ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.524.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 524/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. prosince 2004 dovolání, které podal obviněný J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 4 To 90/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 6/2003, a rozhodl takto:
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 34 T 6/2003, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 6. 6. 1995 v K. jménem společnosti B. O., a. s., se sídlem P., M., uzavřel se společností O. O. K., s. r. o., se sídlem P., D., „smlouvu o úvěru“ a „zajišťovací smlouvu“, na jejichž základě poskytla společnost O. O. K. s. r. o., společnosti B. O., a. s., půjčku ve výši 16.000.000,- Kč splatnou do 15. 9. 1995 s 13,75 % úrokem ročně, přičemž půjčená částka byla určena výlučně k získání podílu ve společnosti O. O., a. s., ve S. r., obžalovaný jednal s vědomím, že dlužník závazky plynoucí ze smluv nesplní, peníze použil k jinému, než sjednanému účelu a peníze nebyly ve sjednaném termínu ani později společnosti O. O. K., s. r. o., vráceny.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního orgánu v právnických osobách na dobu tří let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti R. ČR, s. r. o., se sídlem K., ul. D. S., částku 16.000.000,- Kč s 13, 75 % smluvním úrokem z částky 16.000.000,- Kč od 6. 6. 1995 do zaplacení a 2 % úrokem z prodlení z částky 16.000.000,- Kč od 20. 8. 2003 do zaplacení, se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 4 To 90/03, byl podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výrocích o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a výroku o náhradě škody. Dále odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., obviněného J. B. odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti R. ČR, s. r. o., se sídlem K., ul. D. S., částku 16.000.000,- Kč spolu s 2 % úrokem z prodlení ode dne 20. 8. 2003 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Vůči citovaným rozsudkům podal obviněný J. B. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný rozvedl námitky, jimiž by měl být citovaný dovolací důvod naplněn. Předně namítl, že soudy obou stupňů chybně vycházely z toho, že smlouvu o úvěru neuzavřel v dobré víře, že společnost B. O., a. s., bude schopna svůj dluh splnit a že neměl žádný rozumný důvod se domnívat, že peníze z půjčky nebude muset vrátit, a to ve vztahu kvůli zápočtu při kapitálovém vstupu společnosti R. ČR, s. r. o. (dále jen „společnost R.“). Poukázal, že v roce 1995 byl ovládající osobou s rozhodujícím vlivem v několika společnostech, přičemž měsíční obrat těchto společností činil zhruba 15.000.000,- Kč. Vedl řadu jednání se zástupci společnosti R. o poskytnutí předmětné půjčky, a poté jednání o jejím kapitálovém vstupu do skupiny společností, které obviněný ovládal. Poskytnutý úvěr byl účelově vázán k získání podílu na O. o. ve S. r., avšak z uzavřených smluv nevyplývalo, jakým způsobem měl pro uvedený účel obviněný předmětnou částku použít, ani povinnost společnosti B. O., a. s., účastnit se privatizace na S. vlastním jménem. S.polečnost B. O., a. s., se zúčastnila předmětné privatizace prostřednictvím společnosti L., s. r. o., která měla jako slovenský subjekt větší šance uspět, když z úvěru 16.000.000,- Kč byla částka 2.000.000,- Kč blokována na účtu do 21. 7. 1995 s tím, že B. O., a. s., se v případě úspěchu L., s. r. o., zaručila za doplatek ve výši 13.800.000,- Sk. Záměrem obviněného bylo v případě úspěchu podíl na O. o. SR převést, přičemž cena by se hradila částečným zápočtem na zboží, které bylo L., s. r. o., poskytnuto. Názor soudu, že L., s. r. o., neměla se společností B. O., a. s., právně nic společného, je v rozporu s naukou koncernového práva, neboť v daném případě existoval tzv. faktický koncern ovládaný obviněným jako řídící osobou, když L., s. r. o., ovládal nepřímo prostřednictvím B., v. o. s., jejímiž společníky byli společně s manželkou. Obviněný konstatoval, že podíl na O. o. ve S. r. se pokoušel získat i prostřednictvím anglické společnosti A. V uvedeném směru shledal za nesprávný závěr soudu, že peníze poskytnuté A. s privatizací ve S. r. nijak nesouvisely a byly použity v rozporu s dohodnutým účelem. Poukázal, že vedle rámcové smlouvy, kterou má soud k dispozici, byla mezi společností B. O., a. s., a A. uzavřena další smlouva na ni navazující, která se týkala získání podílu na O. o. SR. Podle přesvědčení obviněného nelze z absence této smlouvy (zapříčiněné odepřením poskytnutí právní pomoci z Anglie) dovozovat, že nebyla uzavřena a že by obchod s A. zmíněnou souvislost neměl; tato skutečnost nevyplývá ani z osobní neúčasti této společnosti v privatizaci, neboť způsob získání předmětného podílu závisel výhradně na A. a když její snažení selhalo, poskytnuté peníze vrátila. Po neúspěchu v privatizaci použil zbytek peněz získaných úvěrem na rozvoj maloobchodní sítě prodejen provozovaných společnostmi, které řídil a zástupce společnosti R. o tom informoval; tuto skutečnost potvrdil svědek Š. i svědek N. Obviněný zdůraznil, že byl přesvědčen o kapitálovém vstupu této společnosti do jím ovládaného koncernu a odmítl závěr soudu, že žádná závazná dohoda v tomto směru neexistovala. Společnost R. měla zájem prosadit se na českém a slovenském trhu s dominantním postavením obchodní sítě provozované jeho osobou a v rámci tzv. předsmluvních ujednání se řešily již pouze otázky technicko právního charakteru. Obviněný tedy s eventualitou neuzavření smlouvy nepočítal a část poskytnutých peněz důvodně použil na rozvoj maloobchodní sítě s předpokladem, že jde o investici do majetku, jenž bude zanedlouho provozovat společně se společností R. Rovněž měl důvodně za to, že k vrácení půjčených peněz nedojde z důvodu zápočtu na kapitálový vstup; i kdyby však peníze vráceny být měly, prostředky pro tento účel v majetku jím ovládaného koncernu existovaly.
Obviněný dále upozornil na absenci subjektivní stránky vytýkaného trestného činu. V uvedeném směru uvedl, že pouze z okolností použití úvěru v rozporu s účelem nelze dovozovat v období před 31. 12. 1997 splnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť by muselo být prokázáno, že dlužník již v době, kdy si peníze půjčoval, neměl v úmyslu je vrátit, jelikož existenci zavinění nelze prokazovat pouze z eventuálního použití peněz v rozporu se sjednaným účelem. Pokud soud uzavřel, že společnost B. O., a. s., neměla prostředky způsobilé k úhradě dluhu, obviněný poukázal na nedostatečný znalecký posudek. Znalec neměl k dispozici všechny listiny ohledně majetkových poměrů B. O., a. s., počínaje rokem 1996, přičemž tento nedostatek (s ohledem na zničení listin povodní) patrně nelze odstranit. Obviněný vyzdvihl koncernové propojení B. O., a. s., s dalšími společnostmi jím ovládanými, jejichž celkový majetek výši pohledávky značně převyšoval. Zopakoval, že nebylo vyvráceno, že celkový měsíční obrat jeho společností činil až 15.000.000,- Kč, o čemž svědčí i to, že společnost B., v. o. s., byla v zimě roku 1995 schopna upsat akcie B. O. P., a. s., nepeněžitým vkladem ve výši 186.125.326,- Kč. Proto v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru a při hodnocení otázky budoucí způsobilosti B. O., a. s., vrátit dluh oprávněně kalkuloval s majetkem všech společností, které podléhaly jeho řízení a tvořily koncern, nikoli pouze s prostředky B. O., a. s., jak mu soud přičítá. Naopak od počátku aktivně usiloval, aby možnost společnosti O. O. K., s. r. o., domoci se svých peněz, byla co největší. V uvedeném směru obviněný zdůraznil, že povinnost vrátit půjčku byla postupně zajištěna několika zajišťovacími instituty, čímž byl eliminován vznik škody jako následku. Jednak byla uzavřena zajišťovací smlouva, jejímž předmětem byl zajišťovací převod vlastnického práva k movitým a nemovitým věcem ve smyslu §553 obč. zák. společnosti B. O., a. s., ve prospěch společnosti O. O. K., s. r. o. Připomněl, že věcně právní účinky převodu movitostí jsou podmíněny tradicí, nedohodnou-li se strany jinak. K takovému ujednání došlo, neboť B. O., a. s., se zavázala předmět zajištění uschovat a opatrovat s péčí řádného obchodníka, a tudíž věcně právní účinky převodu nastaly okamžikem podpisu smlouvy. Ve vztahu k nemovitostem k zajišťovacímu převodu vlastnického práva nedošlo, neboť nebyl učiněn vklad do katastru. Obviněný uvedl, že B. O., a. s., vystavila i směnku a taktéž došlo k dohodě o přistoupení k závazku a ke smlouvě o zástavě movité věci, kdy k předmětnému závazku přistoupila společnost B., v. o. s., která zastavila akcie B. O. P., a. s., jejichž hodnota v době zřízení zástavního práva odpovídala hodnotě zajištěné pohledávky. Podle jeho mínění byla hodnota předmětu jištění v poměru k zajištěné pohledávce dostatečná, a tudíž lze jen těžko dovozovat, že již při uzavření smlouvy o úvěru jednal s vědomím, že B. O., a. s., předmětný dluh nesplní. Pokud jde o zastavené akcie B. O. P., a. s., jejich reálná hodnota reflektovala hodnotu zajištěné pohledávky (jmenovaná společnost vznikla zápisem do obchodního rejstříku dne 1. 12. 1995 a peněžité vklady, upsané na její základní kapitál, byly splaceny jen několik dní před uzavřením zástavní smlouvy), aby se z výtěžku jejich prodeje společnost O. O. K., s. r. o., uspokojila. Hodnota akcií nepoklesla v termínu splatnosti předmětného dluhu, tj. do 29. 2. 1996. Ze spisu pouze vyplývá, že k žádosti advokáta zastupujícího společnost O. O. K., s. r. o, ze dne 8. 10. 1997 bylo společností K., s. r. o., dne 14. 10. 1997 oznámeno, že cenu akcií nelze odhadnout a zájem o ně zjištěn nebyl. Proto vyvstávají důvodné pochybnosti ohledně vývoje ceny předmětných akcií v době od 19. 12. 1995 do 14. 10. 1997, resp. není zřejmé, kdy k poklesu ceny akcií došlo. Podle názoru obviněného měla O. O. K., s. r. o., možnost domoci se uspokojení své pohledávky prodejem zástavy, ale v důsledku vlastní liknavosti se o ni připravila, čímž sama způsobila vznik následku v podobě škody. Obviněný uzavřel, že byl-li úvěr zajištěn hodnotou zástavy (akcie), která umožnila věřiteli dosáhnout její realizací získání dlužné částky zpět, nebyly bez dalšího splněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu z důvodu absence kvalifikovaného následku. Připustil, že zavinění je nutno zkoumat k okamžiku poskytnutí úvěru a nikoli ke dni uzavření smlouvy o zástavě movitých věcí mezi společnostmi B., v. o. s., a O. O. K., s. r. o. Závěr, že dne 19. 12. 1995 nejednal v úmyslu společnost O. O. K., s. r. o., o její peníze připravit, má přesto relevanci. Jestliže se přičinil o zvýšení možnosti jmenované společnosti domoci se vrácení půjčky, je zřejmé, že v době uzavření smlouvy o úvěru nejednal s vědomím, že B. O., a. s., svůj dluh nesplní. V dovolání obviněný rovněž uvedl, že podle judikatury nemohlo v období do 31. 12. 1997 dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, jestliže byl úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožnila věřiteli dosáhnout její realizací získání dlužné částky zpět, a to i přesto, že dlužník jednal s úmyslem půjčené peníze nevrátit.
Závěrem dovolání a z důvodů v něm podrobně popsaných obviněný navrhl, aby byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 4 To 90/03, i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2003, č. j. 34 T 6/2003-1234, a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Vyslovila názor, že obviněný uplatnil výhrady vztahující se k právní kvalifikaci děje popsaného ve výroku rozhodnutí, neboť poukázal na to, že jeho jednání nelze považovat za podvodné a úmyslné. Podle mínění státní zástupkyně bylo možno v jednání obviněného spatřovat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, za předpokladu, že poskytnutý úvěr, který neměl v úmyslu splácet, byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby její realizací byl úvěr splacen a jestliže si byl této skutečnosti vědom tak, aby se u něj mohlo dovozovat úmyslné zavinění ve smyslu §4 tr. zák. Ze skutkové věty by muselo jednoznačně vyplývat, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s tím, že společnost B. O., a. s., uzavřela v den uzavření smlouvy o úvěru úmyslně zajišťovací smlouvu, o níž věděla, že předmětný institut v intencích zákona nenaplňuje, anebo že majetek společnosti B. O., a. s., uvedený jako předmět zajišťovací smlouvy, nedosahuje výše poskytnutého úvěru. Zjištěný skutek byl však ve výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni popsán tak, že nevyjadřuje podvodný úmysl obviněného k vylákání úvěru. To je zřejmé zejména z toho, že blíže nebyla specifikována zajišťovací smlouva, pokud jde o rozsah majetku, jímž bylo zabezpečení poskytnuto, a dále, že skutková věta v podstatě nadbytečně uvádí, že obviněný nepoužil peníze za sjednaným účelem. Krajský soud v Plzni v rámci dokazování podvodného úmyslu vyšel z charakteru zajišťovací smlouvy v intencích výkladu občanského zákoníku. Podle názoru státní zástupkyně je třeba z pohledu dovození úmyslu obviněného podvodně v daném okamžiku jednat, zhodnotit, zda úmyslně, přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., uzavřel takovou zajišťovací smlouvu, která nedávala reálný podklad pro zajištění závazku a pro návratnost úvěru v daném termínu. Uvedla, že zajišťovací institut skutečně neodpovídá takovému účinnému zajištění, jak předpokládá občanský zákoník, současně však je třeba zkoumat, zda v tomto směru neznalost zákona obviněného neviviňuje, resp. nemění náhled na jeho zavinění. Je nutno rozlišovat omyl o normách, které jsou obsaženy v trestním zákoně a které nikoliv, když omyly o normách, které nejsou obsaženy v trestním zákoně, je třeba posuzovat podle zásad o omylu skutkovém. Pokud se pachatel mýlí o normě, jíž se trestní zákon nedovolává a jestliže mylně předpokládá skutečnost, která by jeho odpovědnost vylučovala, není odpovědný za úmyslný trestný čin. Zdůraznila, že pokud byla zajišťovací smlouva uzavřena ve znění, jak bylo reprodukováno v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni, tak smlouva byla uzavřena nejen obviněným za společnost B. O., a. s., ale rovněž dobrovolně společností O. O. K., s. r. o., která v době uzavření závazku považovala toto jištění za dostačující, neboť v opačném případě by smlouvu v uvedeném znění nepodepsala. Státní zástupkyně uvedla, že je nutno též zjistit, za jakých okolností v rámci ekonomického rozvoje společnosti B. O., a. s., byla předmětná smlouva uzavřena a zda obviněný skutečně smlouvu v uvedeném znění uzavřel s úmyslem, který předpokládá rozsudek krajského soudu. Stejně tak je zapotřebí zkoumat úmysl obviněného v tom rozsahu, zda majetek společnosti B. O., a. s., v daném období dosahoval výše poskytnutého úvěru, tedy zda zajišťovací smlouva v materiálním, nikoliv formálním smyslu, byla uzavřena tak, že by na jejím základě mohlo být plněno, pokud by byla vůle stran plnit i ze smlouvy, která byla uzavřena, aniž splňovala potřebné formální náležitosti pro vznik zajištění závazku. Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil oba dovoláním napadené rozsudky a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. B. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Rovněž konstatoval, že dovolání splňuje formální náležitosti ve smyslu §265f tr. ř.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v řízení před soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat. Pro úplnost lze připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Vzhledem k popsaným skutečnostem je při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro dovolací soud rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný J. B. spáchal předmětný skutek tak, jak je uveden v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud proto nemohl přihlédnout k té části námitek obviněného, jak jsou v dovolání podrobně popsány, v nichž vytýkal neúplnost provedeného dokazování a vadné hodnocení důkazů (např. odlišná interpretace okolností jednání o kapitálovém vstupu společnosti R. do společnosti B. O., a. s., a z toho plynoucího zápočtu poskytnutých peněz, dále ohledně účasti společností L., s. r. o., a A. v privatizaci společnosti O. O., a. s., ve S. r., zpochybnění závěru, že poskytnuté peníze byly použity k jinému než sjednanému účelu, nesouhlas se znaleckým posudkem ohledně majetkových poměrů společnosti B. O., a. s.). Uvedené výhrady směřují primárně proti správnosti skutkových zjištění, jejichž změny se obviněný domáhá, přičemž v důsledku těchto tvrzených procesních nedostatků až následně dovozuje vady v hmotně právním posouzení skutku. Lze uzavřít, že v této části obviněný uplatnil důvod jiný, založený na jím namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, jenž však nelze s ohledem na shora rozvedené argumenty podřadit nejen pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný další v zákoně taxativně vymezený důvod dovolání. Pokud by dovolání obsahovalo výlučně jen tyto námitky, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný rovněž zpochybnil právní kvalifikaci vytýkaného jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. s poukazem na absenci podvodného úmyslu při uzavírání smlouvy o úvěru a dále následku v podobě škody, a to vzhledem k existenci zajišťovacích institutů. V tomto ohledu obviněný naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud mohl posoudit důvodnost relevantní části dovolacích námitek ve vztahu ke konečným skutkovým zjištěním učiněným ve věci.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč (vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Po stránce subjektivní musí být zjištěno, že pachatel jednal úmyslně (§4 tr. zák). Samotná skutečnost, že např. dlužník nesplnil svůj závazek vrátit peníze poskytnuté na základě dohody o půjčce ve smluvené lhůtě, ač tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Pokud by totiž překážky bránící dlužníkovi splnit závazek z půjčky, které nemohl v době uzavření dohody ani předvídat, vznikly později, když jinak byl dlužník schopen peníze vrátit, nebo z různých důvodů jejich vrácení odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl je vůbec nevrátit, jeho jednání nelze samo o sobě považovat za podvodné (srov. např. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/1967, 56/1994).
Z tzv. skutkové věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně v podstatě vyplývá (viz její citace v úvodu tohoto rozhodnutí), že obviněný J. B. jménem společnosti B. o., a. s., uzavřel se společností O. O. K., s. r. o., smlouvu o úvěru a zajišťovací smlouvu, na jejichž základě tato společnost poskytla společnosti B. o., a. s., půjčku ve výši 16.000.000,- Kč s 13,75 % úrokem ročně s tím, že tato částka byla určena výlučně k získání podílu ve společnosti O. O., a. s., ve S. r., přičemž obviněný jednal s vědomím, že dlužník závazky plynoucí ze smluv nesplní, peníze použil k jinému účelu a ve sjednaném termínu ani později nebyly uvedené společnosti vráceny. Z tzv. právní věty napadeného rozsudku je patrno, že Krajský soud v Plzni považoval znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., za naplněné v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně přitom vyplývá, že stěžejním pro závěr soudu o zavinění obviněného bylo objasnění skutečnosti, zda již v době, kdy uzavíral smlouvu o úvěru a zajišťovací smlouvu, měl v úmyslu poskytnuté peníze buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve stanovené lhůtě, případně jednal alespoň s vědomím, že nebude moci peníze vrátit ve lhůtě splatnosti a že tím uvádí druhou stranu v omyl.
V této souvislosti soud prvého stupně na str. 13 v odůvodnění rozsudku k jednání obviněného J. B. mimo jiné konstatoval: „…uvedl osoby jednající za společnosti O. O. K., s. r. o., a R., k. s., v omyl tím, že tvrdil, že půjčku v uvedené výši nutně potřebuje na účast v privatizaci ve S. r. a že dlužník je schopen půjčku ve sjednaném termínu vrátit, ač si musel být vědom, že peníze použije jiným způsobem a že návratnost půjčky není zajištěna. Peníze z půjčky byly z rozhodnutí obžalovaného použity v rozporu se smlouvou s věřitelem a takovým způsobem, že nebyla zaručena návratnost půjčky, čímž došlo k obohacení jiných subjektů a ke škodě na majetku věřitele. Zavinění obžalovaného ve vztahu ke způsobení škody na majetku věřitele spatřuje soud minimálně ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., neboť obžalovaný věděl, že jeho jednáním může být škoda způsobena a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn.“
Ze skutkových zjištění krajského soudu rovněž vyplývá, že obviněný J. B. požádal o půjčku ve výši 16.000.000,- Kč, přičemž naléhal na její spěšné poskytnutí v hotovosti, a to vzhledem k termínu veřejné soutěže na S. Peníze byly vyplaceny dne 6. 6. 1995 v hotovosti svědkovi K. Š. a vloženy na účet společnosti B. O., a. s. S penězi bylo nakládáno podle pokynů obviněného. K této skutečnosti soud prvého stupně na str. 4 v odůvodnění rozsudku uvedl: „…dne 9. 6. 1995 byla realizována celá řada plateb a konečný zůstatek na účtu ke konci tohoto účtovacího dne činil 3.971.194,69 Kč. Největší platbou realizovanou tohoto dne byl převod částky 9.327.672,60 Kč na účet společnosti A. (do V. B.)... Další větší platbou realizovanou tohoto dne byla úhrada daně z obratu v částce 1.298.391,- Kč ve prospěch Finančního úřadu. Ze zpráv bankovních ústavů, do kterých směřovaly další platby realizované tohoto dne z uvedeného účtu společnosti B. O., a. s., plyne, že žádná z plateb nijak nesouvisela s privatizací podniku O. O. ve S. r. S touto privatizací souvisí pouze transakce z téhož dne, kterou byla částka 2.000.000,- Kč na účtu blokována do 31. 7. 1995…“. Ze skutkových zjištění je také zřejmé, že půjčka byla určena výlučně na nákup akcií společnosti O. O., a. s., ve S. r., přičemž prvostupňový soud zdůraznil: „Toho si musel být vědom i obžalovaný, který jménem dlužníka obě smlouvy podepsal, přesto ihned po obdržení peněz dal příkaz k použití jejich převážné části zcela odlišným způsobem. Z této bezprostřední časové návaznosti je zřejmé, že obžalovaný musel o takovém použití peněz uvažovat již dříve a tedy již v době uzavírání uvedených smluv si byl vědom, že peníze použije jiným než dohodnutým způsobem“. K obhajobě obviněného ohledně možnosti kapitálového vstupu společnosti R. do společnosti B. O., a. s., a že se domníval, že peníze z půjčky nebude muset vrátit, soud konstatoval: „…žádná závazná dohoda v tomto směru neexistovala, vše bylo pouze ve stadiu úvah. …neměl v této době žádný rozumný důvod se domnívat, že peníze z půjčky nebude společnost B. O., a. s., jejímž jménem jednal, povinna v dohodnutém termínu vrátit“. (vše na str. 9 až 10 odůvodnění rozsudku).
Soud prvého stupně zahrnul do jednání obviněného i skutečnost, že pohledávka věřitele nebyla dostatečně zajištěna žádným institutem, který by vedl či alespoň reálně mohl vést k uspokojení věřitele v případě, že dlužník svůj závazek nesplní. Podle jeho názoru ačkoliv byla půjčka zajištěna směnkou vydanou společností B. O., a. s., nelze ji stavět na roveň zajištění úvěru zástavou, neboť věřiteli se nedostává jistoty, že směnka bude v termínu splatnosti proplacena a obviněný si musel být tohoto rizika v době vystavení směnky vědom. Prvostupňový soud zdůraznil, že v případě zajišťovací smlouvy došlo pouze k formálnímu převodu práv k movitým věcem, když věci nadále zůstaly v dispozici dlužníka společnosti B. O., a. s., která s nimi nakládala jako se svými až do doby prohlášení konkursu na tuto společnost a věřitel fakticky neměl věci tvořící předmět jištění ve své moci. Proto nelze tvrdit, že v důsledku dostatečného zajištění závazku nevznikla škoda na majetku věřitele. Soud prvého stupně uzavřel: „Na tom nic nemohly změnit ani další zajišťovací instituty, které byly poskytnuty ze strany společnosti B. O., a. s., případně obžalovaného. O těchto institutech obžalovaný nemohl reálně uvažovat v době čerpání půjčky.“ (vše na str. 12 a 13 rozsudku).
Je zřejmé, že subjektivní stránku trestného činu podvodu soud prvého stupně vyvodil ze shora zmíněných skutečností objektivní povahy, z nichž vyplývá, že obviněný poskytnuté peněžní prostředky použil převážně k jinému než sjednanému účelu, spoléhal na nejistou budoucí událost (obviněným tvrzený zápočet půjčky na kapitálový vstup společnosti R. do společnosti B. O., a. s.), a proto jednal s vědomím, že poskytnuté peníze na základě „smlouvy o úvěru“ společnosti O. O. K., s. r. o., nevrátí ve lhůtě splatnosti, potažmo se srozuměním, že zajištění úvěru není dostatečné.
V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně a upřesnil: „…bezprostředně po uzavření předmětné smlouvy a převzetí peněz určených výlučně k získání podílu na O. O., a. s., byly obžalovaným uskutečněny platby v rozporu s uzavřenou dohodou. Za ty je třeba považovat i deponovanou částku 2 mil. Kč pro účast na privatizaci v SR prostřednictvím firmy L., s. r. o., přesto, že zde byl podílníkem obžalovaný, a to už jen proto, že věřitel nevěděl v době uzavření smlouvy o záměru obžalovaného zapojit do transakce jakoukoliv třetí osobu, a ze stejného důvodu i platbu ve prospěch firmy A..“ Dále uvedl: „…ať už byly prostředky zaslané firmě A. vráceny či nikoliv, nebyl z nich věřiteli uhrazen jeho dluh, ale byly použity bez změny dohody na jiný účel, kterým rozšíření obchodní sítě společnosti zcela nepochybně je, když k uhrazení alespoň části dluhu nesloužily ani dříve deponované prostředky pro účely privatizace.“ Z rozhodnutí odvolacího soudu rovněž vyplývá, že obviněný nemohl spoléhat na kapitálový vstup věřitele a následný zápočet dluhu, neboť tato forma řešení dluhu byla evidentně ve fázi hrubých úvah a pokud by věřitel s touto možností vážně počítal, nepochybně by to bylo vyjádřeno ve smlouvě. Odvolací soud konstatoval, že samotná společnost B. O., a. s., neměla v době uzavření smlouvy dostatek jiných prostředků k vrácení dluhu. Obviněný proto nemohl ani uvažovat o tom, že by půjčené prostředky mohl použít bez předchozího souhlasu věřitele k jiným účelům, ať už jakkoliv souvisejícím s činností firmy, ale v rozporu s účelem, na který byly půjčeny, přičemž nemohl důvodně spoléhat na to, že by ke splacení dluhu v takovém případě mohl použít prostředky jiných subjektů, které navíc nebyly kapitálově propojeny s dlužníkem a byly spojeny pouze osobou obviněného. Zdůraznil, že zajištění pohledávky prostřednictvím směnky, formálního převodu práv k movitým věcem i v katastru neregistrovaném převodu vlastnického práva k nemovitosti nikterak obviněného nezbavuje trestní odpovědnosti. Nejen, že se jednalo o zajištění, z něhož věřitel nemohl fakticky pohledávku realizovat, ale navíc znak způsobení škody byl naplněn již v době uzavření smlouvy, bez ohledu na případnou realizaci zástavy, tj. převzetím vypůjčené částky v podvodném úmyslu, neboť tím už došlo v důsledku jednání obviněného ke zmenšení majetku poškozeného a k obohacení obviněného. Odvolací soud uzavřel konstatováním: „…skutečnost, že by půjčka byla zajištěna zástavou, a to i takové hodnoty, která by umožnila poškozenému dosáhnout vrácení dlužné částky, je možno posuzovat pouze jako náhradu škody již způsobené trestným činem. Z tohoto důvodu jsou úvahy o zajištění půjčky z hlediska posouzení viny trestným činem podvodu bez významu a mohly by být posuzovány toliko v souvislosti s hodnocením stupně nebezpečnosti činu pro společnost. …uzavřená smlouva o půjčce byla v důsledku toho, že ji obžalovaný uzavřel v podvodném úmyslu, neplatná, je nutno učinit i závěr o tom, že byly neplatné i smlouvy s výše uvedenou smlouvou související, tedy i zajišťovací smlouva, která příjemci jištění zajišťovala převod všech práv k movitým věcem, která příslušela poskytovateli jištění a vlastnické právo, ani další práva k movitým věcem tak na poškozenou společnost nepřešla.“ (vše na str. 4 a 5 rozsudku).
Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je dokonán obohacením, kterým se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Trestnost zmíněného činu (na rozdíl od skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., která byla s účinností od 1. 1. 1998 zavedena do trestního zákona zák. č. 253/1997 Sb.) se váže na vznik škody na cizím majetku, přičemž úmysl pachatele musí k takové škodě směřovat. Škoda zde vyjadřuje následek, jímž se rozumí porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou objektem trestného činu a představuje újmu majetkové povahy, která v posuzovaném případě vznikla věřiteli, a to v době vyplacení peněz. Okamžik vzniku škody se váže na moment, kdy jsou finanční prostředky pachateli předány. Tento závěr lze opřít o zásadu, že trestnost činu se posuzuje podle doby jeho spáchání, za kterou se považuje okamžik dokonání trestného činu, tj. okamžik naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu včetně následku.
Pokud byla pachateli na základě smlouvy o půjčce (úvěru) vyplacena finanční částka a dokazováním byl prokázán závěr o jeho zavinění i ve vztahu ke vzniku způsobené škody (podvodný úmysl peníze ve stanovené lhůtě nevrátit, jenž existoval již v době uzavření předmětné smlouvy), je trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. dokonán okamžikem vzniku škody, tedy vyplacením podvodně vylákaných peněz. V tomto směru k případnému pozdějšímu splnění závazku z půjčky (tj. vrácení poskytnutých peněz po lhůtě splatnosti) nelze z hlediska zavinění přihlížet vůbec, neboť pro naplnění škody jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu je nerozhodné, zda pachatel poškozenému později dlužnou částku uhradil. Pozdější splnění závazku z půjčky (úvěru) by bylo možno hodnotit jen jako snahu o náhradu škody, a tato skutečnost by byla podstatná zejména pro stanovení rozsahu náhrady škody v rámci adhezního řízení.
V kontextu s výše rozvedenými argumenty lze uzavřít, že vznik škody není vázán ani na existenci některého ze zajišťovacích institutů. Posouzení otázky vzniku škody tudíž nelze spojovat s realizací zajištění závazku, které je jen jedním ze způsobů náhrady škody. Tento závěr je možno dovodit i z povahy zajišťovacích institutů, jejichž smyslem je posílit možnost věřitele dosáhnout plnění závazku, pokud tak dlužník neučiní dobrovolně. Obecně mají zajišťovací instituty upravené v občanském a obchodním zákoníku jednak funkci zajišťovací, která stimuluje dlužníka k řádnému a včasnému plnění a nastupuje vždy, a funkci uhrazovací, která dává věřiteli možnost dosáhnout uspokojení zajištěné pohledávky jinak, než se předpokládalo v době jejího vzniku. Uhrazovací funkce přitom spočívá v povinnosti dlužníka strpět prodej předmětu zajištění za účelem uspokojení věřitele, přičemž k realizaci zajišťovacího institutu lze přistoupit až poté, co dluh nebyl splněn. Nastupuje až v momentě, kdy dlužník svůj závazek řádně a včas nesplnil; nedochází k ní však automaticky a nejedná se o dobrovolné plnění závazku, který na sebe dlužník při uzavírání smlouvy převzal, ale o možnost vynucení si od dlužníka splnění této povinnosti. Nejde o situaci, kdy dlužník nemůže splnit své závazky z důvodu mimořádných objektivních či subjektivních okolností, které v době uzavření závazku nepředpokládal, neboť v době uzavření předmětné smlouvy chtěl poskytnuté peníze vrátit. Pokud je totiž prokázáno, že dlužník poskytnutou částku vylákal podvodně, tj. od počátku neměl v úmyslu peníze vůbec vrátit nebo je nevrátit ve smluvené době, nebo jednal s vědomím, že peníze nebude moci ve smluvené době vrátit, je realizace zajišťovacího institutu důsledkem neuhrazení závazku jako škody vzniklé trestným činem. Nelze s ní spojovat subjektivní vztah obviněného ke vzniklé škodě, protože není svým charakterem ani obsahem dobrovolnou úhradou závazku (z úvěru, půjčky apod.), k jehož zajištění zajišťovací institut sloužil. Ostatně výše způsobené škody nemůže být závislá na nejistém výsledku realizace předmětu zajištění, resp. na nejistých událostech v budoucnu, které mohou ovlivňovat podstatným způsobem jeho hodnotu (např. snížení hodnoty věcí tvořících předmět zajištění, znehodnocení v důsledku živelné události, vyhlášení konkursu na majetek dlužníka), neboť škodu je nutno stanovit vždy k okamžiku spáchání trestného činu (srov. ustanovení §89 odst. 12 tr. zák.).
Lze připomenout, že část soudní praxe zaujala již dříve stanovisko, že skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. nemohla být v období do 31. 12. 1997 naplněna v případě, kdy byl úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožňuje věřiteli dosáhnout její realizací ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku, resp. obchodního zákoníku získání dlužné částky zpět, byť by pachatel jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, neboť v důsledku takového jednání nemůže vzniknout na cizím majetku škoda, která je znakem této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/1999, sp. zn. 8 Tz 303/2000). Na zmíněný právní názor upozorňuje i obviněný v podaném dovolání.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, se s tímto právním názorem neztotožnil. Z tohoto rozhodnutí vyplývá právní názor, který byl na zasedání Nejvyššího soudu - trestního kolegia schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchaný vylákáním úvěru v době do 31. 12. 1997 byl z hlediska vzniku škody na cizím majetku dokonán již tím, že banka vyplatila pachateli úvěr na podkladě nepravdivých nebo zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl bance za účelem zajištění svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu, jejíž hodnota byla stejná (nebo i vyšší) jako výše poskytnutého úvěru. Zástavní právo totiž i v případě zpeněžení zástavy slouží pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu. Tyto závěry platí obdobně i tehdy, jestliže byl podvodně vylákán úvěr za použití jiných zajišťovacích institutů (např. ručení).
Senát Nejvyššího soudu, který v trestní věci obviněného J. B. rozhodoval, citovaný právní názor akceptoval, přičemž lze odkázat na shora rozvedené důvody, jenž se k němu vztahují.
S poukazem na popsané skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že pokud byl skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., nelze právnímu posouzení důvodně vytýkat pochybení. Skutkový stav zjištěný Krajským soudem v Plzni, s nímž se ve svém rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Praze, objasňuje v zásadě všechny skutkové náležitosti pro aplikovanou právní kvalifikaci, přičemž z nich vyplývající právní závěry soudy obou stupňů dostatečně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde se v uvedeném směru rovněž logicky a přesvědčivě vypořádaly s obdobnými námitkami obviněného, jenž byly součástí jeho obhajoby od počátku trestního řízení, popřípadě tvořily obsah jím podaného řádného opravného prostředku - odvolání. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku také odpovídá ve výroku o vině použitá právní věta. K námitce dovolatele ohledně jím tvrzené absence podvodného úmyslu a následku v podobě škody nutno uvést, že ze skutkových zjištění jasně vyplývá podvodný úmysl obviněného peníze ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátit, když v době uzavírání předmětných smluv musel být srozuměn s tím, že škodlivý následek může nastat a spoléhal na velmi nejisté okolnosti, za nichž by byl schopen vypůjčené peníze vrátit, resp. by peníze nemusel vracet vůbec. Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. byl dokonán okamžikem převzetí příslušné finanční částky od společnosti O. O. K., s. r. o., jejíž majetek byl v tomto okamžiku zmenšen o výši poskytnutého plnění na základě „smlouvy o úvěru“. Zajištění závazku, popřípadě následné aktivity obviněného, by bylo možno hodnotit pouze jako snahu o náhradu škody, avšak z hlediska vzniku škody jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. jsou bezpředmětné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k