ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1101.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1101/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2004 o dovolání obviněného J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 2 To 341/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 38/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 7 T 38/2002, byl obviněný J. S. uznán vinným
1) pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 24. 1. 2001 v přesně nezjištěnou dobu v O. na ulici P. bezdůvodně fyzicky napadl úderem pěstí do obličeje poškozeného Z. D., kterému způsobil zranění, a to otřes mozku lehkého stupně, zlomeninu pravé horní čelisti včetně zlomeniny nosních kůstek bez posunu, tržně zhmožděnou ránu na čele s pohmožděninami a oděrkami na čele, včetně tržné rány sliznice v dutině ústní na pravé straně, které si vyžádalo hospitalizaci poškozeného na neurologické klinice Fakultní nemocnice v O. do 26. 1. 2001 a následné léčení, které trvalo po dobu 6 týdnů,
2) trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 13. 3. 2001 kolem 18.00 hod. v O. na ulici P. v bytě Z. D. bezdůvodně fyzicky napadl údery pěstí a kopáním poškozenou M. S. a způsobil jí zranění, a to otřes mozku bez nitrolebních komplikací, zlomeninu nosních kůstek s posunem, vyžadujícím nápravu postavení včetně operace, zlomeninu 10. a 11. žebra vlevo včetně bolestivého pohmoždění s krevními podlitinami v bederní krajině, které si vyžádaly hospitalizace poškozené ve Fakultní nemocnici O., následnou pracovní neschopnost a opakovanou hospitalizaci a reoperaci nosních kůstek včetně napravení deformace nosu, přičemž délka léčení přesáhla dobu 3 měsíců,
3) trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil tím, že dne 14. 6. 2001 kolem 18.30 hod. v O. na ulici P. poblíž zastávky MHD bezdůvodně fyzicky napadl údery pěstí a kopáním do celého těla poškozeného K. B. kterému tím způsobil zranění, a to zlomeninu 9. a 10. žebra vlevo s posunem a nabodnutím povrchu plíce úlomkem žebra, úrazový pneumotorax s kolapsem levé plíce a jejím vyřazením z dýchací funkce s krvácením do levé pohrudniční dutiny, otřes mozku bez nitrolebních komplikací včetně pohmoždění obličeje bez zlomenin obličejových kostí, které si vyžádalo hospitalizaci ve Fakultní nemocnici O. po dobu 18 dnů a následné léčení po dobu 6 týdnů.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. S. odsouzen podle §222 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl v souladu s §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Z části trestného jednání, pro které byla obžaloba podána, byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, odvolání podané obviněným proti výše uvedenému rozsudku usnesením ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 2 To 341/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti posledně citovanému rozhodnutí odvolacího soudu v návaznosti na odsuzující část rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 7 T 38/2002, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s argumentem, že usnesením soudu druhého stupně bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoli rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Své výhrady obviněný zaměřil především proti rozsahu provedeného dokazování, který považuje za nedostatečný vzhledem k tomu, že již v době zahájení trestního stíhání nebylo dostatečně objasněno, kdo spáchal skutky kladené mu za vinu. Soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl jím navrhované důkazy spočívající v konfrontaci svědkyně M. S. s ostatními svědky a výslechu M. B. Poukázal též na nevěrohodnost svědků Z. D. a M. S. s odůvodněním, že v jejich výpovědích se objevují rozpory a soud měl tudíž rozhodnout podle zásady „in dubio pro reo“ zprošťujícím výrokem. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) poznamenal, že výpověď svědka Z. D. neměla být soudem považována za věrohodný důkaz, neboť tento svědek je podle znalců osobou trpící duševní poruchou ve formě lehké až střední debility a alkoholismem ve třetí až čtvrté fázi rozvoje. Závěry soudů založené na výpovědi jediného usvědčujícího svědka, jenž byl znaleckým posudkem označen za nevěrohodného a v době incidentu byl navíc pod vlivem alkoholu, považuje za zpochybněné. Ke skutku pod bodem 2) obviněný rovněž poukázal na nepřesvědčivost důkazů, zejména ve vztahu k výpovědi svědkyně M. S., která opakovaně měnila svoji výpověď. Soudům vytkl, že přestože navrhoval odstranění rozporů provedením konfrontace této svědkyně se svědky K. S., J. S. a samotným obviněným, nebylo této jeho žádosti vyhověno. K osobě J. S. rozvedl, že tento svědek sám míval časté konflikty a hádky se svojí matkou M. S., která se svěřila svědkyni H. Ť. s obavami o svůj život, protože její syn fetuje a bije ji. V této souvislosti stručně shrnul obsah výpovědí svědků H. Ť. a V. F. týkající se důvěryhodnosti svědkyně M. S. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) popřel, že by vyvolal konflikt s poškozeným, a že by měl jakýkoli úmysl použít sílu proti jeho osobě. Pokud by soud vycházel z výpovědí svědkyně H. Ť., došel by k závěru, že v daném případě popsané jednání nevykazuje znaky trestného činu, ale dovodil, že mělo být posouzeno jako nutná obrana ve smyslu ustanovení §13 tr. zák., neboť pouze odvracel útok na zájem chráněný trestním zákonem, tj. život a zdraví H. Ť., která byla napadena K. B. Soud, který neprovedl všechny nabízející se důkazy, když např. nevyslechl obyvatele okolních domů, nebo osoby čekající na nedaleké zastávce MHD, neměl dostatečný podklad pro rozhodnutí o jeho vině a učinil nesprávné skutkové závěry. Odvolacímu soudu vytkl, že se nechal v rozporu s trestním řádem a zásadou presumpce neviny ovlivnit skutečností, že dovolatel byl v téže době stíhán pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit na své družce H. Ť. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 341/2003, a v souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K předmětnému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který především poukázal na pravomocně skončené řízení v jiné trestní věci obviněného J. S. vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 53 T 8/2003, v níž Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 5 To 40/2004, poté, co zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 53 T 8/2003, ze dne 10. 2. 2004, znovu rozhodl o vině J. S. vícečinným souběhem trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a dvěma opakujícími se pokusy trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. a uložil mu souhrnný trest, v jehož rámci zrušil výrok o trestu uložený dovoláním napadenými rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 7 T 38/2002, a usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 2 To 341/2003, a byl mu nově uložen podle §219 odst. 2 a §29 odst. 1, 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Na základě těchto skutečností státní zástupce upozornil, že k provedení přezkumné činnosti dovolacího soudu je nezbytné, aby v době jeho rozhodování dovoláním napadené rozhodnutí existovalo. Subjektivní vědomí dovolatele ani jeho obhájce o existenci nového rozhodnutí o trestu uloženého mu dřívějším rozsudkem ve spojení s usnesením odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, nepovažuje za rozhodné a určující pro úvahy Nejvyššího soudu. Ačkoli si je státní zástupce vědom rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [odkázal na rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 832/2004 a 11 Tdo 245/2004], navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání J. S. z důvodů uvedených v §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.), s ohledem na námitku vznesenou nejvyšším státním zástupcem v jeho písemném vyjádření, nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné. Tato pochybnost byla vyvolána tím, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 53 T 8/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 5 To 40/2004, jimiž byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a dvěma pokusy trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., byl obviněný J. S. za tyto trestné činy, jakož i za trestné činy, jimiž byl uznán vinným shora uvedenými dovoláním napadenými rozhodnutími (rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 7 T 38/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 2 To 341/2003), odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. a §29 odst. 1, 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 24 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 7 T 38/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 2 To 341/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud v této souvislosti plně navazuje na již dříve vyslovený názor vycházející z jeho soudní praxe, že po zrušení výroku o trestu v rámci souhrnného trestu vydaného v jiné trestní věci, než je trestní věc napadená dovoláním, za situace, když projednávané dovolání obviněného směřuje výhradně proti výroku o vině, nepozbylo napadené rozhodnutí povahy rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 8 Tdo 832/2004, a ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2003).
Nyní projednávané dovolání obviněného J. S. směřovalo výhradně proti správnosti výroku o vině a v jeho obsahu nejsou uvedeny žádné námitky, které by měly vztah k výroku o trestu, a ani v něm není označen speciální zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterým se lze domáhat přezkoumání správnosti uloženého trestu. Dovolací soud, který je vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (§265i odst. 3 tr. ř.), by mohl v této věci, pokud by posléze shledal splněny podmínky podle §265i odst. 3 tr. ř., přezkoumávat dovoláním obviněného napadené rozhodnutí toliko ve vztahu k výroku o vině, nikoliv však správnost výroku o uložení trestu.
Nejvyšší soud s přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem proto ohledně dovoláním napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 2 To 341/2003, shledal, že jde o rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné ve smyslu §265a odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., dospěl k závěru, že se jedná o rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Dovolací soud dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval též otázku, zda dovolatelem uplatněné námitky dopadají na jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem a shledal, že podané dovolání tuto podmínku nesplňuje.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V této souvislosti je nutné poznamenat, že nestačí jen formální odkaz na příslušné zákonné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, ale tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami tak, jak vyžaduje ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména §265b odst. 1 tr. ř. Dovolatelem namítané nedostatky musejí být proto spatřovány v právním posouzení skutku, jež je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nemohou jimi být vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině. Nesprávná skutková zjištění by bylo možné vytýkat teprve až v návaznosti na tvrzené, vyjádřené a odůvodněné hmotně právní pochybení vztahující se např. k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze však postupovat opačně a dovoláním vyjadřovat pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního a v návaznosti na to i soudu druhého stupně nebo vznášet požadavky na jiné hodnocení již provedených důkazů a v důsledku takových tvrzených skutkových vad dovozovat, že obviněný se činu, pro který byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání. Jeho námitky se netýkají právního posouzení skutku a ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí.
Pokud se jedná o výhradu uplatněnou ve vztahu ke skutku pod bodem 3), tedy že jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu, a proto nemělo být jako trestný čin kvalifikováno, ani tuto nelze subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nevychází ze skutkového stavu zjištěného a popsaného ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Olomouci, ale z vlastního vylíčení skutkového děje ve snaze domoci se primárně změny skutkových zjištění, a teprve následně taktéž odlišného právního posouzení. V takovém případě nebyl materiálně naplněn výše citovaný dovolací důvod, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán při naplnění alespoň jednoho ze dvou zde alternativně uvedených dílčích důvodů. U prvního z nich se tak stane, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedený dílčí dovolací důvod je důvodem procesním, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného J. S. v posuzovaném případě však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení stanovených podmínek odvolacím soudem podle §256 tr. ř. zamítnuto, protože nebylo shledáno důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu.
Druhý dílčí dovolací důvod je naplněn v případě, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z dalších důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. však obviněný tvrdí existenci pouze výše zmíněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s již shora citovaným konkrétním odůvodněním. Jak však vyplývá z vyjádřeného názoru dovolacího soudu, ani tento důvod dovolání nebyl naplněn, neboť konkrétní důvody, které obviněný předložil, jeho existenci nezakládají. V předmětné trestní věci není proto dán ani druhý dílčí důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byly citovány zákonné důvody podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodu jiného, který v zákoně uveden není.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný J. S. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonná ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř., a proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, přičemž tak učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová