ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.448.2003.1
sp. zn. 33 Odo 448/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. arch. R. K., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému m. Č., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 148.100,- Kč s příslušenstvím a 79.974,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 828/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 2000, č. j. 8 Co 1851/2000-178, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce po žalovaném požadoval zaplacení částky 720.713,84 Kč s příslušenstvím. Uváděl, že účastníci uzavřeli dne 21. 3. 1997 smlouvu o dílo, podle níž se žalobce zavázal, že za sjednanou cenu zhotoví a žalovanému (objednateli) předá úplnou dokumentaci pro územní plán města Č. Žalovaný žalobci nezaplatil za pracovní verzi průzkumů a rozborů územního plánu podle protokolu ze dne 6. 11. 1997, za problémovou mapu a za čistopis průzkumů a rozborů pro územní plán města podle protokolu ze dne 9. 2. 1998, tedy za výkony vyúčtované fakturami č. 9710025 ze dne 13. 11. 1997 na částku 248.808,- Kč a č. 9810001 ze dne 9. 2. 1998 na částku 148.100,- Kč. Rovněž mu dluží smluvní pokutu v částce 83.350,68 Kč za 67 dnů prodlení se zaplacením částky 248.808,- Kč a smluvní pokutu v částce 240.455,16 Kč za 129 dní prodlení se zaplacením částky 248.808,- Kč a za 108 dní prodlení se zaplacením částky 148.100,- Kč.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 11. února 1999, č. j. 7 C 828/98-77, žalobu o zaplacení částky 720.713,84 Kč se zde specifikovaným příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. září 1999, č. j. 6 Co 1665/99-108, byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově poté rozsudkem ze dne 26. dubna 2000, č. j. 7 C 828/98-150, žalobu o zaplacení 720.713,84 Kč s 18 % úrokem z prodlení z částky 248.808,- Kč od 4. 12. 1997 do zaplacení, s 18 % úrokem z prodlení z částky 83.350,68 Kč od 2. 3. 1998 do zaplacení a s 18 % úrokem z prodlení z částky 240.455,16 Kč od 9. 7. 1998 do zaplacení, znovu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. října 2000, č. j. 8 Co 1851/2000-178, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba zaplacení částky 148.100,- Kč s 18 % úroky z prodlení od 2. 3. 1998 do zaplacení a částky 79.974,- Kč s 18 % úroky z prodlení od 9. 7. 1998 do zaplacení, potvrdil, v ostatním jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 21. 3. 1997 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vypracování územního plánu města Č. Žalovaný již v zadávacích podmínkách k obchodní veřejné soutěži na dodávku územně plánovací dokumentace („Územního plánu města Č.“) požadoval zpracování průzkumů a rozborů (tj. druhé výkonové fáze tvorby územního plánu) v digitální podobě a jeho předání na disketách 3,5 nebo CD ROM a ve dvou výtiscích. Autorem soutěžních a zadávacích podmínek byl Ing. arch. P. G., který u žalovaného pracoval jako vedoucí odboru rozvoje a byl také zodpovědný za obsah smlouvy o dílo. Podle textu původní smlouvy o dílo měla být fáze průzkumů a rozborů (fáze 2) vydána ve dvou tiskových exemplářích, bod 4.4. této smlouvy však v souvislosti s cenou plnění zmiňuje i CD ROM. Dodatkem k této smlouvě ze dne 26. 9. 1997 bylo účastníky mimo jiné sjednáno, že čistopis průzkumů a rozborů bude odevzdán v digitální podobě, tzn. bude zaznamenán na datovém nosiči (CD ROM či disketě); také zbývající třetina doplatku ceny za tuto fázi územně plánovací dokumentace (průzkumy a rozbory) měla být fakturována teprve po odevzdání digitální verze průzkumů a rozborů. Žalobce žalovanému předal průzkumy a rozbory jen ve dvou listinných výtiscích. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně - uzavřel, že žalobce povinnost dodat žalovanému průzkumy a rozbory na datovém nosiči nesplnil a proto není oprávněn požadovat po něm doplatek za tuto fázi územně plánovací dokumentace ve výši 148.100,- Kč. Protože žalobce zavinil, že termín předání digitální verze zmíněné fáze nebyl dodržen, má naopak žalovaný právo na smluvní pokutu, která činí k datu rozhodnutí soudu 4,828.060,- Kč (tj. 5.924 Kč x 815 dní). Vzhledem k tomu, že žalovaný uplatnil námitku započtení tohoto nároku, zanikl jak nárok žalobce na úhradu 248.808,- Kč, tak jeho nárok na smluvní pokutu, a to včetně příslušenství. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že není vybočením z hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., když soud prvního stupně pokládal za nevěrohodnou výpověď svědka Ing. arch. P. G., neboť takovému hodnocení nelze upřít racionální základ. Již soutěžní podmínky i zadávací dokumentace k obchodní veřejné soutěži na dodávku „Územního plánu M. Č.“ obsahovaly požadavek na zpracování průzkumů a rozborů řešeného území v digitální formě, přičemž žalovanému měly být průzkumy a rozbory předány na disketách 3,5 nebo CD ROM; pro účely projednání a formulace územních a hospodářských zásad měly být navíc zpracovány ve dvou plnohodnotných tiskových paré. Ani z obsahu smlouvy o dílo – s přihlédnutím k jejímu bodu 4.4 – a tím spíše z dodatku k této smlouvě nevyplývá, že by se žalovaný požadavku vyjádřeného již v soutěžních podmínkách, tedy požadavku na zpracování průzkumů a rozborů i na elektronických nosičích vzdal.
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, v němž výslovně vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právní posouzení věci. Dále namítá, že rozhodnutí trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., neboť ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Základ sporu mezi ním a žalovaným spatřuje žalobce v posouzení obsahu ujednání smlouvy o dílo, konkrétně významu zde užitých pojmů „digitální či digitalizovaná podoba předmětu díla a jeho jednotlivých výkonových fází“ a „CD-ROM či jiný nosič dat ve vztahu k digitalizované podobě předmětu díla“, když jen v návaznosti na toto posouzení bylo možné určit, zda žalobce, který odevzdal žalovanému pouze dva z počítače provedené výtisky a neodevzdal CD-ROM, své smluvní závazky vůči němu splnil. Po velmi podrobné rekapitulaci svého stanoviska k předmětu sporu žalobce v dovolání provádí vlastní rozbor v řízení provedených důkazů, a to svědeckých výpovědí Ing. arch. P. G., Ing. J. Š., Ing. arch. M. S., Ing. arch. L. Š. a Ing. J. V., a dále pak jednotlivých listinných důkazů - smlouvy o dílo a jejího dodatku, textu vyhlášení veřejné obchodní soutěže včetně soutěžních podmínek a zadávací dokumentace, návrhu smlouvy o dílo, korespondence účastníků, faktur/daňových dokladů, vyjádření České komory architektů i písemného vyjádření Ing. arch. F. P. z Atelieru U. a společnosti H., s.r.o. Je přesvědčen, že tyto důkazy byly odvolacím soudem nesprávně hodnoceny, neboť „na jednu stranu podstatné realizované důkazní prostředky, ač řádně provedeny, byly interpretovány extrémně nesprávně a na druhou stranu podstatné, k důkazu navržené a do spisu založené prostředky nebyly vzaty vůbec v potaz a soud se jimi jakkoli nezaobíral“. Podle názoru dovolatele odvolací soud zcela nesprávně přiřkl zásadní váhu dodatku smlouvy, na jehož základě dovodil, že druhá výkonová fáze měla být na CD ROMu, a nedůvodně pokládal výpověď svědka G. za nevěrohodnou. Namítl, že v důsledku toho rozsudek odvolacího soudu „postrádá oporu ve skutkových zjištění, která z uvedených důkazů vyplynula, jeho stanovisko je účelové se záměrem dovodit neoprávněnost nároků uplatněných žalobou a potvrdit nesprávné závěry učiněné z dílčích správných skutkových zjištění soudu prvního stupně“. Nemá-li pak skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování, spočívá i na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci shledává dovolatel v nesprávné interpretaci bodu 4.4 smlouvy o dílo a jejího dodatku, který se zmiňuje o čistopisu v digitální podobě a o odevzdání digitální verze průzkumů a rozborů. Odvolací soud totiž podle jeho názoru „zcela vadně zvolil výklad projevu vůle stran sporu, jak je má na mysli ust. §266 obch. zák.“ a nesprávně negoval jednoznačný výklad pojmů „digitální forma zpracování“ či „digitalizovaná podoba zpracování“ (tedy pojmů, které nejsou pojmy právními a obecně definovanými) provedený Českou komorou architektů. Nadále je přesvědčen (a právě s touto otázkou spojuje zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), že „není možné, aby soud vyložil odborný architektonický pojem obecně používaný ve vztazích architektů a jejich klientů, použitý v konkrétní smlouvě mezi stranami sporu, který není pojmem právním obecně definovaným, podle své úvahy, nadto se zcela jinou interpretací vyjádření jiných architektů, která ostatně nemají charakter posudku soudem ustanoveného znalce či osoby vzaté ke slibu“. Kdyby odvolací soud v tomto směru nepochybil, musel by nutně dospět k závěru, že žalobce nebyl povinován odevzdat žalovanému výsledky průzkumů a rozborů na nosiči dat (disketa, CD ROM) a předal-li mu výtisk z počítače, předal plnění zpracované v digitalizované (digitální) podobě, tudíž svou smluvní povinnost splnil. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. shledává žalobce v tom, že odvolací soud byl při posuzování věci ovlivněn svým vztahem k žalovanému. Na podjatost soudců usuzuje z toho, že „je vyloučeno, aby tak zkušený senát posuzoval věc tak extrémně nelogicky a rozhodoval tak zjevně nesprávným způsobem, pokud by účastníkem ve sporu nebyl subjekt Č. B. r., nadto jedno z jeho nejvýznamnějších měst, které je dokonce památkově chráněno ze strany UNESCO“. Za všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno 30. října 2000, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ve znění účinném do 31. prosince 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem, a že splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, zabýval se dovolací soud nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je vždy přípustné (s výjimkou případů uvedených v ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř.), trpí-li řízení některou z vad taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. K takovým vadám je dovolací soud povinen přihlédnout, i kdyby v dovolání uplatněny nebyly (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 o. s. ř. však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad zde uvedených, nastává pouze tehdy, jestliže takovou vadou skutečně trpí.
Podle §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl-li soud nesprávně obsazen. Na podjatost soudců, kteří v dané věci rozhodovali, usuzuje dovolatel z jejich vztahu k žalovanému městu. Namítá, že právě s přihlédnutím k významu žalovaného jako památkově chráněného města rozhodovali soudci „extrémně nelogicky“ a „zjevně nesprávným způsobem“. Podle §14 odst. 1 o. s. ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. Zákon konstruuje dva důvody vyloučení soudce – soudcův poměr k věci a soudcův poměr k účastníkům či jejich zástupcům. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci; tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Vyloučen pak je rovněž soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání. Soudcův poměr k účastníkům a jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský nebo naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti. Důvodem k vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Právě postupem soudců v řízení a „kvalitou“ jejich rozhodnutí promítající se do výsledku řízení dovolatel svou námitku podjatosti soudců odůvodnil.
Dovolací soud pak nemá důvod neuvěřit vyjádření soudce Okresního soudu v Českém Krumlově JUDr. D. L. a soudců Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. M. Š., JUDr. M. V. a Mgr. M. P., kteří byli podle rozvrhu práce členy senátů příslušných o dané věci rozhodovat, že nemají takový poměr k účastníkům řízení, jejich zástupcům či k věci, který by je vylučoval z projednávání a rozhodování dané věci. V dovolání uváděná tvrzení dovolatele k závěru o vyloučení jmenovaných soudců rovněž nevedou. Lze proto uzavřít, že uvedení soudci nebyli z projednávání a rozhodování dané věci vyloučeni a že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. postižen. Existence jiných vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. pak není dovolatelem namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá.
Protože dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí sice druhý, leč výsledkem shodný (tj. žalobu zamítající) rozsudek soudu prvního stupně, dovolání nemůže být přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Totéž platí i o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř., když odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Zbývá tedy pouze posoudit přípustnost v intencích §239 odst. 2o. s. ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. je – jak již bylo shora zmíněno – aby dovolací soud, za splnění podmínek zde uvedených, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě v něm řešená právní otázka, jsou zásadně právně významnými. Rozhodnutí odvolacího soudu je pak otevřeno přezkumu pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zda jde o rozhodnutí zásadního právního významu, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou (nevydává o ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným. Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu (reflektující vztah mezi návrhem na vyslovení přípustnosti dovolání a hodnocením právního významu rozhodnutí odvolacím soudem) jsou dány obsahovou konkretizací návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno. Účastník, který navrhuje připuštění dovolání odvolacím soudem, není v návrhu povinen vymezovat právní otázku, pro kterou má být připuštěno dovolání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1512/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 52). V případě, že tak přesto učinil, je dovolací přezkum podle §239 odst. 2 o. s. ř. otevřen jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je současně dovolání podáno (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2356/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 2, pod č. C 212). V posuzovaném případě navrhl žalobce před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání k posouzení „zda je možné, aby soud vyložil odborný architektonický pojem, obecně používaný ve vztazích architektů a jejich klientů, použitý v konkrétní smlouvě mezi stranami sporu, který není pojmem právním a obecně definovaným, podle své vlastní úvahy, eventuálně s přihlédnutím k vyjádření jiných architektů, která nemají charakter posudku soudem ustanoveného znalci či osoby vzaté do slibu“ a „zda toto je možné zejména tehdy, pokud soudem vyžádaný výklad tohoto pojmu podaný příslušnou profesní komorou, v daném případě Českou komorou architektů vyznívá jiným způsobem“. Tímto pojmem byl pak konkrétně míněn pojem „digitální (digitalizovaná) podoba (verze, forma) zpracování průzkumů a rozborů“, který byl použit jak v zadávacích podmínkách k obchodní veřejné soutěži na dodávku územního plánu města, tak ve smlouvě o dílo, resp. jejím dodatku. Zatímco žalobce je přesvědčen, že smluvní povinnosti odevzdat rozbory a průzkumy v digitální verzi dostál již tím, že práci provedl na počítači a žalovanému předal tiskovou podobu zpracování (tedy data digitálně zpracovaná na počítači do tiskové podoby na papíře), žalovaný podle smluvního ujednání očekával předání druhé výkonové fáze tvorby územního plánu na disketách nebo CD ROM. Posouzení, zda účastníky bylo „nasmlouváno“ předání rozborů a průzkumů v tiskových exemplářích či na nosiči dat, však není právním posouzení věci, nýbrž záležitostí skutkovou. Otázka, zda listina obsahující právní úkon, jež zakládá mění nebo ruší práva a povinnosti stran, tj. otázka, zda obsah listiny odpovídá vůli stran či nikoli, je otázkou skutkovou a zjištění v tomto směru je skutkovým zjištěním. Jinak řečeno, činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno a bere-li při výkladu na pomoc okolnosti mimo listinu se nalézající, skutečnosti při sepsání listiny sběhlé (zjištěné jinými důkazními prostředky, např. výpověďmi, znaleckými posudky apod.), dospívá ke skutkovým zjištěním; teprve vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46). V dané věci obsahuje již návrh žalobce na připuštění dovolání výlučně požadavek posoudit výsledek skutkových zjištění (tedy požadavek, aby s konečnou platností bylo posouzeno, co měly smluvní strany na mysli, měl-li být výsledek činnosti žalobce žalovanému odevzdán v digitální podobě). Protože dovolací přezkum je vyhrazen výlučně pro posouzení správnosti právních závěrů, k nimž odvolací soud ve věci dospěl, nebyl návrh žalobce na připuštění dovolání - logicky vzato - vůbec způsobilý otevřít dovolací přezkum napadeného rozhodnutí, natož objektivně vymezit mantinely tohoto přezkumu, a odvolacím soudem mu nebylo po právu vyhověno. ,Nesprávnou úvahou o možnostech dovolacího přezkumu byl dovolatel veden i při podání dovolání. Těžištěm jeho námitek jsou totiž námitky skutkového charakteru; žalobce v dovolání netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud správně vyhodnotil provedené důkazy a nepochybil ve svých skutkových závěrech ohledně splnění smluvního závazku žalobce, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Námitky takového charakteru nemohou přípustnost dovolání založit (i kdyby byly dány) a dovolací soud, který přípustnost dovolání v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. teprve zvažuje, se jimi ani nemůže zabývat. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř. a že tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 149 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. prosince 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu