ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1022.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1022/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2004 dovolání obviněného F. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. 9 To 475/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 169/2003, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. 9 To 475/2003, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 3 T 169/2003, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 3 T 169/2003, byl obviněný F. M. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §257 odst. 1 tr. zák., §53 odst. 1, 2 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 2.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené obchodní společnosti F. F., spol. s r. o., P. částku 7.607,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 24. 8. 2002 kolem 12.20 hodin v L. poškodil motorové vozidlo tov. zn. IVECO 35, zaparkované před domem na ulici L. tak, že na vozidlo hodil ze vzdálenosti 4 metrů kus cihly, čímž rozbil čelní sklo a poškodil přední kapotu, čímž majiteli obchodní společnosti F. F., spol. s r. o., P., způsobil škodu ve výši 7.607,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. 9 To 475/2003, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem dalším na něj navazujícím výrokům a odkázal v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. Namítl především, že v dosavadním řízení nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, poněvadž nebylo objektivně prokázáno, že se skutek stal a že jej spáchal. Uvedl, že opírá-li se rozhodnutí soudů o výpovědi svědků ing. A. Z. a J. B., nelze je označit za důkazy věrohodné a přesvědčivé, a rozhodnutí o jeho vině nelze založit ani na výpovědích svědků M. D. a M. P., jelikož se na místo dostavili až později. Vytkl, že k pochybení soudů došlo též při stanovení výše škody ve smyslu zákonných kritérií §89 odst. 12 tr. zák. Výše škody měla být podle něj stanovena podle hlediska ceny, nikoliv podle hlediska účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav, a měla být vyjádřena rozdílem ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodávala ve stavu před poškozením předního skla, event. přední kapoty, a ve stavu s poškozeným předním sklem, event. přední kapotou, a to s přihlédnutím ke stáří vozidla a jeho celkovému stavu v době činu. Protože správné zjištění výše škody je významné i pro rozhodnutí o náhradě škody, brojil i proti správnosti rozhodnutí o jeho povinnosti nahradit škodu ve výši 7.607,- Kč. Nesouhlasil ani se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho námitkou, že hlavní líčení před soudem prvního stupně bylo konáno v jeho nepřítomnosti, ač svoji neúčast u něj včas a řádně omluvil. Odvolací soud, vyslechl-li jej a umožnil mu vyjádřit se k dosud provedeným důkazům, neodstranil podle něj újmu v jeho právech na obhajobu, která byla zásadním způsobem zkrácena, protože se nemohl vyjádřit ke každému jednotlivému důkazu bezprostředně po jeho provedení a nemohl ani klást otázky svědkům ing. A. Z. a J. B.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, případně i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi zrušil a aby Krajskému soudu v Brně, eventuálně Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného, týkající se chybného hodnocení důkazů, nekorespondují s žádným důvodem dovolání podle §265b tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však podle něj důvodně uplatněn ve vztahu k námitce ohledně správnosti postupu při stanovení výše škody. Upozornil, že v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů není žádná zmínka o tom, na základě jakých důkazů soudy učinily skutkové zjištění o škodě ve výši 7.607,- Kč. Podle něj je zřejmé, že při důsledném postupu podle §89 odst. 12 tr. zák., tj. stanovením výše škody podle ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává, a při zakalkulování amortizace předmětné věci, nelze vyloučit, že takto stanovená výše škody se bude lišit od výše škody stanovené fakturou za provedení opravy a nemusela by ani dosáhnout výše škody nepatrné ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. 9 To 475/2003, jakož i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 3 T 169/2003, zrušil, aby zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo lze dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Podle §202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§202 odst. 4 tr. ř.), avšak o tuto situaci se v posuzovaném případě nejedná.
Obviněný v dovolání vytkl, že hlavní líčení bylo dne 16. 7. 2003 konáno v jeho nepřítomnosti, ač se řádně a včas omluvil a důvody doložil lékařskou zprávou. Námitka obviněného je opodstatněná.
Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný byl k hlavnímu líčení stanovenému na den 16. 7. 2003 předvolán vz. č. 6b tr. ř. dne 20. 6. 2003 a současně mu byla též doručena obžaloba.
Dne 1. 7. 2003 bylo Okresnímu soudu v Břeclavi doručeno podání obviněného, z jehož obsahu je zjevné, že omlouvá svoji neúčast v hlavním líčení dne 16. 7. 2003 ve 12. 30 hodin; lékařskou zprávou Vojenské nemocnice v B. dokládal, že na den 14. 7. 2003 je objednán na operaci. Současně bylo z obsahu jeho podání patrno, že navrhoval provedení důkazů, které nebyly podle jeho názoru dosud opatřeny (viz č. l. 48, 49).
Třebaže obviněný neoznačil jasně spisovou značku, pod kterou byla jeho trestní věc u Okresního soudu v Břeclavi vedena, uvedl v podání dostatek konkrétních údajů (své jméno, přesné označení konání hlavního líčení dnem i hodinou, číslo senátu), podle nichž bylo možno omluvu k určité trestní věci přiřadit. Nelze než uzavřít, že obviněný svoji neúčast v hlavním líčení omluvil řádně a včas a že jeho omluvu bylo třeba akceptovat. Přitom není rozhodující, zda byla omluva reálně předložena samosoudci, který věc projednával; relevantní je, že již dne 1. 7. 2003 byla řádně doručena příslušnému soudu prvního stupně.
Pokud za těchto okolností konal soud prvního stupně hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že se tak stalo za splnění všech zákonných podmínek, když se obviněný bez omluvy nedostavil (strana 2), nelze jeho závěry akceptovat. Soud prvního stupně jednal v nepřítomnosti obviněného, ač ho předvolal vz. č. 6b tr. ř., čímž mu dal najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodnout, a ač se obviněný včas omluvil a jeho omluva byla relevantní. Nezanedbatelné též je, že o vině obviněného bylo před soudem prvního stupně rozhodnuto v jediném hlavním líčení, které bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Obviněný svoji vinu popíral a teprve v hlavním líčení byl proveden zásadní usvědčující důkaz v podobě výpovědi svědka ing. A. Z.
Hlavní líčení bylo konáno v nepřítomnosti obviněného, aniž bylo důsledně respektováno jeho právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Postupem soudu prvního stupně byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Čl. 38 odst. 2 Listiny nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Nestačí obviněného k hlavnímu líčení pouze řádně a včas předvolat, musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.). V posuzované věci se tak nestalo a řízení jako celek tak pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu.
Výhrada obviněného, že hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, ač se řádně a včas omluvil, byla součástí odvolacích námitek obviněného a odvolací soud ji shledal důvodnou (strana 2 usnesení odvolacího soudu). Konstatoval-li však, že pochybení soudu prvního stupně napravil tak, že sám provedl výslech obviněného a dal mu prostor k tomu, aby se vyjádřil k dosud provedeným důkazům, nelze jeho postup označit za způsobilý k odstranění těch vad soudu prvního stupně, které ve svém výsledku znamenaly podstatné zkrácení obviněného v jeho právu na obhajobu.
Odvolací soud ve veřejném zasedání dne 19. 2. 2004 po přednesení rozsudku soudu prvního stupně a po podání zprávy o stavu věci vyzval obviněného, aby se vyjádřil k podanému odvolání a poté jej v procesním postavení obviněného vyslechl (č. l. 72, 73). V odročeném veřejném zasedání dne 8. 4. 2004 byl se souhlasem obviněného a státního zástupce pro změnu složení senátu čten protokol o veřejném zasedání ze dne 19. 2. 2004 a byli vyslechnuti svědci M. D. a M. P. Jiné dokazování prováděno nebylo (č. l. 79, 80).
Nelze proto konstatovat, že odvolací soud závažné procesní pochybení soudu prvního stupně sám odstranil. Je sice pravdou, že ve veřejném zasedání vyslechl obviněného a svědky M. D. a M. P., kteří však pro rozhodnutí o vině obviněného podstatný význam neměly. Důkazy, o které soud prvního stupně opřel rozhodnutí o vině, tj. výpovědi svědků ing. A. Z. a J. B., event. listiny týkající se výše škody, však provedeny nebyly a obviněný se k nim nemohl vyjádřit, ani klást jmenovaným svědkům otázky.
Námitky obviněného, jimiž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jsou důvodné a k odstranění podstatné procesní vady, jejímž důsledkem bylo závažné porušení práva obviněného na obhajobu, je nezbytné provést hlavní líčení znovu, a to za důsledného respektování ustanovení o přítomnosti obviněného v něm.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ačkoli obviněný v dovolání poukázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Pokud ve shodě s uplatňovanou obhajobou uplatnil konkrétní výhrady vůči způsobu hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi svědků ing. A. Z. a J. B., a dále namítl, že se skutku nedopustil, zpochybnil správnost skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud. V této části opřel dovolání o námitky skutkové. Námitky této povahy však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat, a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku ve světle otázky, zda byla při stanovení výše škody důsledně respektována kritéria ustanovení §89 odst. 12 tr. ř.
Podle §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií je takový, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav.
Poškozením (o které se v konkrétním případě mělo jednat) je třeba rozumět částečné znehodnocení věci. Při stanovení výše škody na věci se postupuje podle obecných směrnic uvedených v §89 odst. 12 tr. zák. Jestliže je však poškozena věc, event. věc, která je nedílnou součástí určitého funkčního celku (zařízení), a lze ji opravit nebo jinak uvést do původního stavu, pak je třeba při stanovení výše škody vycházet především z účelně vynaložených nákladů na uvedení funkčního celku v předešlý stav. Hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, ani hledisko nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci škodu ve smyslu zákonných znaků trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. v plném rozsahu přiléhavě nevystihuje.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí (tj. činem obviněného) a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba účelně vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. U škody vzniklé na věci použité a částečně opotřebované pak musí být přihlédnuto k ceně, za kterou se poškozená věc, tj. vozidlo, v době a v místě činu obvykle prodává, a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající zhodnocení vozidla jeho opravou oproti původnímu stavu; v opačném případě by poškozenému vzniklo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými (srov. přiměřeně též rozh. č. 54/2003 Sb. rozh. ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Sv. 12, pod C 871 aj.). Právě takový postup zcela koresponduje s hlediskem účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav.
Nelze proto zcela přisvědčit námitce dovolatele, že při stanovení výše škody mělo být vycházeno z hlediska ceny a že škoda měla být vyjádřena rozdílem mezi cenou, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodávala ve stavu před poškozením, a cenou, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodávala ve stavu se zjištěným poškozením. Při stanovení výše škody by tak např. nebyla vzata na zřetel cena práce, kterou je třeba obvykle k odstranění následků poškození vynaložit a která tvoří též součást nákladů na opravu věci. Nevychází-li dovolací soud z kritéria ceny, které by se jistě uplatnilo tehdy, byla-li by např. věc zničena či učiněna neupotřebitelnou, nejsou jeho závěry v kolizi s rozhodnutím č. 32/1994 Sb. rozh. tr.; jsou pouze jejich upřesněním.
Jakými hledisky byl veden soud prvního stupně při stanovení výše škody však nelze z jeho rozsudku zjistit; z odůvodnění jeho rozhodnutí se toliko podává, že při stanovení výše škody vzal soud v potaz vyčíslení škody a že škoda ve výši 7.607,- Kč byla dle jeho názoru nepochybně prokázána (viz strana 4). Obdobně nelze v tomto ohledu nic relevantního zjistit ani z rozhodnutí odvolacího soudu. Z jeho odůvodnění vyplývá, že poškození čelního skla a drobné poškození kapoty mělo za následek škodu přesahující částku 5.000,- Kč (strana 2).
Je zjevné, že rozhodnutí soudů obou stupňů je v části, jež se týká odůvodnění stanovení výše škody, nepřezkoumatelné. Není z nich patrné, z jakých důkazů soudy vycházely, ani jakými hledisky relevantními z pohledu kritérií §89 odst. 12 tr. zák. byly při stanovení výše škody vedeny. I to je důvod, pro který nemůže výrok o vině obviněného trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. obstát.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi (§265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je Okresní soud v Břeclavi vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková