ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.742.2004.1
sp. zn. 33 Odo 742/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce V. H., zastoupeného, advokátem, proti žalované m. č. P. 9, zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 506.096,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 12/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2004, č. j. 55 Co 12/2004-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované coby pronajímateli nemovitostí, jež žalobce užíval na základě účastníky uzavřené nájemní smlouvy, zaplacení částky 506.096,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaná na jeho úkor získala tím, že ve IV. čtvrtletí roku 1998 jí na nájemném zaplatil podle neplatného dodatku č. 3 k nájemní smlouvě částku 1,037.500,- Kč, ačkoli měl správně podle platné nájemní smlouvy ve znění jejího dodatku č. 1 zaplatit částku 531.404,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 18. září 2003, č. j. 51 C 12/2002-52, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 506.096,- Kč spolu s užitky z této částky ve výši 8 % ročně ode dne 16. 11. 1998 do zaplacení a s 10 % úrokem z prodlení z částky 506.096,- Kč od 20. 2. 2001 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2004, č. j. 55 Co 12/2004-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce (nájemce) se žalovanou (pronajímatelem) uzavřel dne 8. 6. 1994 smlouvu o nájmu nemovitostí č. p. 1110 na parcele č. 3208 v P. 9-L., U S. 12, a č. p. 1512 na parcele č. 3206 v P. 9-L., U S. 16, na dobu neurčitou s dohodnutým nájemným ve výši 1,600.000,- Kč, která byla změněna dodatky. Dodatkem č. 1 ze dne 15. 8. 1995 bylo zvýšeno nájemné na částku 1,760.000,- Kč ročně a byla sjednána tzv. inflační doložka. Dodatkem č. 3 (nedatovaným, podepsaným žalobcem a starostou žalované T. K.) bylo nájemné od 1. 1. 1998 zvýšeno na částku 4,150.000,- Kč ročně. Projednáním výše nájemného přitom pověřilo starostu žalované grémium starosty dne 8. 12. 1997. Rada obce dodatek č. 3 neprojednala ani neschválila. Z článku 12 bodu 11 organizačního řádu žalované účinného od 1. 6. 1997 vyplývá, že je-li součástí úkolu uloženého odboru návrh určitého právního úkonu městské části (např. smlouvy) či návrh určitého usnesení obvodní rady, vedoucí odboru tento dokument parafuje a tím stvrzuje věcnou správnost dokumentu a jeho soulad s právním řádem. Dne 16. 11. 1998 byla na účet žalované připsána částka 1,037.500,- Kč představující nájemné od žalobce za IV. čtvrtletí roku 1998.
Soud prvního stupně (jenž současně dovodil, že nárok žalobce není promlčen) řešil prejudiciálně otázku platnosti třetího dodatku k nájemní smlouvě. S odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV ÚS 576/2000, zdůraznil, že starosta obce podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) - dále jen „zákon o obcích“, nemohl vytvářet sám vůli obce, mohl pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Právní úkon starosty učiněný bez předchozího schválení orgánu obce je třeba považovat za neplatný. Ve shodě s těmito závěry shledal třetí dodatek k nájemní smlouvě absolutně neplatným ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). Plnění na základě tohoto dodatku poskytnuté žalobcem žalované představuje bezdůvodné obohacení (ve výši rozdílu mezi nájemným stanoveným nájemní smlouvou ve znění platně uzavřených dodatků a částkou zaplacenou žalobcem na základě neplatného dodatku č. 3 za IV. čtvrtletí 1998), které žalovaná na úkor žalobce získala a je povinna je žalobci vydat (§451 a §458 odst. 1 a 2 obč. zák.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uvedl, že zásadním pro závěr o neplatnosti dodatku č. 3 k nájemní smlouvě ve smyslu §39 obč. zák. bylo hodnocení úkonu starosty, který tento dodatek za žalovanou podepsal. Ani odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalované, že uvedený dodatek je platným právním úkonem, když pravomoc k rozhodování o této otázce byla organizačním řádem přenesena na příslušný odbor žalované (přičemž pro rozhodování odborů není předepsána žádná forma), a že starosta svým podpisem jen dovršil rozhodnutí učiněné vedoucí příslušného odboru. Konstatoval, že s přihlédnutím k citovanému nálezu Ústavního soudu bylo v rozporu s tehdy platným zákonem o obcích, stanovil-li organizační řád nebo jiný vnitřní předpis obvodního úřadu městské části, že o správě majetku obce je oprávněn rozhodovat jiný orgán než rada či zastupitelstvo. Na rozdíl od žalované odvolací soud dovodil, že z článku 12 odst. 11 tehdy platného organizačního řádu žalované nevyplývalo, že bylo pravomocí odborů schvalování smluv a jejich změn týkajících se nájmu nemovitostí a jejich předkládání starostovi k podpisu bez předchozího schválení radou či zastupitelstvem. Pravomoc odboru byla vymezena tak, že měl pouze vypracovat návrh právního úkonu a předložit ho radě či zastupitelstvu. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. ledna 2003, sp. zn. 26 Cdo 1169/2001, uzavřel, že ve věcech rozhodování o nájmech jde o samostatnou působnost obce ve smyslu §14 odst. 1 písm. b/ zákona o obcích ve spojení s §27 zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, náležející v souladu s §45 písm. p/ zákona o obcích do pravomoci obvodní rady. Může-li obvodní rada podle §51a zákona o obcích svěřit příslušnému odboru obvodního úřadu zcela nebo zčásti pouze pravomoci uvedené v §47 odst. 3, §48 a §50 zákona o obcích, nemůže mu svěřit další, které pro ni ze zákona vyplývají, a tudíž ani pravomoc uvedenou v §45 písm. p/ zákona o obcích.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že třetí dodatek k nájemní smlouvě je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák. Mimo jiné uvedla, že není v rozporu s ústavním principem samosprávy rozhodnutí obce delegovat pravomoci ve věcech provádění nájmů nemovitostí patřících do vlastnictví obce, včetně rozhodnutí o zvýšení nájemného, z obecní rady na obecní úřad. Princip samosprávy podle dovolatelky neznamená výlučnou a nepřenositelnou pravomoc obecního zastupitelstva a obecní rady při jakémkoli rozhodování v procesu správy obecního majetku, byť připouští, že sem patří úkony obce, na jejichž základě dochází ke změně podstatných složek právních vztahů, které se správou obecního majetku souvisí. Mezi tyto esenciální složky, bez nichž by nájemní smlouva nemohla vzniknout, však konkrétní ujednání o výši nájmu nepatří. Žalovaná zdůraznila, že její obvodní rada se při svém jednání opírala o ustanovení §45 písm. p/ zákona o obcích, podle kterého zabezpečuje řešení otázek spadajících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu. Nejedná se o akty meritorního rozhodování, ale o akty přijetí takových organizačních opatření, kterými bude vlastní rozhodování o těchto otázkách zabezpečeno. Jako konkrétní případ možné delegace pravomoci uvedla rozhodování o veřejných zakázkách (zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek) a poukázala též na zákon č. 303/2002 Sb., kterým byla provedena novela ustanovení §102 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, na základě něhož může obecní rada určité pravomoci delegovat. Navrhla zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovozuje, že dovolání není přípustné, neboť se týká problematiky, která je již Nejvyšším soudem ČR konstantně řešena. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1169/2001, které se týkalo týchž účastníků, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 323/2003, v němž byla řešena tatáž problematika týchž účastníků (tento spor se týkal jiného kalendářního čtvrtletí). Navrhl proto dovolání pro nepřípustnost odmítnout. Pro případ, že Nejvyšší soud shledá dovolání přípustným, žalobce obsáhle s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, shrnul výklad ustanovení zákona o obcích týkajících se pravomocí obecní rady a starosty a dovolání navrhl zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání v posuzovaném případě založena není, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu učinila dovolatelka předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že třetí dodatek k nájemní smlouvě je neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák. Tento právní závěr přitom závisel na posouzení předběžné otázky, zda příslušná právní úprava připouštěla možnost delegovat vnitřním organizačním předpisem pravomoc obvodní rady v oblasti samostatné působnosti obce, konkrétně na úseku rozhodování o pronajímání nemovitého majetku obce (včetně změn těchto smluv), na odbor obvodního úřadu žalované.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně v posuzované věci uzavřel, že žalobce nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák. uplatnil oprávněně, neboť třetí dodatek k nájemní smlouvě (tj. dvoustranný právní úkon účastníků směřující ke změně nájemní smlouvy ze dne 8. 6. 1994) je neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák. Ačkoliv byl uvedený dodatek podepsán starostou obce, nepředcházelo mu potřebné rozhodnutí (schválení) obvodní rady žalované.
V dovolání nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že hospodaření s majetkem obce patří do samostatné působnosti obce (§14 odst. 1 písm. b/ zákona o obcích). Názor dovolatelky, že obvodní rada byla oprávněna delegovat vnitřním organizačním předpisem svou pravomoc na úseku rozhodování o nájmech na odbor obvodního úřadu, nelze pokládat za správný. Soudní judikatura se již dříve ustálila v názoru, že oprávnění rozhodovat o majetkoprávních úkonech obce (o tom, zda, případně jaký právní úkon obec učiní) je ze zákona rozděleno beze zbytku mezi obecní zastupitelstvo a obecní radu. Obecní zastupitelstvo rozhoduje o majetkoprávních úkonech taxativně vyjmenovaných v §36a odst. 1 a 2 zákona o obcích, přičemž jeho oprávnění je nepřenosné na obecní radu (§36 odst. 3 zákona o obcích). Obecní rada ve smyslu tzv. generální (zbytkové) klauzule uvedené v §45 písm. p/ zákona o obcích zabezpečuje řešení ostatních otázek spadajících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu. Poněvadž mezi majetkoprávními úkony, které jsou vyhrazeny k rozhodování obecnímu zastupitelstvu, není uvedeno uzavírání smluv o pronajímání nemovitého majetku obce, včetně změn a rušení těchto smluv, náležejí ve smyslu §45 písm. p/ zákona o obcích do pravomoci obecní rady. Může-li obvodní rada podle §51a zákona o obcích svěřit příslušnému odboru obvodního úřadu zcela nebo zčásti pouze pravomoci uvedené v §47 odst. 3, §48 a §50 zákona o obcích, nemůže mu svěřit rovněž další pravomoci, které pro ni ze zákona vyplývají, tudíž ani pravomoc uvedenou v §45 písm. p/ zákona o obcích, o niž jde rovněž v projednávané věci (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. října 2003, sp. zn. 26 Cdo 1829/2002, ze dne 22. ledna 2003, sp. zn. 26 Cdo 1169/2001, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 704/2003 a ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 99/2004).
Rovněž Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, na nějž oba soudy odkazovaly (obdobně též ústavní nález ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103), vyjádřil názor, že zásada, podle níž právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku neplatný, jak je výslovně uvedeno v §103 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o obcích, jímž byl zrušen zákon č. 367/1990 Sb., byla přítomna i v právní úpravě dřívější (zákon č. 367/1990 Sb.) a vyplývala přímo z čl. 101 Ústavy České republiky. Starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce; mohl a může pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Absence takového rozhodnutí zakládá absolutní neplatnost úkonu starosty. Nejvyšší soud České republiky v již výše zmíněném rozsudku ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1829/2002, zároveň dovodil, že citované závěry Ústavního soudu platí i v případě majetkoprávní věci obce, která náleží ve smyslu §45 písm. p/ zákona o obcích do rozhodovací pravomoci obecní rady, neboť i v těchto případech je přítomen veřejnoprávní prvek – jedná se o správu majetku obce, která je věcí samosprávy (čl. 101 odst. 1 a čl. 104 odst. 2 Ústavy). Platí proto, že starosta je při zastupování obce navenek vázán nejen rozhodnutím obecního zastupitelstva, ale rovněž rozhodnutími obecní rady; jménem obce není oprávněn činit právní úkony, dokud zákonem požadované rozhodnutí tohoto orgánu chybí. Jestliže starosta učiní právní úkon v majetkoprávní věci, jež není vyhrazena zastupitelstvu, bez nezbytného předchozího rozhodnutí obecní rady, jde o právní úkon, který byl učiněn v rozporu se zákonem a je neplatný ve smyslu §39 obč. zák.
Dovolací soud má za to, že v posuzovaném případě není důvodu odchylovat se od ustálené rozhodovací praxe. Protože závěr odvolacího soudu, že právní úkon starosty směřující ke změně nájemní smlouvy (spočívající ve zvýšení původně sjednaného nájemného), který starosta učinil, aniž tomu předcházelo rozhodnutí obvodní rady, je absolutně neplatný podle §39 obč. zák., když oprávnění rozhodnout o změně nájemní smlouvy (o zvýšení nájemného) bylo vyhrazeno obvodní radě a teprve poté byl starosta oprávněn dodatek ke smlouvě jménem žalované uzavřít, je správný a je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, nejde v projednávané věci o rozhodnutí zásadního právního významu.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 11. srpna 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu