ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.497.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 497/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání ze dne 26. května 2004 o dovolání obviněné P. L., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 31 To 39/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 322/97, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 4 T 322/97, byla obviněná P. L. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a byla odsouzena podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Trestný čin obviněná spáchala tím, že v době od 2. 5. 1996 do 28. 9. 1996 způsobila škodu ve výši 48.735,- majitelům firmy M. M. a Ing. M. H., bytem J. n. N., Z. u. č. 240, když jako servírka odpovědná za hospodaření denního baru Z. v J. n. N., M. n. č. 6, si část tržby z hracích automatů ponechala pro svoji potřebu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 4 T 322/97, podala obviněná proti všem jeho výrokům odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 31 To 39/2003, odvolání obviněné zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. L. H. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se domnívá, že odvolací soud učinil své rozhodnutí na základě nesprávného právního posouzení skutku. Také soud prvního stupně podle ní nesprávně právně posoudil její jednání podle norem trestního práva, ačkoliv posouzení věci náleží pouze do oblasti pracovního práva. Dovolatelka uvedla, že podle pracovní smlouvy byla zaměstnána jako servírka, neměla se zaměstnavatelem podepsanou dohodu o hmotné odpovědnosti a ani nebyla zaměstnána jako obsluha hracích automatů. Obviněná také namítala, že pomocné evidenční sešity nemohou být žádným důkazem, neboť podle jejího názoru údaje v sešitech jsou nepřehledné. Dále poukázala na to, že automaty mohly být vybrány kýmkoli jiným, kdo měl klíče od provozovny. Soudu prvního stupně vytýkala, že nevyslechl jako svědkyni sestru obviněné, a to i přesto, že ji obviněná jako svědkyni navrhovala. Dovolatelka se dále domnívá, že trestní stíhání mělo být zastaveno, neboť bylo vedeno proti její osobě 5 let, tedy neúměrně dlouhou dobu. Soudu druhého stupně pak obviněná vytýkala, že se jejím odvoláním příliš nezabýval a nevyrovnal se podle ní s nesrovnalostmi ve výpovědích poškozeného Ing. M. H.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 4 T 322/97, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 31 To 39/2003, a aby ve věci sám rozhodl a obviněnou zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť argumenty uváděné obviněnou se většinou týkají hodnocení důkazů a jsou jen opakováním námitek uplatněných v odvolání, s nimiž se podle nejvyšší státní zástupkyně soud druhého stupně náležitě vypořádal. Nejvyšší státní zástupkyně upozornila, že obviněná podala dovolání také z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, i když ho neoznačila zákonným způsobem. Námitky obviněné týkající se zastavení trestního stíhání však považuje za zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu. Současně souhlasila, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. řádu, dovolání bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze považovat za důvod dovolání podle citovaných ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Tímto dovolacím důvodem je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku jen tehdy, jestliže skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Hodnocení dovolacího soudu, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině v tzv. skutkové větě rozsudku a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci v tzv. právní větě rozsudku. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy vytýkat výhradně vady hmotně právní. Nelze namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněná opřela svůj mimořádný opravný prostředek o shodné námitky, které uplatnila již v odvolání, a se kterými se soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal. Nejvyšší soud shledal, že většinu námitek dovolatelky je nutno považovat za námitky skutkového charakteru. Jde zejména o výhrady obviněné týkající se údajných nesrovnalostí ve výpovědích poškozeného Ing. M. H., námitky, že soud prvního stupně nevyslechl jako svědkyni sestru obviněné, výhrady ohledně tzv. evidenčních sešitů, které podle obviněné nemohou být důkazem, neboť podle ní informace v nich vedené jsou nepřehledné a dále, že peníze z automatů mohly být vybrány jinou osobou, která měla klíče od baru. Námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytného předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Takové námitky nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nesprávná skutková zjištění nejsou důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. řádu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu).
Obviněná v dovolání uplatnila také námitku týkající se údajného nesprávného právního posouzení jejího jednání jako trestného činu. Podle obviněné mělo být její jednání posouzeno pouze podle norem pracovního práva. Nejvyšší soud vycházel z toho, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Předpokladem trestní odpovědnosti podle §248 tr. zák. není existence dohody o hmotné odpovědnosti, uzavřené podle norem pracovního práva, ale jednání spočívající v úmyslném přisvojení si cizí věci a vznik škody. Dohoda o hmotné odpovědnosti předurčuje režim, kterým bude posuzována případná odpovědnost za škodu. Jde tedy o institut náhrady škody (srov. č. 2/2002 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů správně posoudily jednání obviněné jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a námitku obviněné v tomto ohledu je nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud s ohledem na shora popsané skutečnosti dospěl k závěru, že obviněná podala dovolání, jímž nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání obviněné je však částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tyto námitky ale Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými.
Dovolatelka se dále domáhala zastavení trestního stíhání, neboť podle jejího názoru, bylo trestní řízení proti její osobě vedeno neúměrně dlouhou dobu. Ačkoliv obviněná neoznačila podle §265f odst. 1 tr. řádu dovolací důvod zákonným způsobem, z odůvodnění dovolání je zřejmé, že jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za nichž je trestní stíhání nepřípustné a nelze je zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. řádu. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou uvedeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. řádu.
Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou zde vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. řádu) a do zásady legality (§2 odst. 3 tr. řádu), které patří mezi základní zásady trestního řízení.
To platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, podle něhož, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nepochybně nedílnou součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Tato Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., a stala se tak součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se Úmluva na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb., stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy však neuvádí žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání a ani nestanoví žádnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání.
Ústavní soud v řadě rozhodnutí týkajících se údajného porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98).
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.
Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že v podstatě shodnou námitkou obviněné ohledně nepřiměřeně dlouhé doby trestního řízení se již zabýval a vypořádal se s ní soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení. Na podporu argumentů odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 4 T 322/97, je zřejmé, že průtahy v trestním řízení byly také na straně obviněné, neboť docházelo k odročování hlavních líčení z důvodů její dlouhodobé pracovní neschopnosti. Nejvyšší soud ve shodě s dosavadní rozhodovací praxí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, a ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002) proto uzavírá, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvodit jako důsledek zastavení trestního stíhání. Dovolatelka neuvádí žádné okolnosti, které by svědčily pro použití důvodu pro zastavení trestního stíhání, a proto je nutné její dovolání v této části považovat za neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek