ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.66.2004.1
sp. zn. 33 Odo 66/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyně M. S., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) Š. J., zastoupenému, advokátem, 2) A. K., zastoupenému opatrovnicí M. P., justiční čekatelkou Okresního soudu Brno – venkov, a 3) P. B., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 1,600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 6 C 581/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2003, č. j. 54 Co 416/2002-85, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2003, č.j. 54 Co 416/2002-85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 1,600.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že podpisem smlouvy o půjčce ze dne 2. 8. 1999 se jí žalovaní zavázali tuto částku uhradit nejpozději do 31. 12. 1999; svůj závazek ve sjednané době nesplnili a žalovanou částku jí dluží.
Okresní soud Brno – venkov rozsudkem ze dne 12. února 2002, č.j. 6 C 581/2000-49, uložil žalovaným, aby - každý jednou třetinou - zaplatili žalobkyni částku 1,600.000,- Kč s dvouprocentním měsíčním úrokem od 2. 8. 1999 do zaplacení, vše do dvou měsíců od právní moci rozsudku; v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalšího jednoprocentního měsíčního úroku z částky 1,600.000,- Kč od 2. 8. 1999 do zaplacení a pokud požadovala, aby žalovaná částka byla žalovanými zaplacena společně a nerozdílně, žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. Z výpovědi svědka J. S. a z listinných důkazů (smlouvy o půjčce ze dne 2. 8. 1999 a uznání dluhu ze dne 17. 9. 1999) soud prvého stupně vzal za prokázané, že dne 2. 8. 1999 sice účastníci uzavřeli písemně smlouvu o půjčce, avšak částku 1,600.000,- Kč, která byla jejím předmětem, půjčila žalobkyně žalovaným postupně již v předchozím období. Neuvěřil přitom – pro logické rozpory - tvrzením prvního a třetího žalovaného, že od žalobkyně žádné peníze nepřevzali; oba tito žalovaní totiž na straně jedné uváděli, že jim druhý žalovaný záhy po podpisu smlouvy o půjčce sdělil, že z půjčení peněz sešlo, na straně druhé však s odstupem více než měsíce po podpisu smlouvy o půjčce podepsali listinu o uznání dluhu. Uzavřel, že smlouva ze dne 2. 8. 1999 je neplatná pro simulaci právního úkonu, neboť k uzavření smlouvy o půjčce, jakož i k předání peněz došlo ve skutečnosti již před datem 2. 8. 1999. Protože tato dřívější (disimulovaná) smlouva o půjčce je platná, a žalovaní své závazky z ní (resp. povinnost podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ObčZ“ půjčenou částku žalobkyni vrátit) nesplnili, byla žaloba shledána po právu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. dubna 2003, č.j. 54 Co 416/2002-85, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části žalobě vyhovující tak, že žalobu na zaplacení částky 1,600.000,- Kč s dvouprocentním měsíčním úrokem od 2. 8. 1999 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení; odvolání prvního s třetího žalovaného směřující proti výroku rozsudku, jímž soud prvního stupně žalobu částečně zamítl, bylo jako nepřípustné odmítnuto. Po zopakování výslechů prvního a třetího žalovaného, svědka J. S. a po přečtení listinných důkazů – smlouvy o půjčce z 2. 8. 1999 a uznání dluhu ze 17. 9. 1999 dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala ani uzavření smlouvy o půjčce, ani předání peněz žalovaným. Protože k předání peněz mezi účastníky nedošlo, je smlouva o půjčce ze dne 2. 8. 1999 neplatná („chybí tak totiž nezbytná zákonná náležitost takového právního úkonu, aby ho bylo možné považovat za platně uzavřenou smlouvu o půjčce peněz dle §657 ObčZ“); nejedná ani o simulovaný právní úkon, neboť žádný z důkazů rovněž neprokázal, že by před 2. 8. 1999 mělo mezi stranami dojít k jiným platně uzavřeným smlouvám o půjčce peněz. Protože ze smlouvy ze dne 2. 8. 1999 platně nevznikl žádný závazek, je neplatné rovněž písemné uznání dluhu ze dne 17. 9. 1999.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci pokud odvolací soud dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o existenci závazku žalovaných, neboť žalovaní svůj dluh vůči ní písemně uznali, čímž byla založena vyvratitelná právní domněnka, že v době uznání nárok existoval a opak musí prokázat žalovaní. Dále žalobkyně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Pominuta odvolacím soudem zůstala skutečnost, že všichni žalovaní podepsali dvě zásadní listiny (smlouvu o půjčce a z uznání dluhu), ze kterých nárok žalobkyně vyplývá, a v úvahu nebyl vzat ani dopis z 10. 1. 2000, v němž první žalovaný půjčku peněz nezpochybňuje. Naopak dovozovány jsou odvolacím soudem údajné zásadní rozpory mezi výpovědí svědka S. a tvrzením žalobkyně, což neodpovídá skutečnosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, shledal dovolání opodstatněným.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení trpělo vadami uvedenými v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V daném případě dovolatelka s výslovným odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že to byla ona, kdo byl k prokázání závazku žalovaných zatížen důkazním břemenem.
O nesprávné právní posouzení věci při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný předpis, ale nesprávně ho vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
V projednávané věci jde o požadavek na vrácení půjčky. Podle §657 ObčZ smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určeného podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. V soudním řízení o vrácení půjčky leží na žalobci důkazní břemeno o tom, že smlouvu o půjčce se žalovaným uzavřel a že plnění žalovanému poskytl (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 98/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, pod číslem 946/2002, svazek 13/2002).
Podle §558 ObčZ uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluhu určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trvá. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Z daného ustanovení vyplývá, že se uznáním dluhu zakládá vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo. Proto věřitel ve sporu nemusí prokazovat vznik dluhu ani jeho výši v době uznání. Naopak dlužník musí prokázat, že dluh nevznikl. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. Taková je i daná situace, neboť všichni žalovaní dne 17. 9. 1999 písemně uznali vůči žalobkyni svůj dluh ve výši 1,600.000,- Kč z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 2. 8. 1999 (tedy co do důvodu i výše) s tím, že ho uhradí nejpozději do 31. 12. 1999. Žalobkyně proto nemá povinnost prokazovat, že se žalovanými uzavřela smlouvu o půjčce a předala jím z tohoto titulu peníze, naopak žalovaní nesou důkazní břemeno o tom, že jejich písemně uznaný závazek vůči žalobkyni nevznikl. Pokud je rozsudek odvolacího soudu naopak založen na existenci důkazního břemene žalobkyně, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dovolací důvod uvedený v §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn důvodně.
Dalším z dovolacích důvodů, které žalobkyně ve svém dovolání uplatnila, je důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat , že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující tento dovolací důvod obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly jinak za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně tohoto, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich pravdivosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníků řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečnosti, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka v souladu s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatuje, že skutkový závěr, že k předání peněz mezi žalobkyní a žalovanými, popř. některým z nich, nedošlo, vyvodil „z provedených důkazů i tvrzení samotné žalobkyně“. Žalobkyně však v řízení nikdy netvrdila, že by peníze žalovaným vůbec nepředala, naopak uváděla, že byly předány postupně ještě před podpisem listiny nazvané jako smlouva o půjčce. Zmíněné konstatování odvolacího soudu pak nekoresponduje s tou částí jeho rozhodnutí, v níž v rámci konfrontace poznatků vyplývajících z jednotlivých důkazů uvádí, že „žalobkyně nejprve tvrdila, že peníze předávala pouze druhému žalovanému, a to po více částkách, později však uvedla, že peníze půjčovala všem žalovaným“. Pokud se odvolací soud v souvislosti se závěrem o nepředání peněz dovolává dalších „provedených důkazů“, činí tak aniž by tyto důkazy specifikoval a vyhodnotil jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti. Lze přisvědčit dovolatelce, že z důkazů, které byly v řízení provedeny, konkrétně z výpovědi svědka J. S. a z listin (smlouvy o půjčce a z uznání dluhu) převzetí peněz žalovanými vyplývá, pouze první a třetí žalovaní vypovídali, že nic nepřevzali. Naproti tomu některé rozhodné skutečnosti odvolací soud zcela pominul a nehodnotil je. Zejména nevzal v úvahu, že prvý a třetí žalovaní v listině o uznání dluhu dne 17. 9. 1999 svými podpisy potvrdili, že žalobkyně žalovaným půjčila peníze, a že tak učinili za situace, kdy jim podle jejich tvrzení bylo (od podpisu smlouvy o půjčce) známo, že se tak ve skutečnosti nestalo. Odvolací soud rovněž nevzal v úvahu (a nehodnotil) obsah dopisu ze dne 10. 1. 2000, který třetí žalovaný zaslal žalobkyni v reakci na její dopis z 3. 1. 2000, v němž třetí žalovaný konstatuje, že žalobkyně není jediným věřitelem jejich společnosti a že se spolu s ostatními společníky snaží najít jakékoli řešení, které by věřitele uspokojilo.
Ze spisu je zřejmé, že odvolací soud některé rozhodné skutečnosti z důkazů vyplývající pominul a v jeho hodnocení provedených důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor; hodnocení důkazů tak bylo odvolacím soudem provedeno v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř. a je proto naplněn i dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. června 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu