ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.173.2004.1
sp. zn. 33 Odo 173/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce J. B., zastoupeného, advokátkou, proti žalované K., a. s., zastoupené, advokátkou, o určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 53/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. září 2003, č. j. 19 Co 288/2003-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené účastníky dne 3. 10. 2000, podle níž žalovaná (postupitel) postoupila žalobci (potupníkovi) svoje pohledávky ve výši 8,153.004,65 Kč za cenu rovnající se této částce, které měla vůči společnosti A., v. o. s. , jejímiž společníky jsou bratr žalobce a dcera tohoto bratra. Žalobní požadavek odůvodnil tvrzením, že k uzavření smlouvy jej donutil jeho bratr, jehož společnost A., v. o. s. (za jejíž závazky ručí společníci celým svým majetkem) dlužila žalované přibližně 16,000.000,- Kč a nebyla schopna tyto závazky plnit. Bratr žalobce poté, co žalobce odmítl jeho žádost o pomoc, vyvíjel na žalobce silný psychický nátlak v podobě hádek, během nichž zdůrazňoval, že uzavření smlouvy o postoupení pohledávek je jediným možným řešením jeho finančních potíží, vyhrožoval, že když mu žalobce nevyhoví, přijde o veškerý svůj majetek a jeho firmu to položí. Žalobce psychický nátlak těžce snášel, neboť trpí závažným onemocněním srdce a jakékoli rozrušení může jeho život ohrozit. Naléhání bratra proto podlehl a smlouvu v důsledku důvodné obavy o svůj život podepsal.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 18. prosince 2002, č. j. 14 C 53/2002-63, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že je neplatná smlouva o postoupení pohledávek, uzavřená dne 3. 10. 2000 mezi žalobcem na straně jedné jako postupníkem a žalovanou na straně druhé jako postupitelem, kterou žalovaná postoupila žalobci svoje pohledávky vůči společnosti A., v. o. s., z kupní smlouvy č. 98/01/09 ze dne 30.03.1998 ve znění dodatku č. 1 ze dne 13.05.1998 a z kupní smlouvy č. 99/01/10 ze dne 22.03.1999 na peněžité plnění v celkové výši 8.153.004,65 Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. září 2003, č. j. 19 Co 288/2003-98, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společnost A., v. o. s. (jejímž společníkem byl v roce 2000 bratr žalobce RNDr. J. B., CSc.) dlužila žalované, s níž byla v obchodních vztazích, vysoké finanční částky. J. B. na žalobce opakovaně naléhal, aby mu v jeho tíživé ekonomické situaci vypomohl tím, že uzavře se žalovanou smlouvu o postoupení pohledávek a že uzavře zástavní smlouvu ohledně svých nemovitostí. Vyhledával jej osobně i telefonicky v kanceláři, doma i na chalupě. Když mu žalobce odmítal vyhovět, docházelo mezi nimi k hádkám, které bratr vyvolával bez ohledu na vážné onemocnění žalobce, pro které se nesmí vystavovat stresu a velké námaze. V témže roce proběhla řada jednání mezi bratrem žalobce a žalovanou (u některých byl přítomen i žalobce) za účelem vyřešení dané situace. Opakovaně se jednalo o možnosti navrhované bratrem žalobce, že žalobce převezme část jeho dluhů postoupením pohledávek a zastaví své nemovitosti. Dne 3. 10. 2000 v sídle žalované žalobce se žalovanou uzavřel smlouvu o postoupení pohledávek (jejíž obsah je specifikován ve výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé), téhož dne uznal svůj dluh na základě uvedené smlouvy o postoupení pohledávek a uzavřel smlouvu zástavní k nemovitostem v jeho vlastnictví. Smlouvy již byly předem připravené, žalobce je bez zdráhání podepsal. Dne 31. 1. 2002 uzavřeli žalobce, RNDr. J. B., CSc. a společnost A. v. o. s., se sídlem J., B. N. 47 na straně jedné jako dlužníci a žalovaná na straně druhé jako věřitel dohodu, podle níž se žalobce zavázal dluh dlužníků podle uznání dluhu formou notářského zápisu sp. zn. N 197/2000, NZ 184/2000 ze dne 3. 10. 2000 zaplatit. Soud prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Smlouvu o postoupení pohledávek uzavřenou dne 3. 10. 2000 posoudil podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době uzavření uvedené smlouvy (dále jen „obč. zák.“) jako platnou s odůvodněním, že byla žalobcem uzavřena svobodně. Naléhání bratra žalobce na uzavření smlouvy o postoupení pohledávek v době, která jejímu uzavření předcházela, nekvalifikoval - a to i s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu žalobce - jako psychické donucení takového druhu a intenzity, které by u žalobce vzbudilo důvodnou bázeň; k takovému jednání pak už vůbec nedošlo v době uzavření smlouvy samotné. Přihlédl přitom i k tomu, že žalobce nedokázal sám uvést, čím konkrétním mu bratr vyhrožoval pro případ neuzavření smlouvy, dále že po uzavření smlouvy žalobce vedl jednání se žalovanou (dohoda o nové splatnosti pohledávky, předložení dokladů o zástavě žalované), a že posléze přerušil veškeré kontakty se svým bratrem, aniž by to u bratra vyvolalo negativní reakce. Okolnost, zda zástupce žalobce JUDr. K. byl či nebyl přítomen při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávek, pokládal vzhledem k již učiněným závěrům za irelevantní.
Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná převzal a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Shodně se soudem prvního stupně neshledal důvod pro závěr o neplatnosti předmětné smlouvy podle §37 odst. 1 obč. zák., když za bezprávnou výhrůžku nepovažoval jednání bratra žalobce před ani během uzavření smlouvy. Konstatoval, že žalobce sám netvrdil, že by na něho byl při podpisu smlouvy dne 3. 10. 2000 vyvíjen jakýkoli nátlak. Pokud jde o jednání bratra žalobce ve vztahu k žalobci v době, která uzavření smlouvy předcházela, z výpovědí žalobce a jeho manželky bylo zjištěno, že se nevymykala obvyklému způsobu chování bratra, který se žalobcem v obdobných situacích jednal vždy tímto způsobem, a jeho chování v tomto případě nebylo intenzivnější než v předešlé době. Závěr soudu prvního stupně o neexistenci bezprávné výhrůžky tak shledal správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatněné dovolací důvody podřadil §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s. ř. Namítl, že odvolací soud stejně jako před ním i soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku bezprávné výhrůžky, když náležitým způsobem nezohlednil jeho zdravotní stav a bagatelizoval jej, ač byl doložen lékařskou zprávou. I nadále zastává názor, že smlouva o postoupení pohledávek, kterou uzavřel dne 3. 10. 2000 se žalovanou, je absolutně neplatná, neboť ji uzavřel pod psychickým nátlakem svého bratra a v důvodné obavě o svůj život, který byl vzhledem k jeho dlouhodobým závažným zdravotním potížím ohrožen právě v důsledku bratrem vystupňovaného nátlaku. Nesprávné posouzení intenzity onemocnění žalobce a jeho obav o život vedlo pak k nesprávnému závěru o neexistenci bezprávné výhrůžky. Odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s nesprávným názorem soudu prvního stupně, podle něhož je pro posouzení otázky existence bezprávné výhrůžky rozhodné, zda k jednání omezujícímu svobodnou vůli člověka došlo v době, kdy byl právní úkon činěn. Právní názor odvolacího soudu je podle něho v rozporu se zastávanou soudní praxí a v tomto ohledu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 752/99. Prostřednictvím dalších dovolacích námitek oběma soudům vytkl, že při právním posouzení věci nevyšly ze zjištěného skutkového stavu a neprovedly úplné dokazování. Je názoru, že soud prvního stupně nesprávně interpretoval lékařskou zprávu o zdravotním stavu žalobce a pochybil, když k náležitému porozumění podstaty onemocnění žalobce nevyslechl jeho lékaře a nevyžádal si ani znalecký posudek z příslušného oboru zdravotnictví. Nadbytečně vyslechl jako svědka notáře JUDr. K., který pouze vyhotovil zápis o uznání dluhu, a nesprávně posoudil výpověď svědka J. M., která - ač je rozporná s výpovědí notáře JUDr. K. – byla rovněž shledána soudem jako věrohodná; rozporností výpovědí zmíněných svědků se soud vůbec nevypořádal. Konečně namítl nesprávnost závěru, že je pro rozhodnutí v této věci irelevantní zjišťovat, zda zástupce žalobce JUDr. K. byl či nebyl přítomen při uzavření smlouvy o postoupení pohledávek; okolnost, že jeho zástupce při podpisu smlouvy přítomen nebyl, pokládá za významnou právě pro posouzení existence bezprávné výhrůžky. Dovolacímu soudu navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení jeho přípustnosti, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá proto posoudit, zda je přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je tomu tak zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují), navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolací soud je přitom ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam), které mají obecný přesah, a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel současně napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
V posuzovaném případě dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve skutečnosti rovněž použil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž soudy vyšly při právním posouzení věci; v rámci něho uplatnil výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Jak již však bylo výše řečeno, je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. teprve zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně významná (nemůže přípustnost dovolání založit). Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení měnit nemůže; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak - podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
V daném případě je dovolacímu přezkumu předkládána právní otázka spočívající v posouzení platnosti smlouvy, kterou účastníci uzavřeli dne 3. 10. 2000, z hlediska svobodné vůle na straně žalobce ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době uzavření smlouvy (dále opět je „obč. zák.“). Dovolatel totiž zpochybnil závěr odvolacího soudu o neexistenci bezprávné výhrůžky.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Konstantní soudní judikaturou je dovozováno, že svobodu vůle (tj. svobodu v jejím vytvoření) vylučuje kromě přímého fyzického donucení k provedení úkonu (kdy nejde ve skutečnosti o vůli jednajícího, neboť ta je nahrazena vůlí donucujícího) též donucení psychické, spočívající zejména v tom, že na vůli jednajícího působí bezprávná výhrůžka. Aby výhrůžka způsobila neplatnost právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., musí být v prvé řadě bezprávná. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky se již dříve sjednotila v právním názoru, že bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co vynucováno být nesmí. Může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu. Není přitom třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Výhrůžka musí být současně adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým. Mezi bezprávnou výhrůžkou a právním úkonem musí být přímá příčinná souvislost (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 12/1999, rozsudek ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaném nakladatelstvím C.H.Beck, rok 2001, svazek č. 2, pod C 179). V případě bezprávné výhrůžky tak sice jednající projevuje vlastní vůli, ale je tu vada v pohnutce, která k vytvoření této vůle vedla.
Právní závěr odvolacího soudu (vycházející ze zjištěného skutkového stavu věci, který je v dovolacím řízení nezpochybnitelný), podle něhož nebylo prokázáno, že by se vůle žalobce uzavřít smlouvu o postoupení pohledávky vytvářela pod vlivem bezprávné výhrůžky, která by v něm vyvolala důvodnou bázeň, je třeba pokládat za správný. K jinému závěru nemohl odvolací soud dospět již proto, že žalobce nebyl schopen uvést, čím konkrétním mu jeho bratr vyhrožoval pro případ neuzavření smlouvy o postoupení pohledávek, tedy jaká konkrétní výhrůžka jej přinutila projevit vůli uzavřít předmětnou smlouvu vzbuzením důvodné bázně. Chování bratra žalobce (popisované žalobcem), který – při předestření svých představ o tom, jaká situace v jeho majetkových poměrech nastane, nebude-li mu žalobcem pomoženo - naléhal na uzavření smlouvy s argumentací, že jiný způsob řešení jeho finančních těžkostí neexistuje, nelze ani podle názoru dovolacího soudu kvalifikovat jako výhrůžku, tedy vyhrožování ať již tím, co hrozící není oprávněn provést, nebo tím, co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit. Zmíněné počínání bratra žalobce lze chápat pouze jako působení na city žalobce při přesvědčování, aby osobě blízké (bratru) pomohl v jeho složité finanční situaci. Skutečnost, že bratr žalobce při svém počínání nebral ohled na zdravotní stav žalobce a že žalobce se obával, že další přesvědčování k pomoci by mohlo jeho zdravotní stav nepříznivě ovlivnit, je tedy z hlediska úvah o bezprávné výhrůžce, jejím základním znakem je donucování, irelevantní. Založil-li proto odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že v době uzavření smlouvy a ani v době, která jejímu uzavření předcházela, nebyl žalobce psychicky donucován, aby tuto smlouvu podepsal, a že chování bratra žalobce spočívající v naléhání, aby mu žalobce pomohl tím, že uzavře předmětnou smlouvu, nelze (ani při zohlednění zjištěného zdravotního stavu žalobce) kvalifikovat jako bezprávnou výhrůžku, je jeho rozhodnutí správné. Lze uzavřít, že odvolací soud při posouzení k dovolacímu přezkumu předložené právní otázky vycházel z citované judikatury a nikterak se od ní neodchýlil.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem formulovaná právní otázka nepředstavuje otázku po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a že tedy dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované v této fázi řízení nevznikly žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. června 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu