ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.545.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 545/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. května 2004 o dovolání obviněného F. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2003, č. j. 8 To 437/2003-491, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 11 T 311/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 4. 2003, č. j. 11 T 311/2002-459, byl obviněný F. J. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podkladem pro výrok o vině pod bodem 13/ rozsudku bylo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný společně s obviněným Z. K. (ohledně něhož je rozsudek v právní moci) a V. B., proti kterému bylo trestní stíhání odloženo z důvodu §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. po předchozí dohodě s obviněným Z. K. uzavřel dne 31. 7. 2001 V. B. v prodejně F. J. v B., úvěrovou smlouvu s firmou H. C., a. s. na poskytnutí úvěru ve výši 26.003,- Kč za účelem zakoupení radiátorů, když při sjednávání této smlouvy předložil obviněný K. potvrzení o výši příjmu V. B., které sám vyplnil, potvrdil a orazítkoval razítkem firmy I. Š., zprostředkovatelská činnost, ačkoliv se toto nezakládalo na pravdě, když s B. měli předchozí dohodu, že peníze získané na základě úvěrové smlouvy použije obviněný K. pro sebe, a že sjednané splátky bude v rozporu se smlouvou splácet sám obviněný K., a přesto, že o této dohodě obviněný J. věděl, tuto smlouvu vyhotovil, čímž způsobili poškozené firmě H. C., a. s., škodu ve výši 26.003,- Kč.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2003, č. j. 8 To 437/2003-491, bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
Proti shora citovanému usnesení podal obviněný dovolání, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznil, že skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu je trestným činem úmyslným. Uvedl, že jako speciální skutková podstata k základní skutkové podstatě podvodu vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku, pokud např. úmysl „podvést“ získá až v průběhu takového jednání nebo dodatečně (např. rozhodne-li se úvěr použití bez souhlasu věřitele na zcela jiný účel), trestného činu podvodu se nedopustí, ačkoliv výsledek a subjektivní vztah pachatele k němu je stejný (viz nález Ústavního soudu ČR – IV. ÚS 158/2000). Samotný podvod je pak charakterizován vyvoláním anebo využitím omylu jiné osoby a o podvod jde pouze tehdy, pokud vyvolání nebo využití omylu směřuje ke zmenšení majetku, který má přinést obohacení pachatele nebo jiné osoby (viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 213/95). Dospěl k závěru, že sama skutečnost, že obviněný zprostředkovává pro společnost H. C., a. s., úvěrové smlouvy, není nijak protiprávní. Při uzavírání smluv vystupuje toliko jako konzultant, který nemá žádné oprávnění a ani možnost kontrolovat, zda údaje do takových smluv uváděné odpovídají skutečnosti či nikoliv. Fakt, že někdo posléze nesplácí dohodnuté splátky či že splátky za něj hradí nějaká jiná osoba, nelze přičítat obviněnému k tíži, jedná se totiž o záležitost pouze toho, kdo takovou úvěrovou smlouvu uzavřel, když právě jemu vzniká povinnost předmětné splátky řádně splácet. Obviněný tvrdí, že nebyl spolehlivě prokázán úmysl způsobit stíhaným jednáním škodu, čímž nebyl naplněn jeden z obligatorních znaků trestného činu podvodu podle §250b tr. zák. V závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 8 To 437/2003, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva se k dovolání obviněného vyjádřit. Třebaže trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. je trestným činem úmyslným, úmyslné zavinění se musí vztahovat toliko k okolnostem zakládajícím zákonné znaky základních skutkových podstat tohoto trestného činu podle §250b odst. 1, 2 tr. zák.; ve vztahu k těžšímu následku (např. způsobení škody nikoli malé) jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačuje zavinění z nedbalosti /§6 písm. a) tr. zák./. V případě trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. na rozdíl od obecného podvodu podle §250 tr. zák. nemusí úmysl pachatele směřovat ke způsobení škody. V předmětné trestní věci podle skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem obviněný vyhotovil úvěrovou smlouvu, přičemž věděl, že tato smlouva obsahuje nepravdivý údaj o totožnosti osoby, která fakticky čerpá úvěrové prostředky a která je má splácet. Státní zástupce dovozuje, že obviněný se jednání popsaného v ustanovení §250b odst. 1 tr. zák. dopustil úmyslně, přičemž se jednalo spíše o úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., nežli o úmysl nepřímý /§4 písm. b) tr. zák./. Podle státního zástupce za pachatele trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. nelze považovat toliko dlužníka, jak se patrně domnívá dovolatel, nýbrž kteroukoli fyzickou osobu vystupující při sjednávání úvěrové smlouvy na straně dlužníka nebo věřitele. Soudům vytkl, že v odůvodnění svých rozhodnutí se blíže nezabývaly formou zavinění na straně obviněného ve vztahu k těžšímu následku; nalézací soud navíc oproti obžalobě vypustil z popisu skutku údaje o tom, že se obviněný jako zástupce firmy H. C., a. s., nejdříve neúspěšně pokusil získat úvěr pro spoluobviněného K. a že věděl o existenci dřívějšího K. nespláceného úvěru. Státní zástupce se domnívá, že samotná skutečnost, že dlužník – fyzická osoba sjednává úvěrovou smlouvu prostřednictvím jiné nastrčené osoby je takovou okolností, která nutně vždy vzbuzuje pochybnosti o dalším regulérním průběhu úvěrového vztahu; ve vztahu k těžšímu následku lze potom dovodit zavinění minimálně ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. Pokud obviněný odkazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/2000, tyto se týkají vztahu skutkových podstat trestných činů podle §250 a §250b tr. zák. z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. Protože však trestná činnost byla spáchána obviněným v roce 2001, přičemž trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. byl do trestního zákona zaveden již k 1. 1. 1998, je podle státního zástupce odkaz dovolatele na tento nález nepřiléhavý. Vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným státní zástupce v závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud učinil jiné rozhodnutí, vyslovil státní zástupce souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájce, tj. v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla podle §265e tr. ř. zachována.
V podaném dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu je nezbytné uvést, že je koncipován tak, že v jeho rámci mohou být dovolacím soudem přezkoumávány pouze otázky, které souvisí buď s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně právním posouzením otázky mající význam z hlediska hmotného práva. Z takto koncipovaného dovolacího důvodu vyplývá, že v mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a s ohledem na tuto skutečnost je nezbytné konstatovat, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost nalézacího soudu, provádět procesní úkony směřující do oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů či doplňovat dokazování. Z výše uvedeného vyplývá, že východiskem pro právní kvalifikaci je popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Námitky procesního charakteru pak nemohou nenaplňovat tento dovolací důvod.
V návaznosti na charakteristiku uvedeného dovolacího důvodu nelze pominout následující skutečnosti. Soud musí shromážděné důkazy v rámci dokazování provést v souladu se zákonem a tyto důkazy následně hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.), kdy soud na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, závažnosti skutečností, které z tohoto důkazu plynou, o jejich souvislostech a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy získává obraz o skutečnosti, která je předmětem dokazování, a tento pochod následně vyjádří v popisu skutku, ve svém skutkovém zjištění, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). V souvislosti s výše uvedeným uzavřely soudy svá skutková zjištění ve smyslu, jak je patrno z výroku rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil také soud odvolací. V souvislosti s již zmíněným popisem skutku je potřebné se zmínit také o obsahu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., ze kterého mj. také vyplývá, že z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Podstatou námitek obviněného, které uplatnil v podaném dovolání, je závěr, že nebyl spolehlivě prokázán úmysl obviněného způsobit stíhaným jednáním škodu, a tím nebyl shledán a prokázán jeden z obligatorních znaků trestného činu podvodu podle §250b tr. zák.
Obviněný F. J. byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Skutkové podstaty podle odst. 3 §250b tr. zák. pak pachatel, který činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 způsobí škodu nikoliv malou. Za škodu nikoli malou lze považovat škodu, která činí nejméně 25.000,- Kč. V předmětné trestní věci podle skutkového zjištění soudu prvního stupně činila výše způsobené škody 26.003,- Kč, tedy převýšila hranici 25.000,- Kč podle §89 odst. 11 tr. zák., a po formální stránce byl uvedený znak skutkové podstaty naplněn.
Obviněný v podaném dovolání vedle námitky, kterou lze považovat za relevantní, uplatnil také námitky, které nelze pod uvedený dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ podřadit. Do této oblasti patří např. námitka obviněného, že „za situace, kdy má být obžalovaný usvědčován toliko z výpovědi spoluobžalovaného Z. K., nelze tvrdit, že by vina obžalovaného byla prokázána nade vší pochybnost, tak jak to vyžadují předpisy trestního práva, a obžalovaný měl být obžaloby plně zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že právě on se jakékoliv trestné činnosti dopustil“. V tomto směru tedy obviněný zcela jednoznačně popírá zjištěný skutkový děj a soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů. Takto pojatou námitku by však s ohledem na skutečnosti již výše rozvedené bylo nutno posoudit jako námitku irelevantní, a dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud by v další části podaného dovolání nebyl zákonu odpovídající dovolací důvod uplatněn.
K trestnému činu úvěrového podvodu (§250b odst. 1, 2 tr. zák.), kromě výše uvedeného, musí Nejvyšší soud dále uvést, že jde o úmyslný trestný čin, avšak oproti trestnému činu obecného podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., není třeba vzniku škody. Pachatelem tohoto trestného činu (§250b tr. zák.) může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, tedy přichází v úvahu také trestní odpovědnost osoby, která zde vystupuje na straně subjektu jednajícího s žadatelem o poskytnutí úvěrové smlouvy. K osobě obviněného v této souvislosti soudy uzavřely svá skutková zjištění konstatováním, že obviněný J. věděl o tom, že úvěr, který byl jeho prostřednictvím sjednán mezi zemřelým B. a společností H. C. je fakticky pro odsouzeného K., který má dohodu s právě s již zemřelým B., přičemž tento úvěr měl rovněž odsouzený K. splácet. Obviněný jednal tedy úmyslně, když do úvěrové smlouvy uváděl nepravdivé údaje o totožnosti osoby, která bude fakticky čerpat a splácet úvěrové prostředky. Pokud soudy uzavřely svá skutková zjištění konstatováním, že obviněný jednal úmyslně a věděl o dohodě mezi odsouzeným K. a již zemřelým B., přičemž tento vystupoval pouze jako nastrčená osoba, měly uvedené skutečnosti vzbuzovat u obviněného pochybnosti o regulérnosti přístupu k úvěrovému vztahu a lze s ohledem na tuto skutečnosti dovodit vztah obviněného k těžšímu následku ve formě vědomé nedbalosti, tj. §5 písm. a) tr. zák. Výše uvedené zmiňuje Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že k zavinění ve vztahu k odst. 3 §250b tr. zák. postačí nedbalost.
S ohledem na uváděné skutečnosti se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry, ke kterým ve svých rozhodnutích dospěly soudy nižších stupňů (Okresní soud v Blansku a Krajský soud v Brně) a vzhledem k tomu, že dovolací námitku shledal neopodstatněnou, postupoval podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl, aniž musel ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. věc meritorně přezkoumat. Své rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann