ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1017.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1017/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2004 dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 140/2003 podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch i neprospěch obviněného J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 To 848/2003, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 To 848/2003, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 6. 2003, sp. zn. 1 T 140/2003, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §126 odst. 1 tr. zák., §45 odst. 1 a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný trestného činu dopustil tím, že poté co se po prohlášení konkursu na svůj majetek usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 11 K 31/98, od ustanoveného správce konkursní podstaty JUDr. V. P. o prohlášení konkursu věrohodně dozvěděl, až do listopadu 2002 nepředal nově ustanovenému správci konkursní podstaty O. M. úplný seznam svého majetku a svých závazků, zamlčel také, že je společníkem obchodní společnosti J. B., s. r. o., zatajil své zaměstnání v N. V. a ve V. f. n. v P. a vyhýbal se kontaktu se správcem konkursní podstaty, jemuž neoznámil ani místo svého pobytu po odstěhování se z V., což vedlo k průtahům v konkursním řízení.
Obviněný napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které směřovalo proti výroku o vině i výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 To 848/2003, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že přestože na něj byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 11 K 31/98, prohlášen konkurs, tak v rozporu s ustanovením §17 odst. 1, 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, nepředal správci konkursní podstaty JUDr. V. P. a posléze správci konkursní podstaty O. M. úplný seznam svého majetku a závazků, tak neučinil až do doby zahájení trestního stíhání, tzn. do 5. 2. 2003, zamlčel tudíž před správcem konkursní podstaty, že je společníkem obchodní společnosti J. B., s. r. o., přičemž právě hodnota jeho obchodního podílu této společnosti se měla stát součástí konkursní podstaty, dále rozprodal část svého movitého majetku – vybavení bytu, které mu přináleželo na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a takto si počínal již poté, kdy na něho byl prohlášen konkurs, a rovněž nesdělil správci konkursní podstaty tu skutečnost, že byl od března 2001 do září 2001 zaměstnán v N. V. a od 6. 11. 2001 do současné doby je zaměstnán u V. f. n. v P. a tudíž má příjmy, v čemž byl spatřován trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích jakožto soudu druhého stupně podala v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupkyně dovolání ve prospěch i neprospěch obviněného. Odkázala v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. a namítla, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka vyjádřila zásadní nesouhlas se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou, zda může konat veřejné zasedání o odvolání obviněného v nepřítomnosti, když o jeho konání byl řádně vyrozuměn a jemu přítomen pouze obhájce obviněného. Uvedla, že ač bylo stanovisko odvolacího soudu v odůvodnění napadeného usnesení podpořeno mnohými výkladovými argumenty, jež ve stručnosti shrnula, nelze přehlédnout, že odporuje normativům zakotveným v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací soud podle ní zřetelně opomenul dikci §233 odst. 1 tr. ř., z níž bez pochyby plyne, že je povinností soudu vyrozumět o veřejném zasedání odvolacího soudu obviněného; připomínka za středníkem druhé věty tohoto zákonného ustanovení upozorňuje, že nelze přehlédnout též další osoby, jež mají odvozené právo se veřejného zasedání účastnit. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nedocenil ani význam souvisejícího ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. a nereagoval přiléhavě na okolnost, že obviněnému vůbec nezačala běžet pětidenní lhůta k přípravě a tudíž nemohl ani vyslovit souhlas s jejím zkrácením. Vytkla, že konání veřejného zasedání bránila zákonná překážka, kterou krajský soud nerespektoval. Zevrubně rozvedla, že právo soudu rozhodovat v trestní věci pouze v přítomnosti obhájce a v nepřítomnosti obviněného je podmíněno svobodným rozhodnutím obviněného, že se osobně jednání soudu účastnit nechce (nebo naplněním zákonné fikce, která takové rozhodnutí obviněného nahrazuje). Dodala, že taková situace v dané věci nenastala, a proto odvolací soud zkrátil obviněného na jeho právu a porušil ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, čímž naplnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně však brojila i proti způsobu, jímž odvolací soud v předmětné trestní věci meritorně rozhodl, zprostil-li obviněného obžaloby z důvodu §226 písm. b) tr. ř. Vytkla, že odvolací soud nevěcně zdůrazňoval okolnost, že konkurs na majetek obviněného byl prohlášen až rok po podání návrhu a že nastaly průtahy s ustanovením nového správce konkursní podstaty. Namítla, že tyto skutečnosti obviněného nijak neomezovaly v plnění povinností, jež mu ukládá §17 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. O splnění těchto povinností se obviněný podle ní nezajímal a jeho dopis ze dne 10. 8. 2000 za splnění jeho povinností považovat nelze. Uvedla, že ve vztahu k (podle odvolacího soudu) bezvýznamnému příjmu obviněného z pracovního poměru, soudem vůbec nezmíněnému obchodnímu podílu obviněného jako jediného společníka obchodní společnosti J., spol. s r. o., a zástavním právům k nemovitostem třetích osob je třeba mít na paměti, že ocenění jejich hodnoty, resp. významu jako součásti konkursní podstaty nenáleží obviněnému, nýbrž správci konkursní podstaty a v konečné fázi soudu, který rozhodne o výsledku konkursu. Nesouhlasila s odvolacím soudem nabízeným výkladem společenské nebezpečnosti činu a upozornila, že odvolací soud mimo jiné podcenil skutečnost, že jedním z chráněných objektů předmětného trestného činu je i zájem konkursních věřitelů na uspokojení jejich nároků vůči úpadci, resp. na jiných právních důsledcích rozhodnutí o konkursu (např. ve sféře daňových úlev apod.). Upozornila, že odvolací soud pominul skutečnost, že obviněný po prohlášení konkursu bez vědomí správce konkursní podstaty, soudu a věřitelů zpeněžoval majetek, který patřil do konkursní podstaty, a že neinformoval správce konkursní podstaty ani soud o změně bydliště a pracoviště, čímž se vyhýbal zahrnutí svých pracovních příjmů do konkursní podstaty. Nepřijatelná je podle ní i úvaha odvolacího soudu, že by obviněnému měl polehčovat nedostatek poučení o jeho povinnostech jako úpadce ze strany správce konkursní podstaty, a o nemožnosti spolehlivě dovodit v jednání obviněného úmyslné zavinění. Dodala, že svými tvrzeními se odvolací soud navíc dostal do rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ačkoli je ve svém rozhodnutí označil za správné. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto podle názoru dovolatelky spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 To 848/2003, zrušil a aby zrušil také další výroky na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo lze dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 19. 11. 2003 konat veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti. Veřejné zasedání bylo provedeno za situace, kdy o něm byl vyrozuměn toliko jím zvolený obhájce a aniž byl o jeho konání vyrozuměn obviněný (a to ani ve smyslu §64 odst. 2 tr. ř., jež počítá s tzv. fikcí doručení).
Odvolací soud v těchto souvislostech vyložil, že konání veřejného zasedání nic nebránilo a že postačilo, když byl o veřejném zasedání včas vyrozuměn obhájce, jehož si obviněný zvolil. Opřel se o dikci ustanovení §62 odst. 2 tr. ř. a v kontextu s jeho zněním vyložil ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. tak, že pouze v případě, že je obviněný k veřejnému zasedání předvoláván, je mu třeba písemnost, tj. předvolání, doručit; jestliže soud ovšem obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozumívá, znamená to, že jeho účasti z hlediska potřeb řízení není třeba, nejedná se o situaci, kdy „má něco osobně vykonat“. Zdůraznil, že účast obviněného je jeho právem, nikoliv povinností, a z pohledu §62 odst. 2 věty druhé tr. ř. proto nic nebrání tomu, aby vyrozumění o veřejném zasedání bylo doručeno pouze obhájci. Pro závěr o tom, že postačí doručit písemnost v uvedeném případě toliko obhájci, svědčí podle něj i splnění předpokladu, že „zákon nestanoví jinak“. V těch případech, kdy tak zákon stanoví (např. §130 odst. 1, 2 tr. ř., §137 odst. 3 tr. ř., §160 odst. 2 tr. ř.), jde o písemnosti, z nichž se obviněný dozvídá o základních významných skutečnostech souvisejících s trestním řízením. Vyrozumění o konání veřejného zasedání však podle závěrů uvedených v napadeném rozsudku takovou povahu nemá. Odvolací soud argumentoval tím, že obviněnému bylo známo, jak bylo rozhodnuto o vině a trestu či náhradě škody, svou nespokojenost vyjádřil podaným odvoláním, čímž současně stanovil meze, v jakých musí odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat, což znamená, že pro změnu rozhodnutí již nemůže učinit nic, co by nemohl učinit i jeho obhájce. Aplikaci §62 odst. 2 tr. ř. nebrání podle něj ani znění §233 odst. 1 věty druhé tr. ř. v její části za středníkem („vyrozumí též obhájce“), poněvadž nejde o případ, kdy by „zákon stanovil jinak“. Podle názoru odvolacího soudu je třeba tuto část ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. vykládat tak, že má-li obviněný obhájce, nesmí být obhájce, pokud jde o vyrozumění o veřejném zasedání o odvolání, opomenut, a nelze místo něj vyrozumět obviněného; vyvodil, že ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. nelze interpretovat tak, že je třeba vyrozumět jak obviněného, tak i obhájce (strany 4, 5 napadeného rozsudku).
Právní závěry odvolacího soudu nemohou obstát a dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné.
Podle §62 odst. 2 tr. ř. má-li obviněný obhájce a poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, doručuje se písemnost pouze obhájci nebo zmocněnci, pokud zákon nestanoví jinak. Má-li však obviněný, poškozený nebo zúčastněná osoba něco osobně vykonat, doručuje se písemnost i jim.
Pro konání veřejného zasedání obecně platí ustanovení §232 a násl. tr. ř. Otázky přípravy veřejného zasedání a přítomnosti v něm jsou stanoveny v ustanovení §233 a §234 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Podle odst. 2 §233 tr. ř. den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
Speciální podmínky pro veřejné zasedání, v němž rozhoduje o odvolání odvolací soud, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř.; z dikce tohoto ustanovení však současně plyne, že jím podmínky přípravy veřejného zasedání odchylně stanoveny nejsou, a proto se použije ustanovení §233 tr. ř.
Výklad ustanovení §233 tr. ř. v kontextu znění §62 odst. 2 tr. ř. nelze akceptovat. Je evidentně v rozporu s dikcí čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces, jakož i dikcí čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy), jak přiléhavě namítla dovolatelka.
Podle čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy každý, kdo je obviněn z trestného činu má právo mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby a obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Čl. 38 odst. 2 Listiny nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o ehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).
S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Zatímco totiž v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec (§202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak přísně stanoveny nejsou. Zásadně však platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze pouze za předpokladu, že obviněný byl k němu řádně a včas předvolán či o něm včas vyrozuměn. Nestalo-li se tak, nelze veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti konat (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 3 Tdo 760/2004, přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003 aj.). V posuzované věci se tak nestalo a řízení jako celek tudíž pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s výhradami nejvyšší státní zástupkyně, které uplatnila vůči výkladu ustanovení §233 odst. 1 věty druhé tr. ř., jak jej v napadeném rozsudku předložil odvolací soud. Souhlasí též s názorem, že odvolací soud nepřihlédl k ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. a významně podcenil úlohu obviněného coby jedné z nejdůležitějších osob, jež mají postavení strany v trestním řízení (§12 odst. 6 tr. ř.).
Znění ustanovení §233 odst. 1 věty druhé tr. ř. nelze vykládat tak, že má-li obviněný obhájce, nesmí být obhájce, pokud jde o vyrozumění o veřejném zasedání o odvolání, opominut a nelze místo něho vyrozumět obviněného; nelze přijmout názor, že není třeba vyrozumět oba, tj. jak obviněného, tak i obhájce, jak uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud. Dikci tohoto ustanovení nutno naopak interpretovat tak, že o veřejném zasedání je třeba vyrozumět především (primárně) obviněného, který podáním odvolání dal k veřejnému zasedání podnět, a současně byl i osobou, která mohla být rozhodnutím přímo dotčena; část věty za středníkem pak ukládá, aby má-li obviněný obhájce, byl vyrozuměn i (odvozeně) obhájce (srovnej „též obhájce“ v části věty za středníkem). Obviněný, i když je obhajován obhájcem, má právo být přítomen jednání soudu, poněvadž nelze pominout, že toto právo je základním předpokladem jeho obhajoby před soudem.
Takovýto výklad ustanovení §233 odst. 1 tr. ř., který jedině má dovolací soud za správný, brání aplikaci ustanovení §62 odst. 2 tr. ř., o nějž se ve své argumentaci opíral odvolací soud, poněvadž v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. jde právě o případ, kdy „zákon stanoví jinak“ (§62 odst. 2 věta první tr. ř. in fine.). Je-li zjevné, že podmínky pro použití §62 odst. 2 věty první tr. ř. nebyly splněny, je nadbytečné vyjadřovat se k případné existenci předpokladů věty druhé tohoto ustanovení.
Odvolací soud nedocenil ani význam souvisejícího ustanovení §233 odst. 2 tr. ř., z jehož znění mimo jiné vyplývá, že den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, zbývala od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě, přičemž zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. Taková lhůta ale obviněnému nezačala vůbec běžet, a proto nemohl ani souhlasit s jejím zkrácením. I to je jeden z důvodů, pro který nemohlo být veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného.
V kolizi s těmito závěry není ani jinak správná připomínka odvolacího soudu, že účast obviněného ve veřejném zasedání, k němuž není předvoláván, je jeho právem, nikoliv povinností. Dovolatelka v této souvislosti přiléhavě poznamenala, že oprávnění soudu rozhodovat v trestní věci pouze v přítomnosti obhájce a v nepřítomnosti obviněného je podmíněno svobodným rozhodnutím obviněného, že se osobně jednání soudu účastnit nechce, případně naplněním zákonné fikce, která takové rozhodnutí soudu nahrazuje. Nebyl-li však obviněný o konání veřejného zasedání vyrozuměn (některým ze zákonem předvídaných způsobů), taková situace nenastala a odvolací soud nebyl oprávněn věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti obviněného.
Námitky nejvyšší státní zástupkyně, jimiž odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jsou důvodné a k odstranění podstatné procesní vady, jejímž důsledkem bylo závažné porušení práva obviněného na obhajobu, je nezbytné provést veřejné zasedání znovu, a to za důsledného respektování ustanovení o přítomnosti obviněného v něm a respektování jeho práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Je evidentní, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž dovolatelka opřela existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., též věcně odpovídá jeho zákonnému vymezení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, vykazuje znaky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. a zda byly splněny formální i materiální podmínky jeho trestnosti.
Krajský soud opřel své rozhodnutí, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., o závěr, že obtíže při zjišťování a zpeněžení konkursní podstaty, které nebyly nijak výrazné a neobvyklé, nebyly způsobeny výlučně, ba ani z převážné části obviněným, že přihlédnout je třeba v daných souvislostech k velikosti majetku, jeho zjištění bylo ohroženo, v důsledku čehož nebyl v potřebné intenzitě naplněn znak „hrubého ztěžování“; dále zdůraznil, že přes zřetelnou liknavost a nedostatečnou součinnost se správcem konkursní podstaty nelze v jednání obviněného dovodit úmyslnou formu zavinění a konečně že není dán ani materiální znak trestného činu, tj. potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (strana 6, 7 napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud, aniž by jakkoliv předjímal nové rozhodnutí o vině, neboť o podaném dovolání nebylo možno rozhodnout jinak, než zrušit napadené usnesení soudu druhého stupně a tomuto soudu přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, považuje za potřebné k dovolacím námitkám nejvyšší státní zástupkyně, jež směřovaly proti správnosti právního posouzení skutku, poznamenat v obecné rovině následující:
Trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty.
Objektem tohoto trestného činu je tedy zájem na řádném výkonu funkce správce konkursní podstaty při výkonu práv a povinností v souvislosti s konkursním řízením, jehož cílem je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu za podmínek stanovených zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (nadále zákon č. 328/1991 Sb.).
Účinky prohlášení konkursu nastaly vyvěšením usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu, který konkurs prohlásil (§13 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb.), tj. od 30. 6. 1999, a od tohoto okamžiku se majetek obviněného nacházel v režimu konkursu. Povinností obviněného – úpadce – bylo splnit povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení §17 odst. 1 označeného zákona. Splnění této povinnosti se nemohla nikterak významně dotknout ani časová prodleva mezi podáním návrhu věřitele na prohlášení konkursu a okamžikem jeho prohlášení, ani případný liknavý přístup správce konkursní podstaty k plnění jeho práv a povinností, jak přiléhavě argumentovala dovolatelka.
Nelze než souhlasit s názorem nejvyšší státní zástupkyně, že podle dosavadních zjištění se obviněný o splnění těchto zákonných povinností nezajímal (viz výpověď svědka JUDr. V. P. a dopis obviněného na č. l. 44A) a že dopis obviněného správci konkursní podstaty ze dne 10. 8. 2000 (č. l. 44B) rozhodně nelze za splnění těchto povinností považovat. Obviněný neodevzdal správci ani část účetnictví (v dopise hovořil o tom, že jenom větší část byla zničena hlodavci), nesestavil a neodevzdal mu ani seznam svého majetku a závazků.
V této souvislosti je na místě uvést, že podle §6 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. konkursní podstatu (dále jen „podstatu“) tvoří majetek podléhající konkursu. Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné majetkové příjmy (§6 odst. 2 věta první citovaného zákona).
Hodnota věcí a jiných složek majetku není pro jejich zahrnutí do konkursní podstaty rozhodující. Pouze následně, až po zahrnutí do konkursní podstaty, mohou být za podmínek stanovených v §27 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb. nedobytné pohledávky a věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nebylo možno prodat, z podstaty vyloučeny. I zcela nemajetný úpadce je povinen splnit zákonem mu uloženou povinnost. Okolnost, že obviněným zamlčený či zatajený majetek (obchodní podíl v obchodní společnosti J. B., s. r. o., a mzda z pracovních poměrů) nebyl z pohledu výše jeho závazků nikterak hodnotný, nelze z pohledu jeho významu pro úplné a správné zjištění podstaty bagatelizovat.
Přisvědčit však nelze námitce dovolatelky, že soud druhého stupně zcela opomenul skutečnost, že obviněný po prohlášení konkursu bez vědomí správce konkursní podstaty, soudu a věřitelů zpeněžoval majetek, který patřil do konkursní podstaty, poněvadž takové skutkové zjištění soud prvního stupně neučinil (a odvolání bylo podáno pouze obviněným).
Závěrem nelze pominout, že ani úvahy odvolacího soudu stran absence úmyslné formy zavinění nejsou dostatečně jasné a přesvědčivé. Dovolací soud poznamenává, že v popisu skutku by jistě neměl chybět údaj o čase, kdy obviněný vstoupil se správcem konkursní podstaty do kontaktu, a posouzení jeho významu právě z pohledu subjektivní stránky jednání obviněného.
Na odvolacím soudu bude, aby se znovu zabýval otázkou naplnění formálních a materiálních znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu i v takto naznačených souvislostech.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (§265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je Krajský soud v Českých Budějovicích vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková