ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.768.2004.2
sp. zn. 7 Tdo 768/2004-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. 7. 2004 dovolání, které podal obviněný J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 To 754/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 106/97, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
1) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 To 754/2003, pokud jím byla v rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 1 T 106/97, ponechána beze změny část, v níž byl obviněný J. J. uznán vinným dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků při současném zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 1 T 79/99, a dalších obsahově navazujících rozhodnutí a zavázán k náhradě škody poškozenému P. P., a pokud jím byl ohledně obviněného J. J. tento rozsudek Okresního soudu Plzeň-město zrušen ve výroku o úhrnném trestu odnětí svobody na devět roků a šest měsíců a obviněnému J. J. byl nově uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků,
2) rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 1 T 106/97, v části, v níž byl obviněný J. J. uznán vinným dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků při současném zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 1 T 79/99, a dalších obsahově navazujících rozhodnutí, k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět roků a šest měsíců a zavázán k náhradě škody poškozenému P. P.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje, aby věc obviněného J. J. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 1 T 106/97, byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (bod I rozsudku) a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. při současném zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 1 T 79/99, a dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Dále byl uznán vinným druhým trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (bod II/2 rozsudku) a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (bod II/1, 3 rozsudku) a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněným J. H. poškozenému P. P. částku 1.200,- Kč. Kromě toho byl obviněný J. J. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Jinak bylo rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město rozhodnuto též ohledně obviněného J. H.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město podali odvolání státní zástupce v neprospěch obviněných J. J. a J. H., obviněný J. J. a obviněný J. H. O těchto odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 To 754/2003. Ohledně obviněného J. J. bylo rozhodnuto tak, že z podnětu jeho odvolání byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-město podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o úhrnném trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému nově uložen podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. Jinak zůstal rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ohledně obviněného J. J. beze změny a odvolání státního zástupce podané v neprospěch tohoto obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný J. J. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni. Tento rozsudek napadl v rozsahu odpovídajícím té části výroku o vině, v níž byl uznán vinným dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a v důsledku toho i ve výroku o uložení trestů. Dovolání podal z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že výrok o vině uvedenými dvěma trestnými činy je nesprávný, protože je založen na svědeckých výpovědích poškozených, které označil za nevěrohodné. Dále vytkl, že byl nesprávně uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista, protože pro takové posouzení jeho jednání nebyla splněna materiální podmínka stanovená v §41 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti odkázal zejména na to, že se činů dopustil s minimálním užitím násilí, případně pouze s pohrůžkou násilí a že věci, kterých se zmocnil, měly minimální hodnotu, případně se žádné věci ani nezmocnil. Dále poukázal na to, že se závěr soudů o zvlášť nebezpečné recidivě opíral o předchozí potrestání pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a že horní hranice trestní sazby stanovené na tento trestný čin je zároveň spodní hranicí tvořící podmínku pro posouzení tohoto trestného činu jako zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Konečně obviněný zdůraznil ještě zvláštní vztahy s poškozeným a jejich osobní poměry, čímž patrně měl na mysli, že šlo o trestné činy mezi osobami ve výkonu trestu odnětí svobody. V závěru dovolání obviněný J. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně něho napadený rozsudek, aby ho zprostil obžaloby a odkázal poškozeného P. P. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních nebo aby přikázal Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí věci.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z tohoto ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. O takové posouzení jde v té části rozhodnutí, v níž soud podřazuje svá skutková zjištění pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistil soud. To znamená, že v dovolání je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak není možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění. Jinak řečeno, v dovolání lze uplatňovat jen p r á v n í námitky proti kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem a nelze uplatňovat s k u t k o v é námitky, jejichž cílem je přehodnocení důkazů a dosažení změny skutkových zjištění soudu.
S ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje ta část dovolání, v níž obviněný J. J. uplatnil námitky proti tomu, že soudy vzaly za podklad skutkových zjištění posouzených jako trestné činy loupeže svědecké výpovědi poškozených. V tomto směru šlo o polemiku se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a s tím, jaká skutková zjištění z důkazů vyvodily. Jednalo se tedy o ryze s k u t k o v é námitky, které nezakládají zákonný dovolací důvod. Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k této části dovolání obviněného.
Zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný J. J. relevantně uplatnil v té části dovolání, v níž namítl, že pro nedostatek materiální podmínky neměly být trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. posouzeny tak, že je spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Z podnětu této části dovolání Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ohledně tohoto obviněného i řízení, jež této části napadeného rozsudku předcházelo, a shledal, že dovolání je důvodné.
Jako jeden trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaný obviněným jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., byl posouzen skutek, který podle zjištěný soudů spočíval v tom, že obviněný v první polovině září 1996 ve Věznici P. v době výkonu trestu odnětí svobody na nástupním oddělení v cele č. 7 společně s dalšími spolupachateli napadl odsouzeného P. P. tím způsobem, že ostatní spolupachatelé ho chytli každý za jednu ruku, zkroutili mu ruce za zády a obviněný mu sejmul z ruky náramkové hodinky v hodnotě 800,- Kč, které si všichni spolupachatelé ponechali, a že krátce poté na cele č. 4 nutili odsouzeného P. P. pod pohrůžkami použití násilí k vydání jeho hygienických potřeb, přičemž když dosáhli otevření jeho skříňky a když poškozený odmítl věci vydat, chytl ho jeden ze spolupachatelů za ruce a obviněný mu ze skříňky odcizil šampon, kartáček na zuby, pastu na zuby, mýdlo, břity k žiletkám a pár bot, vše v hodnotě 400,- Kč, a tyto věci si všichni spolupachatelé ponechali. Přitom obviněný se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 6. 1994, sp. zn. 3 T 33/94, odsouzen mimo jiné pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři a půl roku, který vykonával bez započtené vazby od 13. 7. 1994 do 15. 8. 1998 (v rozsudku Okresního soudu Plzeň-město je nepřesně uvedeno od 13. 6. 1994).
Jako druhý trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaný obviněným jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., byl posouzen skutek, který podle zjištění soudů spočíval v tom, že obviněný dne 20. 5. 2001 ve Věznici P. na cele č. 54 žádal po spoluodsouzeném Z. T. vydání tabáku a krabiček cigaret, přičemž ho držel pod krkem, a když poškozený odmítl vydat požadované věci, obviněný ho udeřil rukou do obličeje, aniž došlo ke zranění poškozeného. Obviněný se tohoto jednání dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 6. 1994, sp. zn. 3 T 33/94, mimo jiné pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři a půl roku, který vykonal dne 15. 8. 1998, a rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 1 T 79/99, mimo jiné pro čtyři trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět a půl roku, který byl uložen jako souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 3. 1999, sp. zn. 1 T 193/98, a který obviněný vykonával od 24. 7. 1999 (s přihlédnutím k výkonu dříve uloženého trestu).
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Podle §41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Zvlášť závažnými úmyslnými trestnými činy tedy jsou trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. i trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., resp. jeho pokus podle §8 odst. 1 tr. zák.
Z toho vyplývá, že pokud před spácháním posuzovaných trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen pro uvedené trestné činy a pokud vykonal celý nebo alespoň část trestu odnětí svobody, byla splněna formální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, kterou ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. spojuje s předchozím potrestáním pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin.
Materiální podmínkou zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. se rozumí podmínka, že předchozí potrestání, zejména vzhledem k délce doby od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V posuzovaném případě tato podmínka zvlášť nebezpečné recidivy nebyla splněna.
Tím, že zákon jako formální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy stanoví předchozí potrestání pachatele a že za součást materiální podmínky výslovně, byť jen příkladmo, považuje délku doby od předchozího odsouzení, je institut zvlášť nebezpečné recidivy charakterizován jako prostředek postihu pachatelů, k jejichž nápravě nevedl výkon předchozího trestu. V této spojitosti je významné, že obviněný se obou trestných činů loupeže dopustil v době, kdy vykonával trest odnětí svobody uložený předtím za jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Trestného činu loupeže spáchaného dvěma útoky proti poškozenému P. P. v září 1996 se dopustil poté, co byl dne 7. 6. 1994 odsouzen pro trestný čin znásilnění a co vykonal část trestu od 13. 7. 1994 (odhlétnuto od předchozí vykonané vazby). Od předchozího odsouzení tedy uplynula doba zhruba dvou a čtvrt roku, a protože šlo o trest uložený ve výměře na čtyři a půl roku, vyplývá z toho, že obviněný se trestného činu loupeže dopustil za okolností, kdy měl vykonanou zhruba teprve polovinu uloženého trestu. Trestného činu loupeže spáchaného útokem proti poškozenému Z. T. dne 20. 5. 2001 se obviněný dopustil jednak po dřívějším odsouzení pro trestný čin znásilnění a po vykonání celého trestu odnětí svobody dnem 15. 8. 1998, jednak po bezprostředně předcházejícím odsouzení pro čtyři trestné činy loupeže a pokus trestného činu ublížení na zdraví (těžké újmy na zdraví), přičemž k tomuto odsouzení došlo dne 14. 9. 1999 a obviněný vykonával trest odnětí svobody ihned po celou dobu od odsouzení do spáchání nyní posuzovaného trestného činu. Zde tedy od posledního odsouzení uplynula doba jednoho a necelých tří čtvrtin roku, a protože šlo o trest uložený ve výměře na pět a půl roku, vyplývá z toho, že obviněný se posuzovaného trestného činu dopustil za okolností, kdy od předchozího odsouzení uplynula jen malá část uloženého trestu. Pro oba posuzované trestné činy loupeže je tedy příznačné, že se jich obviněný dopustil v době, kdy na něho nebylo působeno celým předchozím trestem a dokonce ani jeho převážnou částí. Obviněný se posuzovaných trestných činů dopustil, aniž na něho bylo před jejich spácháním působeno nápravně výchovným vlivem celého předchozího trestu. Délku doby od posledního odsouzení jako jedno z hledisek pro posouzení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy tu je proto třeba hodnotit velmi obezřetně, protože necharakterizuje obviněného jako pachatele, u něhož by byl namístě závěr, který jinak je pro zvlášť nebezpečné recidivisty typický, že se totiž nového zvlášť závažného úmyslného trestného činu dopustí poté, co vykonali zpravidla celý trest předtím naposledy uložený. Spáchání posuzovaných trestných činů relativně krátce po předchozím odsouzení je sice závažnou okolností, která svědčí v neprospěch obviněného, ale pouze pokud je hodnocena jako obecná přitěžující okolnost podle §34 písm. k) tr. zák., resp. v době rozhodování soudů podle §34 písm. j) tr. zák., zatímco z hlediska materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je její význam omezený. Kritérium délky doby od předchozího odsouzení proto nijak přesvědčivě neukazuje na splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy.
Důležitým hlediskem pro posouzení otázky, zda byla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, je způsob provedení posuzovaných trestných činů, a protože jde o trestné činy loupeže, u nichž je dominantním znakem násilí, resp. pohrůžka bezprostředního násilí, má tu zásadní význam povaha a intenzita použitého násilí. Trestný čin loupeže spáchaný dvěma útoky proti poškozenému P. P. spočíval v tom, že obviněný v součinnosti s dalšími spolupachateli stáhl poškozenému z ruky hodinky za okolností, kdy spolupachatelé zkroutili poškozenému ruce za záda, a dále mu vzal ze skříňky hygienické potřeby a boty za okolností, kdy spolupachatel držel poškozeného za ruce. Oba útoky se tedy vyznačovaly nevýraznou intenzitou násilí, která byla jen těsně nad spodní hranicí toho, co vůbec je možné považovat za násilí. Trestný čin loupeže spáchaný útokem proti poškozenému Z. T. spočíval v tom, že obviněný se domáhal tabáku a cigaret za použití násilí, které mělo tu podobu, že poškozeného držel pod krkem a udeřil ho rukou do obličeje. I když se jednalo o důraznější útok, nebyla intenzita použitého násilí ani zde nijak výrazná, což se promítlo mimo jiné do zjištění, že poškozený nebyl zraněn. U žádného z posuzovaných trestných činů loupeže proto není možné z hlediska míry a intenzity použitého násilí činit podložený závěr o splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy.
Navíc porovná-li se násilí, jehož obviněný použil při spáchání posuzovaných trestných činů, s násilím, jehož použil při spáchání předcházejících trestných činů znásilnění, loupeže a pokusu trestného činu ublížení na zdraví (těžké újmy na zdraví), a dalšími okolnostmi těchto trestných činů, vyplývá z toho, že nyní posuzované trestné činy loupeže byly evidentně méně závažné než předcházející trestné činy. Dřívější trestný čin znásilnění spočíval v tom, že obviněný si ve svém bytě silou své fyzické převahy vynutil pohlavní styk se středoškolskou studentkou, která původně přišla do jeho bytu se svým známým, a využil toho, že se její známý vzdálil a že zůstala v bytě osamocena. Dva dřívější trestné činy loupeže obviněný spáchal tak, že donutil ve večerních hodinách číšníky v restauraci vydat v jednom případě peníze z tržby v částce 4.000,- Kč a zboží v hodnotě 290,- Kč a v druhém případě peníze z tržby v částce 5.000,- Kč a zboží v hodnotě 2.508,- Kč, přičemž násilí spočívalo ve fyzickém napadení číšníků údery, uchopením pod krkem a máváním nožem před obličejem. Třetí z dřívějších trestných činů loupeže obviněný spáchal tak, že v noci násilně vnikl do cizího bytu, po poškozené, která byla v bytě přítomna, požadoval peníze s pohrůžkou, že jinak jí srazí hlavu, a tím poškozenou donutil k vydání částky 1.000,? Kč. Čtvrtý z dřívějších trestných činů loupeže obviněný spáchal tak, že ve večerní době na ulici zastavil chodce, zatlačil ho do blízkého parčíku a vyhrožováním a napřahováním ruky k úderu ho donutil k vydání částky 1.500,- Kč. Pokus trestného činu ublížení na zdraví (těžké újmy na zdraví) obviněný spáchal tak, že při vzájemném konfliktu kopal poškozeného do hlavy a mlátil ho pěstí. Institut zvlášť nebezpečné recidivy zásadně má být prostředkem postihu pachatelů, jež se po předchozím potrestání dopustí trestného činu, který je ve své konkrétní podobě spíše závažnější než dřívější trestný čin nebo který je z tohoto hlediska s dřívějším trestným činem alespoň srovnatelný. V dané věci se však obviněný dopustil posuzovaných trestných činů loupeže v podobě, která je charakterizuje jako podstatně méně závažné, než byly dřívější trestné činy. Výsledek tohoto porovnání je tak dalším důvodem, který brání závěru, že byla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
Velmi nízká hodnota věcí, kterých se obviněný posuzovanými trestnými činy loupeže zmocnil, resp. k jejichž získání jeho jednání směřovalo, a také jejich povaha a význam jsou rovněž hlediskem, které neumožňuje dojít k adekvátnímu úsudku, že je dána materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. Je třeba připustit, že i věci, které mají nízkou hodnotu, pokud je vyjádřena obecnou cenou, jsou v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody pro poškozeného jako vězně nesnadno nahraditelné, nezanedbatelné či nepostradatelné a že jejich ztrátu subjektivně proto považuje za citelnou újmu, ale to nestačí k naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy.
Obviněný spáchal posuzované trestné činy ve specifických podmínkách výkonu trestu odnětí svobody. Osoby ve výkonu trestu odnětí svobody tvoří určitým způsobem uzavřenou komunitu a trestné činy spáchané mezi nimi bezprostředně neovlivňují stav bezpečnosti ostatní společnosti. Poměry ve věznicích jsou samozřejmě předmětem zájmu společnosti, která sleduje jako svůj cíl to, aby i ve vzájemných vztazích mezi vězni byla dodržována pravidla platná pro vztahy mezi lidmi na svobodě, a proto je namístě poskytovat vězňům takovou míru ochrany proti útokům ostatních vězňů, jaká je poskytována osobám na svobodě. Opak by byl v rozporu s ústavně garantovaným principem rovnosti lidí v důstojnosti i právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Přesto při úvahách o materiální podmínce zvlášť nebezpečné recidivy je namístě vzít zřetel i na to, že posuzované trestné činy byly spáchány ve vězeňském prostředí, zejména když povaha, míra a intenzita násilí použitého proti spoluvězňům byla jen nevýrazná. Tím je rovněž podporován závěr, že materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy v daném případě chybí.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit se závěrem Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni v tom směru, že obviněný J. J. spáchal trestné činy loupeže jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., neboť nebyla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. Soudy ostatně své rozsudky z tohoto hlediska nijak konkrétně ani nezdůvodnily. Nejvyšší soud nemíní bagatelizovat trestné činy loupeže, jimiž byl obviněný uznán vinným, ale zároveň musí konstatovat evidentní nepoměr mezi skutkovou podobou těchto trestných činů na straně jedné a uloženými tresty, jejichž výměra překročila meze přiměřenosti v důsledku mechanicky použité aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy, na straně druhé. Přitom účelem tohoto institutu je být prostředkem postihu pachatelů zvlášť závažných úmyslných trestných činů zásadně v případech, v nichž k adekvátnímu postihu nestačí trestní sazba uvedená v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Uváží-li se posuzovaný případ z tohoto hlediska, je jasné, že rozpětí trestní sazby v §234 odst. 1 tr. zák., které činí dvě léta až deset let odnětí svobody, je dostatečné k tomu, aby obviněnému byl vzhledem ke konkrétní skutkové podobě posuzovaných trestných činů uložen přiměřený trest, to znamená takový trest, který odpovídá kritériím staveným v §31 odst. 1 tr. zák. a který je s to splnit účel trestu vymezený v §23 odst. 1 tr. zák.
Jinak pokládá Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že jeho úvahy o zvlášť nebezpečné recidivě a její materiální podmínce korespondují s názorem Ústavního soudu, jak byl vyjádřen v nálezu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 701/01 (viz č. 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, C. H. Beck) a v nálezu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03.
Z toho, co bylo uvedeno v předchozích částech odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu, je zřejmé, že výrok o vině obviněného trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je vadný, pokud byl obviněný J. J. těmito trestnými činy uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. V tomto ohledu spočívá jak napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, tak předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho nemohou rozsudky uvedených soudů obstát ani pokud jde o výrok o trestu, resp. o trestech, které byly obviněnému uloženy, a pokud jde o výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozenému P. P. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání, které podal obviněný J. J., zrušil ohledně tohoto obviněného vadnou část rozsudků obou soudů, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém rozhodování je Okresní soud Plzeň-město vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud v otázce zvlášť nebezpečné recidivy (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec