ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.677.2004.1
sp. zn. 33 Odo 677/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. I. s. r. o., proti žalovanému P. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 33.426,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 C 811/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. března 2000, č. j. 29 Co 34/2000-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 1999, č. j. 8 C 811/98-14, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 33.426,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně od 16. 3. 1997 do zaplacení a náklady řízení, vše v měsíčních splátkách po 1.000,- Kč počínaje prosincem 1999 vždy do každého 15. dne v měsíci pod ztrátou výhody splátek. Vyšel z kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky, jíž se žalobce zavázal dodat žalovanému ve smlouvě uvedené zboží a žalovaný se zavázal zaplatit kupní cenu, a to způsobem, který byl ve smlouvě blíže specifikován. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nesplnil ani od ní neodstoupil, a tak bylo žalobě o zaplacení sjednané kupní ceny vyhověno. Pokud žalovaný namítal, že smlouvu uzavřel v omylu, jde o námitku relativní neplatnosti smlouvy. Právo dovolat se relativní neplatnosti se však promlčuje a v tomto směru vznesená námitka žalobce je důvodná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. března 2000, č. j. 29 Co 34/2000-38, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. Ztotožnil se se závěrem o promlčení práva žalovaného dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu omylu a dále uvedl, že nebylo-li ve smlouvě dohodnuto, že od ní lze odstoupit, a nebyly-li zjištěny skutečnosti, které by umožnily odstoupení od smlouvy ze zákonem předpokládaných důvodů, nepřipadá zrušení smlouvy tímto způsobem v úvahu a žalovaný je povinen své smluvní povinnosti splnit. Návrh na připuštění dovolání byl zamítnut s tím, že nejde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. V prvé řadě namítl, že tím, že odvolací soud nepřipustil vstup Ing. J. C. do řízení jako vedlejšího účastníka na žalované straně, aniž by žalovanému poskytl možnost se k vedlejšímu účastenství vyjádřit, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně vyslovil nesouhlas se závěrem o promlčení jeho práva dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy a poukázal na to, že podle občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) se výslovně promlčují majetková práva, jímž toto právo není, a dále na §107 odst. 3 ObčZ, podle kterého přihlédne soud k námitce promlčení práva na vrácení plnění z neplatné či zrušené smlouvy jen v případě, že tuto námitku může uplatnit i druhý účastník smlouvy. Podle názoru dovolatele je výklad této problematiky odvolacím soudem chybný a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z hlediska přípustnosti dovolání žalovaný uvedl, že pokládá napadený rozsudek za rozhodnutí, které má zásadní právní význam „s ohledem na slaďování práva s právem EU, kde před nerovnými formulářovými smlouvami a podomními prodeji chrání občana ustanovení směrnice Rady Evropy z 5. 4. 1993 o nekalých ustanoveních ve spotřebitelských smlouvách (93/13 EHS) a ve směrnici 85/577 EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných mimo provozní prostory podnikatele (podomní obchod), kde je ustanovena povinnost písemně poučit spotřebitele o jeho právu na odstoupení do 7 dnů poté, co mu bylo poučení uděleno s tím, že odstoupit lze bez jakéhokoli důvodu a sankce“. Žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. lednem 2001. Proto Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání žalovaného postupoval ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zmíněným zákonem (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolací soud se tedy po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné – s výjimkou uvedenou v odstavci 2 – proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže řízení trpí některou z vad v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných. V daném případě žalovaný nic takového netvrdí a existence tzv. zmatečnostních vad nevyplývá ani z obsahu spisu.
Podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Napadeným rozsudkem byl ovšem potvrzen prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a tak dovolání žalovaného nemůže být přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ.
Podle §239 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle odst. 2 téhož ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jelikož odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaného, aby v případě potvrzení rozsudku soudu prvního stupně připustil proti svému rozsudku dovolání, bylo třeba zkoumat, zda nemůže být přípustnost dovolání žalovaného dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí
Účastník, který navrhuje připuštění dovolání odvolacím soudem, není v návrhu povinen vymezovat právní otázku, pro kterou má být připuštěno dovolání [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1512/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 52]. V případě, že tak přesto učiní, je ovšem dovolací přezkum podle §239 odst. 2 OSŘ otevřen jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je současně dovolání podáno (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2356/99, publikovaný v Souboru, svazku 2, pod č. C 212). V dané věci navrhl žalovaný v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aby v případě „zamítnutí odvolání“ byla vyslovena přípustnost dovolání, s odůvodněním, že „žalobce porušil §43 OZ, úmyslně zastínil podstatnou podmínku neodvolatelnosti. Občanský zákoník ani zákon na ochranu spotřebitele jednoznačně ochranu spotřebitele před nerovnými formulářovými typy smluv u nás, tak jako v EU, zatím neřeší. Nicméně lze výkladově najít ochranu za pomoci všeobecné občanskoprávní úpravy…“. Pouze z pohledu této právní otázky by tedy bylo možno – za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že jde o otázku zásadního právního významu – napadený rozsudek přezkoumat. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání je tedy bez významu námitka, že byla nesprávně posouzena otázka promlčení nároku na uplatnění relativní neplatnosti kupní smlouvy, protože pro řešení této právní otázky nebyl návrh na připuštění dovolání podán. V této souvislosti pak je nutno uvést, že ani případná existence „jiné“ vady mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání, neboť k takovýmto vadám přihlíží dovolací soud podle výslovného ustanovení §242 odst. 3 OSŘ pouze v případě, že jde o dovolání přípustné.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23). Naproti tomu nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (usnesení téhož soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru, svazku 2, pod č. C 103). Z pohledu těchto úvah dovolací soud nepovažuje právní otázku, jejíž posouzení by jedině mohlo být předmětem dovolacího přezkumu (tedy v podstatě otázku, zda žalovaný měl možnost odstoupit od kupní smlouvy), za otázku, která má zásadní právní význam.
Podle §48 odst. 1 ObčZ může účastník odstoupit od smlouvy pouze v případě, že je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Toto ustanovení je zcela jednoznačné a jeho výklad nečiní v praxi soudů žádné problémy. Otázka, zda si účastníci ve smlouvě sjednali možnost od ní odstoupit, je otázkou znění konkrétní smlouvy a rovněž případná možnost odstoupení od smlouvy daná občanským zákoníkem vyplývá jednoznačně z textu toho kterého ustanovení uvedeného právního předpisu. Pak ovšem řešení otázky, zda byl žalovaný oprávněn v tomto konkrétním případě odstoupit od kupní smlouvy, nemůže založit přípustnost jeho dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ.
Ze všech těchto důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalovaného podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ jako nepřípustné odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 10. srpna 2004
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu