hodnota ustanovením §9 odst. 3 písm. e/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., je v posuzovaném případě použití ustanovení §8 odst. 1 citované vyhlášky při výpočtu mimosmluvní odměny žalovaného vyloučeno.
Proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil. Pochybení shledává ve vyhodnocení údajů vyplývajících ze smlouvy o právní pomoci uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 10. 4. 2000. Z této smlouvy lze totiž nepochybně dovodit, že nárok žalovaného není nárokem na úhradu mimosmluvní odměny, jak nesprávně dovodil odvolací soud, nýbrž nárokem na zaplacení sjednané smluvní odměny, neboť žalobce se ve smlouvě zavázal zaplatit žalovanému odměnu stanovenou z hodnoty věci (práva), jíž se právní služba týká. I kdyby se však jednalo o mimosmluvní odměnu, aplikoval odvolací soud nesprávně na daný případ ustanovení §9 odst. 3 písm. e/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. poté, kdy nesprávně posoudil obsah ustanovení §9 odst. 1 citované vyhlášky. Z jazykového a logického výkladu tohoto ustanovení má dovolatel za nepochybné, že podmínka nemožnosti zjištění hodnoty věci nebo práva platí pro všechny zde vyjmenované tarifní hodnoty, tedy i při aplikaci písm. e/. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce s dovoláním žalovaného nesouhlasil, jeho obsah má za zmatečný a nedostatečně srozumitelný. Je přesvědčen, že odvolací soud věc posoudil správně. Zdůraznil, že podle smlouvy o právní pomoci se mu dostalo zastoupení ve věci výkonu práva nájmu nebytových prostor, které je penězi neocenitelné, a proto také žalovaný v této smlouvě výslovně uvedl, že jeho odměna bude stanovena podle §6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy podle ustanovení, které upravuje mimosmluvní odměnu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným), která má právnické vzdělání (§241 odst. 1, 2 písm. a/ o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud je ve smyslu §ustanovení 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu a rozsah dovolání) posuzuje soud podle jeho obsahu. Byť je dovolání formulováno poněkud nejasně, z jeho obsahu (tj. z vylíčení důvodů dovolání) nelze než dovodit, že žalovaný prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnil v prvé řadě závěr dovozující, že ujednání účastníků obsažené ve smlouvě o poskytnutí právní pomoci ze dne 10. 4. 2000 je namístě vyložit tak, že odměna žalovaného jako advokáta byla sjednána v režimu odměny mimosmluvní. Pro případ, že by dovolací soud shledal tento závěr odvolacího soudu správným, zpochybňuje žalovaný správnost aplikace ustanovení §9 odst. 3 písm. e/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. při výpočtu této mimosmluvní odměny.
Obecně je právní posouzení věci nesprávné, jestliže odvolací soud použil na správně zjištěný skutkový stav nesprávnou právní normu, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“ – ve svém §1 odst. 1 stanoví, že odměna advokáta za poskytování právních služeb se řídí jeho smlouvou s klientem (smluvní odměna), a není-li odměna advokáta takto určena, řídí se ustanoveními této vyhlášky o mimosoudní odměně. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud na podkladě skutkového stavu věci, jak byl zjištěn již soudem prvního stupně (odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně převzal), uzavřel, že odměna za poskytnutí právních služeb nebyla v intencích ustanovení §3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. účastníky sjednána, a proto se řídí ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb. o mimosmluvní odměně. Smluvní odměna je ujednáním mezi advokátem a klientem o částce, za níž bude právní služba poskytnuta (odměna pevnou částkou za vyřízení věci) nebo o způsobu jejího určení (odměna časová či podílová). Ze znění článku II smlouvy o právní pomoci datované dne 10. 4. 2000 nevyplývá, že by k takovému ujednání účastníků došlo; účastníci si totiž nedohodli ani částku, za níž bude právní pomoc poskytnuta, ani způsob jejího určení. Nelze akceptovat názor žalovaného, že zavázal-li se žalobce ve smlouvě zaplatit žalovanému odměnu „stanovenou z hodnoty věci podle ustanovení §7 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb.“, byl tím účastníky sjednán způsob určení částky, za níž bude právní služba poskytnuta. Naopak výslovný odkaz na ustanovení §7 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., která upravují mimosmluvní odměnu, nasvědčuje tomu, že odměna žalovaného jako advokáta určena nebyla a měla se řídit ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb. o mimosmluvní odměně. To ostatně dokazuje rovněž původní postoj žalovaného, který ve své obraně proti platebnímu rozkazu argumentuje tím, že žalobci „sdělil, že svou odměnu stanovuje podle ustanovení o mimosmluvní odměně“, a že „předmět požadované právní pomoci posoudil (ve smyslu §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) jako právo penězi ocenitelné“. V řízení pak nebylo zjištěno a žalovaným ani tvrzeno, jak správně připomíná ve svém rozhodnutí již odvolací soud, že by k ujednání o částce, za níž bude právní pomoc poskytnuta, došlo mezi účastníky následně po uzavření smlouvy o právní pomoci. Závěr odvolacího soudu dovozující, že smluvní odměna žalovaného za poskytnutí právní služby žalobci nebyla účastníky sjednána, a proto se odměna žalovaného řídí ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb. upravujícími odměnu mimosmluvní, je proto správný.
Výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal (§6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Podle §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty: do 500,- Kč 250,- Kč, přes 500,- Kč do 1.000,- Kč 500,- Kč, přes 1.000,- Kč do 5.000,- Kč 750,- Kč, přes 5.000,- Kč do 10.000,- Kč 1.000,- Kč, přes 10.000,- Kč do 200.000,- Kč 1.000,- Kč a 25,- Kč za každých započatých 1.000,- Kč, o které hodnota převyšuje 10.000,- Kč, přes 200.000,- Kč 5.750,- Kč a 25,- za každých započatých 10.000,- Kč, o které hodnota převyšuje 200.000,- Kč a přes 10,000.000,- Kč 30.250,- Kč a 25,- Kč za každých započatých 100.000,- Kč, o které hodnota převyšuje 10,000.000,- Kč.
Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku (srov. §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Ustanovení §9 vyhlášky č. 177/1996 Sb. lze použít všude tam, kde nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo kde ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Mezi taková práva řadí vyhláška č. 177/1996 Sb. – jak plyne z jejího ustanovení §9 odst. 3 písm. e/ - rovněž právo nájmu nebytových prostor, jehož se poskytnutá právní služba týkala, a proto určuje, že za tarifní hodnotu se ve věcech nájmů nebytových prostor, staveb a pozemků, (nejde-li o peněžité plnění) považuje částka 10.000,- Kč. Zatímco ve věcech vyjmenovaných v ustanovení §9 odst. 3 písm. a/ a b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. lze tarifní hodnotu stanovit postupem podle §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a určujícím pro stanovení výše odměny za právní službu je posouzení „ocenitelnosti“ věci nebo plnění, resp. předmětu právního úkonu, v ostatních věcech taxativně vyjmenovaných pod písm. c/ až g/ třetího odstavce ustanovení §9 vyhlášky č. 177/1996 Sb. se „ocenitelnost“ vůbec nepředpokládá a je nutné - nebyla-li účastníky smlouvy o právní pomoci sjednána smluvní odměna - vycházet při stanovení výše mimosmluvní odměny za právní službu z tarifních hodnot zde stanovených, jak správně dovodil odvolací soud. S přihlédnutím ke shora uvedenému lze souhlasit i s tím, že odvolací soud vyhodnotil jako „nepřípadný“ pro danou věc odkaz žalovaného na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 589/2000; v nich byl totiž podán výklad ustanovení §9 odst. 3 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., které aplikovatelnost ustanovení §8 odst. 1 cit. vyhlášky nevylučuje, resp. preferuje.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a jeho obsahové konkretizace správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 věty před středníkem zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti žalovanému, který neměl v dovolacím řízení úspěch (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. listopadu 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu