ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1393.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1393/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2004 o dovolání podaném obviněným Z. A. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 13 To 343/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 24/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. A. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Z. A. byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 22 T 24/2003, uznán vinným, že společně s obviněným P. F.
dne 15. 1. 2003 kolem 03.40 hodin v P., před domem po předchozí domluvě odcizili osobní motorové vozidlo zn. Renault Megane žluté barvy, tím způsobem, že ze dveří spolujezdce vytrhli zámek, podle kterého vypilovali klíč k vozidlu, vnikli do vozidla a v motoru vozidla přepojili řídící jednotku a poté s vozidlem odjeli, čímž způsobili poškozené J. M. škodu ve výši 245.481,- Kč odcizením vozidla a škodu ve výši 1.800,- Kč odcizením věcí ve vozidle poškozené MUDr. H. M.
Takto zjištěné jednání obviněného Z. A. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a uložil mu za to podle §247 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou J. M. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeným rozsudkem byl současně uznán vinným i obviněný P. F. a byl mu uložen trest.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali jmenovaní obvinění odvolání, která projednal Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ve veřejném zasedání konaném dne 11. 11. 2003, sp. zn. 13 To 343/2003, a usnesením podle §256 tr. ř. je obě zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému Z. A. dne 12. 12. 2003, jeho obhájci JUDr. P. G. dne 4. 12. 2003, obviněnému P. F. dne 10. 5. 2004, jeho obhájci JUDr. J. K. dne 4. 12. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Pardubicích dne 3. 12. 2003.
Dne 9. 2. 2004 učinil obviněný Z. A. prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, které obsahovalo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, a jež adresoval Okresnímu soudu v Pardubicích. Dovolací důvod přitom vymezil ustanovením „§256, odst. 1, písm. g)“.
V podrobnostech obviněný namítl, že soudy obou stupňů chybně vyhodnotily důkazy získané v přípravném řízení i provedené před soudem. Zdůraznil, že obviněný P. F. se k činu doznal a neřekl mu, že se jedná o odcizení vozidla, naopak uváděl, že jedou pro vozidlo, které má člověk dlužící mu peníze. Jestliže soud dospěl k závěru, že v daném případě musel být srozuměn s jednáním, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu krádeže, tj. dovodil, že po subjektivní stránce se tohoto trestného činu dopustil ve formě nepřímého úmyslu, vyhodnotil chybně zejména tu skutečnost, že dluh měl spočívat v neuhrazených penězích za předmětné vozidlo, a nezabýval se skutečností, zda byl informován o tom, kdo je vlastníkem předmětného vozidla. Uvedl, že v případě, že by předpokládal nebo dostal informaci od obviněného P. F., že tento je údajným vlastníkem vozidla (výhrada vlastnictví po zaplacení kupní ceny), pak jeho jednání je třeba posuzovat tak, že jím nebyla dána subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným. V závěru svého podání obviněný navrhl, aby dovolací soud znovu zhodnotil všechny důkazy a poté, aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. V případě, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již provedené dokazování je dostatečné, navrhl, aby po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů jej zprostil obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
Předseda senátu soudu prvního stupně vyzval obviněného a jeho obhájce ve smyslu §265h odst. 1 tr. ř. k odstranění vady dovolání spočívající v absenci odkazu na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., přičemž jim k tomu stanovil lhůtu dvou týdnů. Uvedená výzva byla doručena obhájci obviněného dne 4. 3. 2004.
Dne 17. 3. 2004 učinil obviněný prostřednictvím svého obhájce osobně u Okresního soudu v Pardubicích podání, v němž uvedl, že dovolání podává z důvodu podle „§265 odst. 1 písm. g)“, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (upozornil přitom, že v podání došlo písařskou chybou k záměně čísla paragrafu 256 a 265 tr. řádu).
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 11. 11. 2004).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 16. 11. 2004 nejprve konstatoval, že z kontextu dovolání obviněného je možné dovodit, že tento v něm uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně však dospěl k závěru, že dovolací výhrady, jejichž prostřednictvím takto uplatněný důvod dovolání odůvodnil, jej nenaplňují. Z podaného mimořádného opravného prostředku je totiž patrné, že obviněný jednak prosazuje vlastní verzi průběhu skutkového děje a jednak akcentuje odlišné hodnocení provedených důkazů, a to i v té části jeho podání, kdy namítá absenci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu krádeže. Za této situace navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Dále Nejvyšší soud zjišťoval, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v §265f odst. 1 tr. ř. V tomto ohledu shledal, že obviněný se dopustil formálního pochybení spočívajícího v nepřesné citaci zákonného ustanovení, jímž vymezil dovolací důvod, neboť v obou svých podáních odkázal ať již na „§256, odst. 1, písm. g)“, nebo na „§265 odst. 1 písm. g)“. Současně však dovolatel vyslovil přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku“, z čehož (jakož i z celkového obsahu podaného mimořádného opravného prostředku) je zřejmé, že měl nepochybně na mysli důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného Z. A. nemůže obstát, neboť jeho námitky, o něž formálně opřel důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jejich skutkovým zjištěním (jak ostatně sám výslovně uvádí: … soudy prvního i druhého stupně chybně vyhodnotily důkazy získané v přípravném řízení i provedené před soudem … a jak je to patrno rovněž z jeho návrhu na rozhodnutí učiněného v závěru dovolání: … odsouzený Z. A. navrhuje, aby dovolací soud znovu zhodnotil všechny důkazy …); z těchto tvrzených nedostatků až následně dovozuje naplnění deklarovaného dovolacího důvodu.
Pod obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani jeho výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže ve formě nepřímého úmyslu, jestliže jednak tvrdí, že rozhodující soudy svůj závěr v tomto směru učinily na podkladě chybného hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi obviněného P. F., přičemž nevzaly v úvahu skutečnost, že dluh, o němž ho jmenovaný informoval, měl spočívat v neuhrazených penězích za předmětné vozidlo, a nezabývaly se okolností, zda byl informován o tom, kdo je vlastníkem předmětného vozidla, a dále vyslovuje hypotézu, že pokud by předpokládal nebo dostal informaci od obviněného P. F., že tento je údajným vlastníkem vozidla (výhrada vlastnictví po zaplacení kupní ceny), pak jeho jednání je třeba posuzovat tak, že jím nebyla dána subjektivní stránka uvedeného trestného činu.
Svou argumentaci, že subjektivní stránka daného trestného činu nebyla dána, tak dovolatel opřel výlučně o to, že skutkové zjištění soudů v tomto ohledu není správné, prezentoval svou verzi skutkového děje, resp. vyslovil jeho hypotetický průběh. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. V této trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující konečné skutkové zjištění, podle něhož obviněný skutek spáchal tak, jak ho ve výroku o vině (v tzv. skutkové větě citované výše) popsal soud prvního stupně (s jehož rozhodnutím se bezezbytku ztotožnil i soud odvolací) a jak jej rozvedl v odůvodnění svého rozsudku [… soud neuvěřil obhajobě obviněného, že nevěděl ani ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., podle něhož je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (odcizení věci jiného vlastníka) způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Obviněný byl v minulosti odsouzen pro majetkovou trestnou činnost, a to i pro trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. U obviněného se tedy nejedná o první případ majetkové trestné činnosti, a proto nemůže obstát jeho obhajoba, že nebyl na základě neobvyklých (a pro majetkovou trestnou činnost typických) okolností srozuměn s tím, že se jako spolupachatel dopouští uvedeného trestného činu. Konkrétně lze uvést okolnosti jako noční hodiny akce, pilování klíče, výměna řídící jednotky či útěk obviněného z místa zásahu policie, když není zřejmé, proč, pokud se obviněný domníval, že se jednalo o přepadení, neoznámil následně urychleně celou věc policii. Z těchto okolností soud dovozuje přinejmenším srozumění obviněného Z. A. s tím, že se podílí na páchání trestného činu krádeže, a tedy úmyslnou formu zavinění …(str. 3 rozsudku)].
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že výhrady, kterými obviněný odůvodnil uplatněný dovolací důvod, jej materiálně nenaplňují, nýbrž ve skutečnosti jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a jsou opakováním i jeho předchozí obhajoby. Tyto výhrady však nelze pod uvedený důvod dovolání, ale ani pod jiný dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b tr. ř., podřadit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. A. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a