Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.02.2004, sp. zn. 8 Tdo 129/2004 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.129.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.129.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 129/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2004 o dovolání obviněného J. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. – R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 7 To 304/03, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 81/2002, takto: Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 7 T 81/2002, byl obviněný J. N. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na pět let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl uložen trest propadnutí věci, a to jednoho kusu nože. Proti tomuto rozsudku podali v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a poškozená O. z. p. z. b., p. a s. Státní zástupce podal odvolání jen proti výroku o trestu, poškozená pojišťovna rozsudek napadla pro chybějící výrok o náhradě škody. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 7 To 304/03, byl podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci, a to jednoho loveckého nože. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit O. z. p. z. b., p. a s., P., škodu ve výši 9.278,- Kč. Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti rozsudku Městského soudu v Praze v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině a namítl, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, dospěly-li k závěru o jeho vině. Nezpochybnil, že užil v průběhu incidentu nůž, podle něj však tak učinil pouze proto, aby odvrátil útok směřující proti jeho životu a majetku. Uvedl, že jeho obrana byla přiměřená, neboť byl sám proti šesti útočníkům, a vyvozoval, že jednal v rámci nutné obrany podle §13 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání upozornila, že dovolání nesplňuje všechny obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., poněvadž se neopírá o žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Tuto vadu ale nebylo třeba podle jejího názoru odstranit zákonem předvídaným způsobem, poněvadž dovolání obviněného není přípustné. Poukázala na to, že obviněný odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal, odvolání státního zástupce směřovalo toliko do výroku o trestu, v důsledku čehož byla přezkumná povinnost odvolacího soudu omezena pouze na výrok o trestu. Zdůraznila, že za dané situace mohl obviněný podat dovolání jen do výroku o trestu, popř. proti průběhu řízení, které mu předcházelo, nikoliv však proti výroku o vině. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podání obviněného v rozporu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. neobsahuje především odkaz na některé z ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., neshledal však účelným věnovat pozornost odstranění této vady dovolání, poněvadž stěžejní je v konkrétním případě otázka jeho přípustnosti. Dovoláním lze podle §265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé, a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle §265a odst. 3, 4 tr. ř.); dovolatel pak může s dovoláním uspět za předpokladu, že je dán některý z výslovně stanovených důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami. Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelnými výroky jsou takové výroky, které lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit; podle praxe soudů jsou jimi např. výrok o trestu, výrok o náhradě škody (event. chybějící výrok o náhradě škody) apod. V těchto souvislostech nelze nezaznamenat, že zásada vyjádřená v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. je prolomena v navazujících odst. 2 a 3, podle nichž mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§254 odst. 2 tr. ř.), nebo jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§254 odst. 3 tr. ř.). O takové situace v posuzovaném případě evidentně nešlo. Podmínky pro aplikaci §254 odst. 3 tr. ř. nebyly dány, poněvadž odvolání proti výroku o vině oprávněnou osobou podáno nebylo, a nebyly splněny ani podmínky pro použití §254 odst. 2 tr. ř. Podmínkou přezkoumání odvoláním nenapadeného výroku ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. je vada zjištěná ve výroku napadeném, která spojuje svým původem oba výroky; vada této povahy však zjištěna nebyla. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 7 T 81/2002 se podává, že proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný odvolání nepodal. Odvolání v neprospěch obviněného podali státní zástupce a poškozený; státní zástupce výlučně proti výroku o trestu, který shledával nepřiměřeně mírným, poškozený rozsudek napadl pro chybějící výrok o náhradě škody. Jestliže byla odvolání podána pouze proti oddělitelným výrokům o trestu a o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost toliko těchto oddělitelných výroků rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, aniž byl přitom s ohledem na povahu vad vytýkaných v odvoláních státního zástupce a poškozeného v konkrétním případě povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., mohl dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný mohl proto podat dovolání jen proti výroku o trestu. Obviněný však uplatnil v dovolání výhrady výlučně proti výroku o vině. Jestliže se domníval, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, v důsledku čehož měl učinit vadný výrok o jeho vině, měl tyto skutečnosti namítat nejpozději v odvolacím řízení. Pochybil, když nesprávnost skutkových zjištění a nesprávnou právní kvalifikaci namítl až v řízení o dovolání. Dovolání obviněného proti výroku o vině, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a nebyl povinen přezkoumat podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., není přípustné. Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02). Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. února 2004 Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a Vypracovala: JUDr. Věra Kůrková

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/11/2004
Spisová značka:8 Tdo 129/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.129.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20