ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.766.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 766/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2004 dovolání obviněného Ing. V. Č., které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 8 To 461/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 27/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 9 T 27/2003, byl obviněný Ing. V. Č. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 8. 10. 2002 v 5.40 hod. řídil osobní automobil, tov. zn. Opel Astra, SPZ, držitele L. P., s. r. o., v P., po ulici R. ve směru od ulice J., a za křižovatkou s ulicí S. S. se v důsledku opožděné a nesprávné reakce a nedodržení maximální povolené rychlosti, na vyznačeném přechodu pro chodce, střetl s chodkyní O. V., přecházející vozovku z levé strany, která při střetu utrpěla otřes mozku, zlomeninu nosních kůstek, krvácení do dutiny břišní a další zranění, představující poruchu zdraví jako celku na dobu 3 až 5 měsíců.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla F. n. v M. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný Ing. V. Č. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 8 To 461/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen dne 6. 4. 2004 Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2, dne 7. 4. 2004 obhájci obviněného Mgr. L. K. a dne 19. 4. 2004 obviněnému Ing. V. Č.
Vůči citovanému usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 podal obviněný Ing. V. Č. prostřednictvím shora jmenovaného obhájce dne 17. 5. 2004 u soudu prvního stupně dovolání. Mimořádným opravným prostředkem obviněný napadal všechny výroky těchto rozhodnutí a opřel ho o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále že usnesení Městského soudu v Praze o zamítnutí odvolání bylo vydáno, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dalším textu dovolatel rozvedl argumenty, jimiž by měly být uplatněné dovolací důvody naplněny. Konstatoval, že usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jsou v rozporu s celou řadou základních zásad trestního řízení. Především porušují zásadu, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů (§2 odst. 1 tr. ř., §258 odst. 1 písm. d) tr. ř., čl. 39 LZPS), neboť byl odsouzen za skutek, který není trestným činem a došlo tak k nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Svůj názor opřel o tvrzení, že soud neměl k dispozici jediný trestněprávně použitelný důkaz o tom, že by srazil chodkyni O. V. na předmětném přechodu pro chodce. Poukázal na svou výpověď v hlavním líčení, kterou podpořil znaleckým posudkem i znalec Ing. O. K., spočívající v tom, že poškozená O. V. a svědkyně M. B. jednak vběhly do vozovky až za přechodem pro chodce, čímž porušily ustanovení §54 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a jednak že porušily ustanovení §54 odst. 2, 3 téhož zákona. Obviněný vyloučil, že by v protokolu o nehodě určil za místo střetu vyznačený přechod pro chodce. V uvedeném směru namítl, že s ohledem na sporné místo střetu a policejními orgány nedostatečně zdokumentovanou škodu na vozidle bylo možno pro výpočty znalců vycházet toliko ze zranění poškozené. Podle názoru dovolatele soud první instance v rozporu s ustanovením §158 odst. 5 tr. ř. vycházel při určení místa střetu vozidla a poškozené z procesně nepoužitelných důkazů (ze znaleckého posudku znalce Ing. P. T., nepoužitelné části protokolu o nehodě v silničním provozu, úředního záznamu o podání vysvětlení svědkyně M. B., vadně provedeného výslechu poškozené O. V., nezákonně provedeného výslechu policisty pana H.), ačkoliv vyjma tvrzení obviněného, zranění poškozené a právně použitelných částí protokolu o nehodě (rozhledové poměry, povětrnostní podmínky, pozice vozidla po střetu) neměl k dispozici jiné právně relevantní důkazy.
Obviněný dále namítl, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., a to z důvodu absence zavinění v nedbalostní formě a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Připomněl, že měřítkem nedbalosti je zachování určité míry opatrnosti, přičemž mezi porušením povinné míry opatrnosti a následkem musí být vždy příčinná souvislost. Mezi porušením bezpečnostního předpisu a následkem musí být vedle příčinné souvislosti ještě vztah jiného druhu, neboť smyslem bezpečnostního předpisu je zabránit následkům toho druhu, jaký v konkrétním případě nastal. Samotné porušení povinné míry opatrnosti přitom nestačí, pokud k němu nepřistoupí i subjektivní hledisko, jímž se rozumí míra opatrnosti, kterou je v konkrétním případě schopna vynaložit konkrétní osoba. S ohledem na rozvedenou argumentaci dovolatel konstatoval, že řídil osobní automobil, podle své výpovědi dovolenou a přiměřenou rychlostí, podle výpovědí znalců pravděpodobně rychlostí o málo převyšující dovolenou rychlost v místě, byl v pořádku, klidný a dával náležitý pozor na řízení vozidla. Blížil se k předmětnému přechodu pro chodce a až na poslední chvíli zaregistroval, že obě ženy vběhly do vozovky, a to až za přechodem pro chodce. Upozornil, že chodkyně nepřekonávaly po přechodu pro chodce tři jízdní pruhy, a tudíž je nemohl na světelném přechodu spatřit. Obviněný zdůraznil, že ženy vběhly do vozovky ve směru jeho jízdy bezprostředně mimo přechod, přičemž svědkyně B. zastavila v levém jízdním pruhu a poškozená V. pokračovala v běhu dále, čímž došlo ke střetu s vozidlem řízeným jeho osobou. Z uvedeného vyvodil, že neporušil pravidla silničního provozu tím, že neumožnil oběma ženám přejít přechod pro chodce, protože obě chodkyně přebíhaly mimo značený přechod. Mohl tato pravidla porušit překročením dovolené rychlosti v místě o několik málo kilometrů, avšak i to je podle jeho názoru sporné. Příčinou dopravní nehody a těžké újmy na zdraví u O. V. nebyla rychlost vozidla, ale skutečnost, že jmenovaná vběhla do vozovky mimo přechod pro chodce přímo pod kola vozidla, které řídil. Dopravní nehodu proto nezpůsobil tím, že jel o něco málo vyšší než dovolenou rychlostí, ale její pravou příčinou bylo porušení dopravních přepisů ze strany chodkyň a jejich nepřiměřená a nevhodná reakce na bezprostředně se blížící vozidlo. Mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem proto neexistuje příčinná souvislost a nemůže vyvstat ani jeho trestní odpovědnost.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že došlo k porušení řady procesních pravidel obsažených v níže zmíněných základních zásadách trestního řízení, v důsledku čehož nebyly dány procesní podmínky pro zamítnutí odvolání. V uvedeném kontextu mimo jiné namítl, že z důvodu existence pochybností o jeho vině byla porušena zásada presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., čl. 40 odst. 2 LZPS), neboť soudům ani státnímu zástupci se nepodařilo obhajobu plně prokazující nevinu obviněného zpochybnit ani vyvrátit. Rovněž poukázal na porušení zásady materiální pravdy (§2 odst. 5 tr. ř.), když soud opřel své rozhodnutí o vině o pouhou pravděpodobnost, nikoliv o jednoznačně a bezpečně prokázaná fakta. Porušení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) spatřuje v tom, že soud vycházel z procesně nepoužitelného znaleckého posudku Ing. T. a bez opory v provedeném dokazování dospěl k rozpornému závěru, proti němuž stála výpověď obviněného i znalecký posudek Ing. K. Dovolatel taktéž zmínil porušení zásady práva na obhajobu (§2 odst. 13 tr. ř.), když poukázal na neprovedení obhajobou navrhovaných výslechů svědkyň O. V. a M. B., jež mohly prokázat jeho nevinu, a znalce Ing. K., který se z hlavního líčení řádně a včas omluvil a soud mohl hlavní líčení odročit za účelem jeho výslechu. Vyslovil názor, že soudy obou stupňů jeho vinu postavily nikoliv na provedených důkazech, ale na svém vnitřním přesvědčení, které nabyly na základě procesně nepoužitelných důkazů.
V případě výroku o trestu obviněný konstatoval, že trest je nepřiměřený a v rozporu s ustanoveními §23 a §31 tr. zák. Zdůraznil, že v předmětné trestní věci mu byl trestním příkazem uložen mírnější trest, než v odsuzujícím rozsudku, což považuje za určitý další trest, že si dovolil podat odpor. V této souvislosti poukázal na okolnosti, že dosud nebyl trestán za trestný čin a ani neměl záznam v evidenční kartě řidiče.
Závěrem dovolání a z důvodů v něm podrobně uvedených obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil v plném rozsahu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 8 To 461/2003, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 9 T 27/2003. Dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil jeho osobu v plném rozsahu obžaloby nebo věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, resp. Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. V případě přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí obviněný požádal, jednak aby Nejvyšší soud nařídil projednání věci v jiném složení senátu resp. jiným samosoudcem, jednak aby ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vyslovil závazný právní názor. Rovněž navrhl, aby před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání došlo k odložení, resp. přerušení výkonu trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří let.
Nejvyššímu státnímu zastupitelství byl ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. doručen opis dovolání obviněného Ing. V. Č. dne 28. 5. 2004 s upozorněním, že se může k mimořádnému opravnému prostředku písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. V písemném vyjádření ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. 1 NZo 525/2004, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství mimo jiné konstatovala: „Ze základních hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě je však třeba souhlasit s názorem druhoinstančního soudu, že o tom, že obviněný v inkriminované době jel nepovolenou rychlostí, svědčí jednoznačně nejen znalecký posudek vypracovaný pro toto trestní řízení znalcem Ing. P. T., ale též i znalecký posudek předložený obhajobou…“. Pro skutečnost, že se nejednalo o náhlé vběhnutí poškozené před vozidlo obviněného svědčí okolnost, že po přechodu pro chodce překonala předchozí tři jízdní pruhy a Ing. V. Č. ji tedy mohl na osvětleném přechodu spatřit. V takovém případě bylo jeho povinností jí dokončení přechodu řádně umožnit, a to i v případě, že by nepřecházela přímo po přechodu pro chodce, ale i v jeho blízkosti. Podle názoru státní zástupkyně soudy obou stupňů správně vyhodnotily, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Z těchto důvodů považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. V. Č. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.].
Nejvyšší soud dále zjišťoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, neboť jejich existence je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně nebo nadřízený orgán měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky. Pokud odvolací soud konal odvolací řízení a řádný opravný prostředek zamítl podle §256 tr. ř. po provedeném přezkumu podle hledisek zakotvených v §254 tr. ř., nelze uvedený dovolací důvod aplikovat, neboť odvolací soud může zamítnout odvolání jako nedůvodné až na podkladě výsledků veřejného zasedání konaného o tomto odvolání, kdy odvolání sice splňuje procesní podmínky ve smyslu §253 tr. ř, avšak v něm vytýkané vady nejsou důvodné.
Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v tom, že došlo k porušení některých základních zásad trestního řízení (zásady presumpce neviny, materiální pravdy, volného hodnocení důkazů, práva na obhajobu), popřípadě dalších procesních pravidel, a tudíž že nebyly dány procesní podmínky pro zamítnutí odvolání. S ohledem na shora rozvedené skutečnosti však nelze tyto výtky pod citovaný dovolací důvod podřadit. Z trestního spisu a napadeného usnesení vyplývá, že v případě obviněného Ing. V. Č. konal Městský soud v Praze jako soud druhého stupně odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (o odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Proto lze tento dovolací důvod uplatnit jen, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu dán důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil důvod dovolání stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ohledně zjištěného skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Důvody dovolání jsou totiž koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
V řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku je Nejvyšší soud povolán a oprávněn k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad vymezených v ustanovení §265b tr. ř., a nikoli k přezkoumávání jiných, byť dovolatelem tvrzených nedostatků a k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat. Pro úplnost je třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným Ing. V. Č. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný namítá procesní nepoužitelnost některých provedených důkazů nebo jejich částí (zejména ve vztahu k určení místa střetu vozidla s poškozenou), dále že soudy neprovedly obhajobou navrhované důkazy a provedené důkazy nesprávně hodnotily, z čehož dovozuje porušení v dovolání zmíněných základních zásad trestního řízení. Rovněž předkládá vlastní verzi průběhu události (uvádí odlišné místo střetu vozidla s poškozenou chodkyní O. V., příčinu dopravní nehody spatřuje v porušení dopravních předpisů ze strany chodkyně a v její nepřiměřené reakci na blížící se vozidlo), v důsledku čehož zpochybňuje naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. (především existenci zavinění a příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem). Všechny tyto uplatněné výhrady však primárně představují námitky ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto tvrzených procesních nedostatků až následně dovolatel dovozuje nesprávné právní posouzení daného skutku a absenci své trestní odpovědnosti.
Jak již bylo uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. Závěr, zda v trestní věci jsou u obviněné osoby v jejím jednání naplněny znaky objektivní a subjektivní stránky konkrétního trestného činu je sice závěrem právním, který se ale vždy musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. V posuzované věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný Ing. V. Č. spáchal předmětný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a rozveden v jeho odůvodnění. V dovolání obviněný nenamítá, že by takto popsaný skutek, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě jde proto z jeho strany výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod některý další zákonem taxativně stanovený dovolací důvod.
Ani námitky obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu a s tím související jeho tvrzení o nesprávné aplikaci ustanovení §23 a §31 tr. zák. obsahově nenaplňují jím uplatněné dovolací důvody. Zmíněné výtky nelze podřadit ani pod některý z ostatních zákonem výslovně zakotvených dovolacích důvodů včetně ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které vyžaduje existenci jiných vad, než tvrdí dovolatel (obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným).
Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného Ing. V. Č. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (přezkoumat výroky dovoláním napadených rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo), přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného Ing. V. Č. o odložení resp. přerušení výkonu trestu zákazu činnosti, který učinil v závěru dovolání. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání návrhu na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí pouze předseda senátu soudu prvního stupně, jež takový návrh neučinil. Z toho důvodu nebylo nutno o zmíněném podnětu obviněného rozhodnout samostatným výrokem, když předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k