ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.903.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 903/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 31. srpna 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného V. D., které podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 12 To 95/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 160/2003, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. 5 T 160/2003, byl obviněný V. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným J. H. Za tento trestný čin byl obviněnému V. D. uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a dále podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to 1 ks nože o velikosti 27 cm s délkou ostří 17 cm a umělohmotným držadlem hnědé barvy.
Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný V. D. a spoluobviněný J. H. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 12 To 95/2004, byla tato odvolání zamítnuta podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal řádně a včas dovolání obviněný V. D.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že rozhodnutí okresního i krajského soudu považuje za nesprávné. Obviněný již od přípravného řízení poukazuje a setrvává na tom, že neměl v úmyslu se za použití násilí nebo pod pohrůžkou násilí zmocnit věcí poškozených. Obviněný šel k poškozeným, kteří spali v parku a které považoval za skiny, s úmyslem je napadnout a vyvolat v nich strach, a nikoli proto, že měl loupežný úmysl. Obviněný v této souvislosti poukázal na rozsudek okresního soudu, v němž se uvádí, \"že poškození stupňovanou agresí odsouzených dostali strach a této skutečnosti využili odsouzení k tomu, že poškozenému V. odcizili batoh\", a taktéž na usnesení krajského soudu, v němž se konstatuje, \"že skutečně odsouzený považoval poškozené za skiny. Když toto zjistil, svůj původní záměr spolu s ods. H. změnili a rozhodli se zmocnit osobních věcí poškozených\". Obviněný uvedl, že pohrůžka bezprostředního násilí či násilí musí předcházet zmocnění se věci. Když došlo k odcizení batohu, žádná pohrůžka již však ze strany obviněného pronášena nebyla a ani nepokračovalo jiné agresivní jednání. Poškození měli z jednání obviněného strach, a když došlo k odcizení batohu, poškozený V. proti tomu nijak neprotestoval. Protože z tohoto jednání obviněného není možné dovodit jeho úmysl, že chtěl násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí dosáhnout odcizení věci, má obviněný za to, že se svým jednáním dopustil jiného protiprávního jednání, a to trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se usnesení soudu druhého stupně i rozsudek soudu stupně prvního zrušují a že se obviněný uznává vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.; dále obviněný navrhl, aby mu byl vyměřen přiměřený trest.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 18. 5. 2004 obviněný vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./. Dalším podáním doručeným témuž soudu dne 30. 6. 2004 obviněný doplnil své dovolání tak, že jej opírá o zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že se jím tedy domáhá toho, aby věc byla správně právně podřazena pod příslušné hmotné zákonné ustanovení, když bylo prokázáno, že k odcizení věci došlo v době, kdy obviněný s H. od poškozených odcházeli a kdy obviněný vůči žádnému z poškozených již nepoužíval násilí, event. pohrůžku bezprostředního násilí. Dovolání bylo doplněno na základě výzvy předsedy senátu soudu prvního stupně učiněné podle §265h odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání ještě před jeho doplněním uvedl, že v dovolání není přesně specifikován výrok, proti němuž mimořádný opravný prostředek směřuje, neboť dovolatel pouze uvádí, že považuje rozsudek okresního soudu i usnesení krajského soudu za nesprávné. Vedle absence označení výroku je dovolání zatíženo zásadní formální vadou, která brání jeho meritornímu projednání, protože v rozporu s požadavkem ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. neobsahuje odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opírá. Obviněný navíc brojí pouze proti způsobu, jímž odvolací soud hodnotil důkazy při rozhodování o vině a trestu, a svými námitkami nenaplňuje žádný ze zákonných důvodů dovolání.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání, a vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Pokud jde o námitku státního zástupce, že v dovolání není přesně specifikován výrok, proti němuž mimořádný opravný prostředek směřuje, dovolací soud poznamenává následující. Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek označil jako \"Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 95/2004, ze dne 11. 3. 2004\", tzn. že jej správně zaměřil proti rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým bylo ve druhém stupni rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 1, 2 písm. h) a a) tr. ř./. Protože toto napadené rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje toliko jediný výrok, a to výrok, že \"Odvolání obžalovaných J. H. a V. D. se podle §256 tr. ř. zamítají\", v dovolání není třeba dále konkretizovat, který výrok je jím napadán. Státní zástupce podanému dovolání dále vytknul, že v rozporu s požadavkem ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. neobsahuje odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které se dovolání opírá. Jak již bylo uvedeno, na základě výzvy učiněné předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 1 tr. ř. obviněný tuto vadu obsahu dovolání odstranil, a to prostřednictvím podání doručeného Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 30. 6. 2004.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Tím je míněn skutek, jak ho zjistil soud. Tento skutek je předmětem právního posouzení, přičemž jde o jeho hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku je ta část rozhodovací činnosti soudu, při které soud svá skutková zjištění podřazuje pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Z toho vyplývá, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, jimiž je soudu vytýkáno, že svá skutková zjištění nesprávně podřadil pod určité ustanovení trestního zákona, resp. že soudem zjištěný skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. To znamená, že není možné uplatňovat námitky proti samotným skutkovým zjištěním, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak při dokazovaní postupoval apod. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Dovolací námitka obviněného, že vzhledem ke skutečnostem, že k odcizení věci došlo v době, kdy se spoluobviněným H. od poškozených odcházel a kdy již vůči nim násilí ani pohrůžku bezprostředního násilí nepoužíval, a že \"poškozený V. … nijak proti tomu neprotestoval\", není možno dovodit jeho loupežný úmysl a jeho jednání právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale toliko jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., je námitkou právní povahy odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se touto námitkou zabýval a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podle §234 odst. 1 tr. zák. se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Podle zjištění Okresního soudu v Hradci Králové se obviněný tohoto trestného činu dopustil se spoluobviněným J. H. tím, že \"dne 8. 8. 2003 … J. V., …, J. Ch., … a M. D., …, bezdůvodně nejdříve slovně vyhrožovali zabitím, ke zdůraznění výhružek V. D. držel v ruce nůž s délkou ostří 17 cm a J. H. opasek s kovovou sponou, kterými jmenované ohrožovali, přičemž až do konce svého jednání vážnost svých výhružek opakovaně zdůrazňovali a zbraně neodložili, a když shledali, že poškození jim již nebudou klást žádný odpor, zmocnili se batohu s ošacením, čímž J. V. … způsobili škodu v celkové výši 9.612,80 Kč\".
Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že nalézací soud považoval shora popsané jednání za jednání naplňující znak uvedeného trestného činu spočívající v tom, že obviněný se spoluobviněným H. \"společným jednáním proti jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci\".
Pohrůžka bezprostředního násilí (ale i násilí) jakožto zákonný znak skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného a ke zmocnění se cizí věci a musí tedy zmocnění se věci předcházet. Ze znění ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. ovšem nevyplývá, že pachatel musí násilně jednat či hrozit bezprostředním násilím i v tom okamžiku, kdy se cizí věci zmocňuje, či že ke zmocnění se cizí věci musí dojít ihned po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Vyžaduje se pouze, aby užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí bylo způsobilé ovlivnit vůli poškozeného a aby bylo zjevné, že při zmocnění se věci, k němuž došlo případně i s určitým relativně krátkým časovým odstupem po užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, při němž útočník projevil svůj záměr zmocnit se cizí věci, byla vůle poškozeného předchozím užitím násilí či pohrůžky bezprostředního násilí důvodně ovlivněna (vědomí fyzické převahy útočníka, obava, že útočník užije násilí, kterým hrozil apod.). Pro naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže tedy není třeba, aby poškozený kladl odpor (k tomu viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Ze shora uvedeného a podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný V. D. byl správně uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Obviněný společně s J. H. šel zjistit, zda osoby ležící v Ž. s. v H. K. jsou skinheadi či nikoli. Přestože \"2 - 3 metry od nich zjistili, že to skíni nejsou\" (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně), přistoupili k poškozeným a začali je slovně napadat a vyhrožovat jim zabitím, přičemž obviněný \"bezprostředně ohrožoval nožem pošk. J. V., obž. H. s páskem v ruce ohrožoval pošk. Ch. Oba přitom vážnost svých výhružek opakovaně slovně zdůrazňovali, čímž naprosto paralyzovali jakoukoli myslitelnou obrannou aktivitu poškozených\" (str. 7 téhož rozhodnutí.). Tito měli z jednání útočníků strach, nevěděli, jak situaci řešit, a proto se je snažili uklidnit alespoň slovně. Jakýkoli pokus o domluvu však agresi útočníků stupňoval. Incident, který trval asi 10 minut, \"skončil náhle, bez povelu ? najednou\", poškozeného V. \"muž s nožem obešel, vzal batoh a odešel …. Druhý muž, který napadl\" poškozeného Ch. \"se v tu chvíli sebral a rovněž odcházel\" (str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že pohrůžky bezprostředního násilí užité obviněným i spoluobviněným H. ovlivnily vůli poškozených, kteří měli z jednání útočníků strach, obávali se, že útočníci svých zbraní použijí, a proto jim nekladli žádný odpor. Z citované části výpovědi poškozeného V. je dále zřejmé, že se obviněný D. jeho batohu zmocnil v bezprostřední časové návaznosti na užité pohrůžky bezprostředního násilí, resp. že agrese útočníků odcizením batohu skončila, a že tedy to, že obviněný mohl bez jakéhokoli odporu poškozených batoh vzít a odnést pryč, bylo předcházejícími pohrůžkami bezprostředního násilí podmíněno. Těmito pohrůžkami, kterými byl vyloučen odpor poškozených, si v podstatě obviněný možnost zmocnění se předmětné věci zajistil (k tomu viz též rozhodnutí publikované pod č. 16/1993 Sb. rozh. tr.).
Jak bylo shora uvedeno, pro použití právní kvalifikace podle §234 odst. 1 tr. zák. se taktéž požaduje, aby ke zmocnění se cizí věci došlo po užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, při němž útočník projevil svůj záměr zmocnit se cizí věci, tedy obviněným popíraný \"loupežný úmysl\". Nenaplnění této podmínky je také podstatou podaného dovolání.
Již nalézací soud správně dovodil, že v průběhu incidentu útočníci projevili svůj záměr zmocnit se cizí věci tím, že spoluobviněný H. vyzval poškozeného Ch., aby jim ukázal své hodinky, a poté, co poškozený své hodinky vydal, se je pokusil rozbít sponou pásku, který držel v ruce. Spoluobviněný H. sice svou žádost o vydání hodinek již přímo na místě činu odůvodnil tvrzením, že obviněnému D. byly jedny hodinky odcizeny a on chce tedy zjistit, zda poškozený Ch. tyto hodinky nemá, nicméně skutečnost, že se posléze pokusil hodinky rozbít, pravdivost tohoto tvrzení vyvrací a jednoznačně prokazuje, že již v tomto okamžiku měli útočníci úmysl zmocnit se věcí poškozených. V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že zmocněním se věci ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji dosud měl ve své moci. Možnost s věcí nakládat si přitom může pachatel zjednat nejen tím, že věc napadenému sám odejme, ale i tím, že mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá, přičemž není rozhodné, zda si pachatel chce cizí věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit, např. odevzdat jiné osobě, zničit ji apod. (k tomu viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr. či rozhodnutí publikovaná pod č. 50/1957 a č. 51/1976 Sb. rozh. tr.). Na základě uvedené judikatury nelze dospět k jinému než shora konstatovanému závěru, že již pokus spoluobviněného H. o rozbití hodinek poškozeného Ch., který mu je vydal pod vlivem útočníky užitých pohrůžek bezprostředního násilí, byl projevem úmyslu útočníků zmocnit se věcí poškozených. Není přitom nutnou podmínkou, aby pachatel loupeže výslovně vyjádřil svůj úmysl zmocnit se cizí věci tím, že poškozeného požádá o její vydání. Vytvoří-li pachatel situaci z niž je zřejmé, že nepodrobí-li se poškozený jeho vůli tak bude bezprostředně napaden, postačí když mu věc bez žádosti o její vydání odejme a tím se jí zmocní, jak tomu bylo v této trestní věci.
Obviněný ve svém doplnění dovolání dále vytknul odvolacímu soudu, že potvrdil právní závěr nalézacího soudu o tom, že původní úmysl obviněných zaútočit proti domnělým skinům byl změněn v úmysl zmocnit se pod pohrůžkou bezprostředního násilí cizí věci. Tento právní závěr, který soud prvního stupně zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnil na str. 8 svého rozsudku, má ovšem plnou oporu nejen v učiněných skutkových zjištěních, ale taktéž v již ustálené judikatuře soudů, podle níž úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí prováděného z jiných pohnutek (k tomu viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr.; též např. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 592/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatelství C. H. Beck, sv. 25, pod č. T 610).
Obviněný v petitu svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby dovolací soud zrušil obě meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby jej uznal vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Tento návrh je ovšem v příkrém rozporu se soudy učiněným skutkovým zjištěním, že agresivní jednání útočníků skončilo tím, že obviněný sebral batoh a odešel, a taktéž s námitkou uplatněnou samotným obviněným, že \"když došlo k odcizení batohu, žádná pohrůžka ze strany ods. D. pronášena nebyla a ani nepokračovalo jiné agresivní jednání\", neboť podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. se trestného činu krádeže dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění odpovídají právní kvalifikaci, kterou byl obviněný uznán vinným, musel dovolání obviněného zamítnout jako nedůvodné podle §265j tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš