ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1373.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1373/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2004 o dovolání podaném obviněným P. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 10 To 310/2004, jenž rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 22/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 10 To 310/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný P. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 1 T 22/2004, uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že od počátku měsíce července 2003 do 11. února 2004 v T. ani jinde nepřispíval na výživu své nezletilé dcery M. D. – L., částkou 2.000,- Kč měsíčně splatnou do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky dítěte M. L., přestože mu tato povinnost vyplývá z ustanovení §85 zákona o rodině a byla mu konkretizována rozsudkem Okresního soudu v Trutnově č. j. P 382/2001-4 ze dne 19. 2. 2002, a za tuto dobu dluží na výživném celkem 16.000,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové ve veřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2004, sp. zn. 10 To 310/2004, usnesením podle §256 tr. ř. zamítl.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému P. P. dne 21. 9. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Trutnově dne 17. 9. 2004 (obviněný tehdy obhájce neměl).
Dne 5. 10. 2004 podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. L. K. osobně u Okresního soudu v Trutnově dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Uvedl, že důvod dovolání spatřuje podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.
V podrobnostech dovolatel rozvedl, že k veřejnému zasedání konanému dne 25. 6. 2004 se dostavil, ale vzhledem k tomu, že nebyla dodržena lhůta k přípravě a chtěl si zvolit obhájce, bylo jednání odročeno na neurčito. Následně se až z usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 8. 2004 (které mu bylo doručeno dne 21. 9. 2004) dozvěděl, že uvedeného dne bylo konáno veřejné zasedání o jeho odvolání, o němž soud druhého stupně rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Obviněný zdůraznil jednak, že podle §64 odst. 1 tr. ř. se doručuje do vlastních rukou mimo jiné předvolání, a dále, že podle §64 odst. 4 tr. ř. nelze uložit doručovanou zásilku podle §64 odst. 2 tr. ř., doručuje-li se obviněnému, vedle dalších, předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Poukázal na to, že přesto, že v uvedených případech je fikce doručení vyloučena, odvolací soud poté, co konstatoval jeho nepřítomnost, vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání (o němž nevěděl a ani vědět nemohl) se bude konat v jeho nepřítomnosti. Na podporu svého tvrzení obviněný rovněž uvedl, že v dané věci, jak vyplývá ze spisu, byl k veřejnému zasedání předvoláván, nikoliv vyrozuměn. Dále doplnil, že pokud by i přes citovanou právní úpravu soud dospěl k závěru, že fikce doručení nastala, jsou v posuzovaném případě dány jiné skutečnosti, které ji vylučují; v této souvislosti namítl, že v době, kdy mu mělo být doručovatelem oznámeno, že má uloženou zásilku, byl mimo bydliště na dovolené, a tvrdil, že žádné oznámení o uložení zásilky nebylo do jeho poštovní schránky, ani jinak, dodáno, tj. nebyl vhodným způsobem vyrozuměn, že zásilka je uložena a kde si ji má vyzvednout (konkretizoval přitom další okolnosti, zejména kdo a jakým způsobem poštovní schránku v té době vybíral a jak on sám po návratu z dovolené reagoval na sdělení své sousedky, že jej sháněli policisté „s nějakým papírem“).
Obviněný uzavřel, že tím, že se konalo veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, ač tato měla být umožněna nebo zajištěna, byl zkrácen na svém právu být osobně přítomen projednání věci a vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům v předešlém řízení. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 22. 10. 2004). Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí neměl takové případné vyjádření k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud ve druhém stupni rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v §265e odst. 1 tr. ř. Obdobně Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného vyhovuje náležitostem kladeným na obsah dovolání, jak jsou zakotveny v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda námitky obsažené v dovolání obviněného P. P., o něž opřel dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a jejichž podstatou bylo tvrzení obviněného, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání tím, že soud druhého stupně jednal o jeho odvolání v jeho nepřítomnosti, když předtím aplikoval §64 odst. 2 tr. ř., tj. tzv. fikci doručení u zásilky obsahující předvolání jeho osoby k veřejnému zasedání, tento skutečně, tj. materiálně naplňují. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak je, když současně neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř. Dovolací soud proto dále postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle §64 odst. 1 písm. a) tr. ř. se doručuje do vlastních rukou obviněnému obžaloba, návrh na potrestání a předvolání. Podle odstavce druhého §64 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Podle §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle odstavce druhého nelze, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání.
Předvoláním se přitom rozumí procesní úkon orgánu činného v trestním řízení, kterým se obviněnému ukládá povinnost, aby se ve stanovené době osobně dostavil na určené místo k výslechu. Písemné předvolání lze považovat za řádné, pokud má stanovený obsah a bylo předepsaným způsobem doručeno.
Otázku přítomnosti osob při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení §234 tr. ř. Podle jeho odst. 1 veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a podle odst. 2 nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. „Něco jiného“ zákon (trestní řád) stanoví např. v §263 odst. 2 (účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná) a odst. 3 (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení).
Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (v tomto druhém případě dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Ustanovení §263 tr. ř. je přitom speciálním pro řízení u odvolacího soudu; z ustanovení §238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání.
V daném případě obviněný P. P. v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. v úvahu nepřichází. Jde přitom o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. opačně vzato jediné ustanovení, z něhož lze dovodit, ve kterých případech je podle zákona účast obviněného při veřejném zasedání nezbytná. Logický a systematický výklad citovaného ustanovení pak vede k závěru, že veřejné zasedání v řízení u odvolacího soudu lze konat v nepřítomnosti obviněného, jenž není ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, zásadně za předpokladu, že k němu byl včas a řádně předvolán nebo o něm vyrozuměn. Jestliže se k veřejnému zasedání v takovém případě nedostaví, je možno veřejné zasedání provést i v jeho nepřítomnosti, není-li jeho účast nezbytná s ohledem na skutečnost, že ve veřejném zasedání má být provedeno dokazování. Na nezbytnost přítomnosti obviněného u veřejného zasedání by však bylo možno usuzovat i tehdy, pokud se soud rozhodl obviněného k němu předvolat, čímž dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat.
V této souvislosti je třeba připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001 (publikovaný v Souboru rozhodnutí NS, Svazek 5, T 137.), v jehož právní větě č. 2 je uvedeno: Podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu jsou zásadně odlišné od podmínek pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Na rozdíl od hlavního líčení se obviněný k veřejnému zasedání odvolacího soudu předvolává, jen je-li jeho účast při něm nutná; v ostatních případech se o veřejném zasedání pouze vyrozumí (§233 odst. 1 věta první tr. ř.). Je-li však obviněný k veřejnému zasedání, byť nadbytečně, předvolán a v předvolání poučen, že jeho účast při něm je nutná, nelze veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti.
Tento judikát ztratil na aktuálnosti a bezvýhradné použitelnosti dnem 1. 1. 2002, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., která do určité míry setřela rozdíl mezi důsledky předvolání a vyrozumění obviněného k veřejnému zasedání. Výše citovaného obecného ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o přípravě veřejného zasedání se sice nedotkla, ale v §263 odst. 6 poslední věta tr. ř. nově stanovila, že není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců souhlasí. Jde o speciální ustanovení, které platí pro řízení před odvolacím soudem a veřejné zasedání konané v nepřítomnosti obviněného, jenž byl k němu řádně předvolán, nejen připouští, ale dokonce nastoluje zákonnou fikci, že obviněný souhlasí s doplněním či opakováním dokazování přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců. Je však třeba zdůraznit, že použití této zákonné fikce bude nepochybně podmíněno (byť to v citovaném speciálním ustanovení není výslovně uvedeno) tím, že obviněný byl na tyto skutečnosti v předvolání upozorněn. Jen tehdy bude totiž možno považovat předvolání za řádné (analogicky ve smyslu §211 odst. 1 poslední věta tr. ř.).
Provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného v obecné rovině brání rovněž zásada vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána … v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.).
Pro posouzení důvodnosti podaného dovolání, tj. otázky, zda projednáním odvolání obviněného při veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti byl obviněný zkrácen na svých obhajovacích právech, aby to zakládalo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání), mají zásadní význam nejen všechna shora citovaná zákonná ustanovení, ale i fakta zjištěná ze spisu.
Na č. l. 15 až 17 spisu je založen protokol o výslechu obviněného, v němž tento jako svou adresu trvalého pobytu, současného pobytu i pro doručování uvedl „T.“. První veřejné zasedání o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, jak je zřejmé z referátu soudce senátu odvolacího soudu na č. l. 63 spisu, bylo nařízeno na 25. 6. 2004 v 11.15 hod. a obviněný byl k němu předvolán; jméno obviněného je totiž uvedeno na vzoru č. 35 tr. ř. – předkládací zprávě (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. února 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení) v části označené „I. Předvolat:“. Toto předvolání bylo obviněnému doručeno na shora citovanou adresu prostřednictvím pošty dne 24. 6. 2004, a to poté, co o konání veřejného zasedání byl již předtím dne 21. 6. 2004 v 11.35 hod. telefonicky vyrozuměn, jak vyplývá z úředního záznamu soudce senátu odvolacího soudu z téhož dne (č. l. 65 spisu), přičemž obviněný sdělil, že se k nařízenému jednání dostaví. Jak je zřejmé z protokolu o veřejném zasedání ze dne 25. 6. 2004 (č. l. 66 spisu), obviněný se k veřejnému zasedání skutečně dostavil, avšak poté, co požádal o poskytnutí lhůty k přípravě a ke zvolení obhájce, bylo veřejné zasedání odročeno na neurčito s tím, že obviněný sdělí soudu jméno obhájce, kterého si zvolí. Obviněný soudu druhého stupně jméno zvoleného obhájce neoznámil, a ve věci bylo nařízeno další veřejné zasedání na den 31. 8. 2004 v 11.15 hod.; z příslušného referátu na č. l. 66 spisu je přitom zřejmé, že obviněný byl k tomuto veřejnému zasedání opět předvolán, když je zde uvedeno, že k tomuto účelu má být použit vzor č. 8 tr. ř. (předvolání k veřejnému zasedání). Na č. l. 67 spisu je pak založena příslušná zásilka, která se jako nevyžádaná vrátila odvolacímu soudu zpět (uložena byla dne 2. 8. 2004) a na níž je soudcem senátu tohoto soudu vyznačen úřední záznam „Fikce doručení 12. 8. 2004“; současně je na ní napsán i referát datovaný 24. 8. 2004 „Zašli předvolání ještě prostř. Policie ČR, OO T.“. Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 31. 8. 2004, obviněný se k němu nedostavil a Krajský soud v Hradci Králové vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Následně byla podána zpráva o stavu věci, čteno odvolání obviněného a uděleno slovo k závěrečnému návrhu krajskému státnímu zástupci, když žádné důkazy nebyly prováděny, a to ani k návrhu státního zástupce, ani z iniciativy soudu.
Na podkladě výše uvedeného výkladu a skutečností vyplývajících ze spisu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného P. P. je třeba přisvědčit.
Krajský soud v Hradci Králové tím, že aplikoval ustanovení §64 odst. 2 tr. ř. (které upravuje provedení doručení uložením zásilky a nastoluje tzv. fikci doručení zásilky pro případ, že si ji adresát ve stanovené lhůtě nevyzvedne) na obviněným nevyzvednuté předvolání k veřejnému zasedání (jež mu bylo poté, co nebyl zastižen na adrese, kterou uvedl pro účely doručování, uloženo), porušil ustanovení §64 odst. 4 písm. a) tr. ř., které takový postup vylučuje (Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž upozorňuje, že soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl nepřesně, zkresleně a zcela nesprávně, že obviněnému bylo doručováno „vyrozumění o veřejném zasedání“). Jestliže byl přitom vydán pokyn k předvolání obviněného, je už z toho zřejmé, že soudce senátu odvolacího soudu považoval přítomnost obviněného u tohoto veřejného zasedání za nutnou; jinak by jej totiž o jeho konání jen vyrozuměl. Obviněný P. P., jak vyplývá z výše uvedeného, však nebyl k veřejnému zasedání předvolán řádně, když nepřevzal příslušnou zásilku, kterou nebylo možno uložit a uplatnit v jejím případě fikci doručení, a za těchto okolností nemohlo být veřejné zasedání vůbec konáno, ledaže by senát soudu druhého stupně rozhodl, že původní opatření o předvolání obviněného k veřejnému zasedání nebylo správné a že postačovalo jej o jeho konání jen vyrozumět, resp. že je možné přes nepřítomnost obviněného provést veřejné zasedání (§238, §205 odst. 2 tr. ř.). Takové rozhodnutí i s důvody, které k němu vedly, by pak muselo být v celém svém rozsahu zachyceno v protokolu o veřejném zasedání ze dne 31. 8. 2004 (viz §136 tr. ř.) [k tomu možno srovnat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 28/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, Sešit 4/2004, T 677.]. V protokolu o tomto veřejném zasedání Krajského soudu v Hradci Králové je však obsaženo jen rozhodnutí, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného, aniž bylo zároveň rozhodnuto a odůvodněno, že bylo možné takto postupovat navzdory předvolání obviněného. Odvolací soud si tedy neujasnil a náležitě nevyjádřil, zda a proč účast obviněného u veřejného zasedání považoval za nutnou či nikoli, a to za situace, kdy jej k veřejnému zasedání nejdříve předvolal jako osobu, jejíž účast je nutná, a pak přesto veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud nepostupoval důsledně v souladu s ustanoveními o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání (zejména §233 odst. 1 tr. ř.); takovým chybným postupem je pak založen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. I když dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku výslovně necitoval čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud konstatuje, že konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného došlo za uvedené situace i k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu zmíněného ustanovení.
S ohledem na to, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je v posuzované věci naplněn, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 10 To 310/2004, a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení rozhodnutí soudu druhého stupně se trestní věc obviněného P. P. vrací do stadia po podání odvolání obviněným do rozsudku soudu prvního stupně. Povinností odvolacího soudu proto bude obviněného k veřejnému zasedání řádně a včas předvolat, podané odvolání projednat, věcně je podle hledisek stanovených zákonem přezkoumat a následně o něm rozhodnout.
Závěrem Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Rovněž je nutno připomenout i ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., které je nutno při dalším rozhodování respektovat.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné dovolacím soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a