ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.786.2001.1
sp. zn. 33 Odo 786/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce Z. d. H. B., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. Ž., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 174 778,70 s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 5 C 90/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2000 č. j. 12 Co 612/2000-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 575 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 193 529,70 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku kupních cen z kupních smluv, kterými mu prodal hospodářská zvířata.
Okresní soud Plzeň – sever částečným rozsudkem pro uznání ze dne 14. ledna 1998, č.j. 5 C 90/97-52, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 18 751 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozsudkem ze dne 18. března 1998, č.j. 5 C 90/97-75, pak uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci zbývajících 174 778,70 Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 40 776,20 Kč za dobu od 24. 5. 1996 do 26. 5. 1996, z částky 73 703,70 Kč za dobu od 27. 5. 1996 do 30. 5. 1996, z částky 113 072,40 Kč za dobu od 31. 5. 1996 do 6. 6. 1996, z částky 175 921,20 Kč za dobu od 7. 6. 1996 do 14. 6. 1996 a z částky 193 529,70 Kč za dobu od 15. 6. 1996 do 20. 2. 1998 a z částky 174 778,70 Kč za dobu od 21. 2. 1998 do zaplacení, vše do 1 měsíce od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. června 1999, č.j. 12 Co 758/98-99, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 3. 1998 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem týkajícím se kompenzace pohledávek.
Okresní soud Plzeň-sever pak rozsudkem ze dne 5. ledna 2000, č. j. 5 C 90/97-118, zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 174 778,70 Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 40 776,20 Kč za dobu od 24. 5. 1996 do 26. 5. 1996, z částky 73 703,70 Kč za dobu od 27. 5. 1996 do 30. 5. 1996, z částky 113 072,40 Kč za dobu od 31. 5. 1996 do 6. 6. 1996, z částky 175 921,20 Kč za dobu od 7. 6. 1996 do 14. 6. 1996 a z částky 174 778,70 Kč za dobu od 20. 2. 1998 do zaplacení; žalobě vyhověl pouze potud, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 19 % úrok z prodlení z částky 18 751 Kč od 15. 6. 1996 do 19. 2. 1998 do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvého stupně na podkladě skutkového zjištění, že žalobce uzavřel s žalovaným několik kupních smluv, kterými mu prodal hospodářská zvířata za sjednanou celkovou kupní cenu 193 529,70 Kč, přičemž žalovaný tuto cenu žalobci nezaplatil, dospěl k závěru, že po odečtení částky 18 751 Kč (přiznané žalobci již částečným rozsudkem) by zbývalo žalovanému zaplatit žalobci částku 174 778,70 Kč. Tato pohledávka však zanikla započtením vzájemné pohledávky, kterou má v téže výši žalovaný vůči žalobci z titulu původního nároku své matky Ž. Ž. na vydání majetkového podílu z transformace Z. d. H. B., který smlouvou o postoupení pohledávky ze 7. 10. 1996 převedla na žalovaného. Ž. Ž. se nestala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, neboť žalobce přijal její návrh ze dne 19. 11. 1992 na uzavření dohody o ukončení členství ke dni 7. 12. 1992. Protože provozovala zemědělskou výrobu a dne 18. 6. 1995 požádala o vydání majetkového podílu, vznikl jí podle §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. nárok na jeho vydání uplynutím 90ti dnů od podání této žádosti (doručené žalobci 23. 6. 1995) tedy ke dni 21. 9. 1995. Postoupením pohledávky žalovanému došlo ke změně závazku na straně věřitele singulární sukcesí, aniž by došlo ke změně obsahu tohoto závazku. Dne 10. 9. 1997, kdy žalovaný vůči žalobci uvedenou pohledávku uplatnil k započtení, došlo k zániku jeho závazku k zaplacení kupní ceny (§580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. října 2000, č.j. 12 Co 612/2000-136, rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu na zaplacení 174 778,70 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, když skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž požaduje, aby Nejvyšší soud ČR tento rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Především má za to, že z provedených důkazů nevyplývá, že by Ž. Ž. ukončila členství v zemědělském družstvu dohodou ke dni 7. 12. 1992. Její dopis z 19. 11. 1992 je žádostí o ukončení členství k datu vydání pozemků a inventáře. Pokud tedy představenstvo žalobce schválilo ukončení členství Ž. Ž. k 7. 12. 1992 s tím, že bude třeba ještě se „domluvit osobně se jmenovanou“, jde nikoli o přijetí návrhu, ale o nový písemný návrh na ukončení členství k jinému datu než byl původně navržen, který však již nebyl písemně adresátkou přijat. Podle dovolatele nebyla splněna ani druhá podmínka ke vzniku nároku Ž. Ž. na „transformační podíl“, neboť neprovozovala zemědělskou výrobu, když nenaplnila její rozsah stanovený v §12a písm. a) zákona č. 105/1990 Sb. I kdyby jí přesto nárok z transformace vznikl, nebyl by způsobilý k započtení, neboť žalovaný rozhodl, že bude vydán nikoliv v penězích, ale ve věcech. Oprávnění dlužníka zvolit formu plnění vyplývá z ustanovení §561 ObčZ, které je třeba aplikovat analogicky, neboť zákon č. 42/1992 Sb. volbu formy plnění neupravuje. Protože pohledávka žalovaného není stejného druhu, nemohlo dojít k zániku jeho závazku na zaplacení peněžité částky (§580 ObčZ).
Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku odvolacího soudu, neboť ho považuje za správný.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I. bodu 17 zákona číslo 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen o. s. ř. ). Tak je tomu v posuzovaném případě.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1o. s. ř.), a je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neshledal toto dovolání opodstatněným.
Pro identifikaci dovolacích důvodů není rozhodující, jak jsou v dovolání označeny, je třeba vycházet z jejich obsahového vymezení, tedy pod který zákonný dovolací důvod je lze podřadit. Žalobce v dovolání netvrdí, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 o. s. ř., ani že by řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/), zpochybněním správnosti závěrů, jimiž odvolací soud dovodil, že Ž. Ž. uzavřela dohodu o ukončení členství ke dni 7. 12. 1992, jakož že provozovala zemědělskou výrobu, uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Pokud zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že Ž. Ž. a potažmo žalovanému vznikl nárok na vyplacení „transformačního podílu“ v peněžní formě, uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., založený na tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, nebo proto, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až 135 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat pouze ze způsobu, jak je soud provedl. Naproti tomu dovolacím důvodem nemůže být samotné hodnocení důkazů (jejich důležitosti, zákonnosti, pravdivost, věrohodnosti); nelze proto namítat, že soud měl ověřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý apod.
Nesprávnost provedení důkazů dovolatel nenamítá, zpochybňuje pouze jejich hodnocení odvolacím soudem, a zároveň tvrdí, že z z provedených důkazů nevyplývají ty skutkové závěry, které odvolací soud – pokud jde o existenci dohody o ukončení členství Ž. Ž. k 7. 12. 1992, jakož o jejím provozování zemědělské výroby – dovodil.
Jak bylo zmíněno shora, hodnocení důkazů z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti nemůže dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. naplnit a tvrzení dovolatele, že oba výše uvedené skutkové závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, neshledal dovolací soud důvodným.
Závěr odvolacího soudu, že na základě souhlasných písemných projevů bylo ukončeno členství Ž. Ž. v družstvu k 7. 12. 1992, má oporu v provedených důkazech. Vychází totiž jak z dopisu ze dne 19. 11. 1992, v němž Ž. Ž. žalobce „žádá o vydání pozemků a živého a mrtvého inventáře a ukončení členství v ZD H. k datu vydání pozemků a inventáře“ (ukončení členství tedy není blíže časově specifikováno), tak i ze zápisu o jednání představenstva žalobce ze 7. 12. 1992, jímž ukončení členství Ž. Ž. představenstvo schválilo k 7. 12. 1992 a z dopisu z 8. 12. 1992, jímž jí tuto skutečnost sdělilo; tento dopis není novým návrhem, nýbrž přijetím návrhu Ž. Ž. se specifikací data skončení členství. Návrh na skončení členství bez přesné časové specifikace umožňoval žalobci, aby ho chápal tak, že sama žadatelka připouští, resp. je srozuměna s ukončením svého členství ke dni projednání a odsouhlasení návrhu družstvem. S přihlédnutím k dalšímu sledu událostí je poznámku přičiněnou v zápise z jednání představenstva žalobce konaného dne 7. 12. 1992, na němž bylo rozhodnuto o skončení členství Ž. Ž., „domluvit osobně k 7. 12. 1992“ namístě považovat za pouhé ujištění se představenstva o správnosti pochopení obsahu došlé žádosti, o jejíž akceptaci bylo rozhodnuto. Ve prospěch takové úvahy svědčí i obsah dopisu žalobce z 8. 12. 1992 a fakt, že Ž. Ž. po obdržení tohoto dopisu proti datu skončení členství nebrojila, naopak i ona považovala své členství za ukončené „na podzim 1992“.
Posouzení, zda oprávněná osoba „provozuje zemědělskou výrobu“, je otázkou nikoli právní, ale skutkovou. Podstatné je, zda osoba má formální právní oprávnění k podnikání, jakož i jeho fakticita (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 8. 2001, č.j. 29 Odo 134/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/2002, č. sešitu 6/2002). Skutkový závěr o provozování zemědělské výroby Ž. Ž. dovodily soudy z osvědčení o zápisu do evidence samostatně hospodařících rolníků ze dne 26. 1. 1993, z osvědčení o registraci Ž. Ž. u finančního úřadu z 31. 7. 1996, jakož i z výpovědí této svědkyně a žalovaného. Lze tudíž proto dovozovat, že zmíněný skutkový závěr má oporu v provedených důkazech.
Protože oba výše uvedené skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování, dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. není naplněn.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikuje správný právní předpis, ale nesprávně ho vyloží.
V daném případě jde o posouzení, zda oprávněná osoba má v souladu s §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“) , nárok na majetkový podíl v peněžní formě, či je pouze na vůli povinného (v případě neexistence dohody mezi účastníky) peněžní plnění vyloučit a určit majetkový podíl v naturální podobě.
Podle §13 odst. 2 transformačního zákona pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a je podnikatelem v oboru předmětu činnosti výrobního nebo spotřebního družstva nebo provozuje zemědělskou výroku v případě zemědělského družstva; musí jí být majetkový podíl vydán do 90 dnů ode dne, kdy oprávněná osoba o vydání písemně požádala. Pojem „vydání“ majetkového podílu (novelou §13 transformačního zákona provedenou zákonem číslo 144/1999 Sb. byl tento pojem nahrazen pojmem „vypořádání“), má věcnou vazbu na ustanovení §7 odst. 1 transformačního zákona definujícího čisté jmění družstva. Zahrnuje proto nárok na vydání věcí, nebo založení spoluvlastnických vztahů, nebo postoupení pohledávky či peněžité plnění. Každý z těchto způsobů může být použit v případě shodné vůle účastníků, uzavřou-li dohodu. V případě, že k dohodě nedojde, však zákon nestanoví závazný způsob (formu) vydání tohoto podílu. Ustanovení §561 ObčZ upravující volbu mezi způsoby plnění v závazkových vztazích pro tento případ použít nelze. Dlužníku by příslušelo právo volby podle tohoto ustanovení pouze v případě možnosti splnit závazek více konkrétně určenými způsoby, ať již by vyplývaly z dohody účastníků nebo přímo z právního předpisu. Protože k takové dohodě nedošlo a konkrétní alternativní závazky nevymezuje ani zákon č. 42/1992 Sb., nelze na tuto věc §561 odst. 1 ObčZ vztáhnout, a to ani za použití analogie podle §853 ObčZ ( shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, sp.zn. 29 Odo 530/2001, zveřejněný v časopise Soudní judikatura , sešit 1/2002, pod číslem 14). Nemůže o něm rozhodnout ani soud, neboť k takovémuto vypořádání by musel být právem povolán. Je proto třeba vycházet ze zásady obecného universalismu peněžního plnění. Dále i z toho, že pokud by v případě neexistence dohody určovalo způsob transformované družstvo proti vůli oprávněné osoby, byla by porušena zásada rovnosti účastníků soukromoprávního vztahu. Proto nedojde-li k dohodě o vydání majetkového podílu transformovaného družstva v jiné formě, vyplývá z ustanovení §13 odst. 2 transformačního zákona nárok na peněžité plnění (shodně i rozsudek Vrchního soudu v Praze z 24. 11. 1994 sp. zn. 7 Cdo 176/93 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 65/1998, číslo sešitu 10/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 134/2001 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/2002 SbRc, č. sešitu 6/2002).
Lze uzavřít, že odvolací soud aplikoval při posuzování nároku na vydání majetkového podílu správný právní předpis, který rovně správně vyložil, a ani dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není naplněn.
Protože je rozsudek odvolacího soudu správný, dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§234b odst. 1 o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 7 500 Kč (srov. část dvanáctou, hlavu první zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení /advokátní tarif/, po připočtení částky 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem ve výši 7 575 Kč. V dovolacím řízení neúspěšnému žalobci dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému uhradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. února 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu