ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1021.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1021/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2004 o dovolání obviněného D. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2004, sp. zn. 11 To 4/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 4 T 65/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 4 T 65/2003, byl obviněný D. Š. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 25. 2. 2003 kolem 14.00 hod. v H. K. telefonicky vyhrožoval soudní exekutorce JUDr. M. D. provádějící úkon v rámci exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Hradci Králové pod č. j. Nc 9181/2002-5 ze dne 11. 11. 2002, tím, že pokud ještě přijdou do bytu jeho matky, bude po nich střílet a bude na ně připraven“. Za to mu byl podle §156 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací projednal ve veřejném zasedání odvolání obviněného proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a usnesením ze dne 3. 5. 2004, sp. zn. 11 To 4/2004, je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti posledně citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 To 4/2004, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 4 T 65/2003, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. S. dovolání zaměřené do výroku o vině z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil, že nejednal v úmyslu výhrůžkami působit na veřejného činitele a že oba soudy pochybily, pokud došly k závěru, že naplnil po všech stránkách znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dále uvedl, že si je sice vědom toho, že skutkové okolnosti nemohou být dovolacím soudem zkoumány, nicméně musí zdůraznit, že nepronesl výrok tak, jak je popsán v napadeném rozsudku, a poukázal současně i na to, že nevlastní zbraň ani zbrojní průkaz. Za nesprávné považoval, že oba soudy své rozhodnutí neopřely o důkazy spočívající ve svědeckých výpovědích H. P. a M. B., které slyšely a objektivně také slyšet mohly, co obviněný do telefonu soudní exekutorce říká, a uvěřily výpovědím Mgr. R. a Mgr. P. Pokud nastaly pochybnosti o obsahu telefonického hovoru, byly vyloženy v jeho neprospěch. Konstatoval, že se snažil o domluvu se soudní exekutorkou, že jí žádným způsobem nevyhrožoval a nebyl ani ve formě nepřímého úmyslu srozuměn s tím, že by si mohla jejich rozhovor takovým způsobem vyložit. Soudům obou stupňů vytkl, že se ve svých rozhodnutích dostatečně nezabývaly odůvodněním subjektivní stránky domnělého trestného činu ani intenzitou jeho jednání, neboť ani za předpokladu, že se skutek odehrál způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku, nemohlo by jeho jednání dosáhnout stupně společenské nebezpečnosti trestného činu, jímž byl uznán vinným. Podle jeho názoru neměla soudní exekutorka důvod cítit se ohrožena ani jinak ovlivňována ve svém postupu při realizované exekuci, o čemž svědčí i to, že přes údajně výhrůžný obsah telefonátu nadále pokračovala ve své práci. Jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin; pokud oba soudy jeho vinu dovodily, shledal v takovém postupu právní pochybení.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 4 T 65/2003, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 To 4/2004, a aby podle §265l tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně u něho činná označila uvedené dovolání za přípustné s tím, že v něm namítané skutečnosti směřují výlučně proti hodnocení důkazů. V dovolání použité argumenty považovala za opakování obhajoby obviněného uplatněné při podání odvolání, s nimiž se odvolací soud v rámci svého rozhodnutí vypořádal. S ohledem na tyto skutečnosti shledala dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení §265b tr. ř., protože v dovolání použitý dovolací důvod není uplatněn v souladu s obsahem odůvodnění. V závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které mají vztah k právnímu posouzení skutku, lze výhrady vznášet také pro „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný této povinnosti formálně i materiálně dostál, neboť námitka týkající se subjektivní stránky trestného činu a jeho společenské nebezpečnosti je námitkou hmotně právní povahy.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. vymezuje, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Jak vyplývá z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný byl uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože vyhrožoval soudní exekutorce JUDr. M. D., která prováděla úkon v rámci exekuce nařízené rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové tak, že jestli ještě jednou přijdou do bytu jeho matky, bude po nich střílet a bude na ně připraven. V odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní soud ve vztahu k subjektivní stránce citovaného trestného činu rozvedl, že „… obžalovaný výhrůžku pronesl vážně, věděl, že jejím vyřčením psychicky působí na vůli poškozené JUDr. D. jako exekutorky a takovéto působení způsobit chtěl, jednal tedy v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. …“. Odvolací soud, který odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné, se ve stručném odůvodnění napadeného rozhodnutí s touto otázkou sám nevypořádával a ve vztahu k ní pouze odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, které shledal po všech stránkách za správné. I při takto stručném vyjádření odvolacího soudu nelze mít pochybnosti o tom, že otázka naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, byla v potřebné míře vyřešena a vyjádřena.
Závěr soudu prvního stupně, že obviněný jednal v přímém úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.], s nímž se ztotožnil i soud odvolací, je právním závěrem a není pochyb, že v daném případě je podložen i skutkovými okolnostmi, které vycházejí z provedeného dokazování a jsou vyjádřeny i v popsaných skutkových zjištěních.
Námitkám dovolatele ohledně nedostatku subjektivní stránky trestného činu z těchto důvodů nelze přisvědčit, neboť ze skutkových zjištění obsažených v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že skutek měl předem promyšlen, když sám z vlastní iniciativy volal poškozené JUDr. M. D. na její mobilní telefon. Takto jednal především proto, aby zabránil realizaci soudně nařízeného výkonu rozhodnutí, které mělo být provedeno podle výroku exekučního rozhodnutí na adrese, která je bydlištěm jeho matky. Snahou obviněného proto bylo odvrátit provedení tohoto úkonu, který ze svého hlediska považoval za nesprávný. Svoji výhrůžku, kterou telefonicky vyjádřil, pronesl vážně s vědomím, že může a bude psychicky působit na vůli poškozené JUDr. M. D., jež jako exekutorka byla v postavení veřejného činitele. Jeho výhrůžky jsou v přímé souvislosti s výkonem její pravomoci; obviněný dokonce vyhledal její telefonní číslo na internetu, aby se s ní mohl telefonicky spojit, což také učinil. Poté, co shora popsané výroky, když se v telefonu ohlásila, pronesl, a ona odmítla s ním dále hovořit, se s ní snažil opakovaně navázat další telefonický kontakt. Takto jednal s vědomím, že zákonem předpokládaný následek u trestného činu útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák. zamýšlel a chtěl způsobit. Takové jednání vykazuje obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.
Obviněný v podaném dovolání v rámci své další námitky vyjádřil, že společenská nebezpečnost jednání, jímž byl uznán vinným, nedosahovala takového stupně, aby se mohlo jednat o trestný čin. I s touto otázkou se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí v potřebné míře vypořádal, když poukázal na to, že „… stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného je dán zejména významem zájmu, který byl trestným činem dotčen, tedy zájmu na ochraně nerušeného výkonu pravomoci veřejného činitele a i zhodnocenou formou zavinění. Jde o verbální trestný čin, jehož stupeň nebezpečnosti je zvyšován tím, že obžalovaný použil hrozbu střelnou zbraní, která je schopná působit velmi silně na vůli adresáta a to s ohledem na možné a většinou letální (zřejmě míněno fatální) následky …“.
S uvedeným závěrem soudu prvního stupně vyjádřil souhlas i odvolací soud. Nejvyšší soud považuje za potřebné jen doplnit, že přístupy obou soudů vyjádřené v napadených rozhodnutích plně korespondují s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se uplatní jen tehdy, nedosáhne-li stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty trestného činu stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, tedy když nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestných činů této skutkové podstaty. K naplnění skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák. se vyžaduje, aby pachatel vyhrožoval některou újmou v tomto ustanovení výslovně uvedenou. Přitom stačí, byla-li výhrůžka usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu vážně pronesena a stalo-li se tak v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele nebo pro tento výkon; nezáleží na tom, zda měl pachatel skutečný úmysl výhrůžku splnit. Újma, kterou pachatel hrozí, nemusí hrozit bezprostředně, postačuje výhrůžka jednáním s následky vzdálenými. Výhrůžka však musí být způsobilá vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval. (Srov. rozh. Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 159/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 8 pod č. 226.)
Pokud obviněný v dovolání uplatnil rovněž námitky proti skutkovým zjištěním soudů a způsobu hodnocení důkazů, Nejvyšší soud k této části dovolání nepřihlížel, protože skutkové námitky nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.; nejsou proto podkladem k tomu, aby se Nejvyšší soud z jejich hlediska zabýval napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené právní úvahy dospěl k závěru, že právní posouzení skutku popsaného ve výroku rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 4 T 65/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2004, sp. zn. 11 To 4/2004, jako trestného činu útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák. je správné a odpovídající zákonu. Dovolání obviněného D. Š. s ohledem na tyto důvody neshledal opodstatněným, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné odmítl. Jde o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele, nebo dokonce doplňovat řízení důkazy podle §265r odst. 7 tr. ř. V takovém případě Nejvyšší soud nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová