ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.19.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 19/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2004 o dovolání podaném obviněným L. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 9 To 288/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 12/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. 4 T 12/2003, uznán vinným, že
v přesně nezjištěný den v měsíci dubnu až květnu 2002, poté, co požadoval za příznivější vyřízení dopravního přestupku po M. B., aby mu dal své havarované auto Renault 19 a posléze místo auta částku 20.000,- Kč v K., v ulici K. před Q. barem kolem 17:00 hodin fyzicky napadl úderem do břicha a obličeje poškozeného M. B. a požadoval po něm vydání částky 20.000,- Kč s tím, že poškozený musí donést peníze do 21:00 hodin téhož dne, a pokud peníze nepřinese, bude zbit a obviněný mu zařídí vězení.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za to podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný L. B. odvolání, které projednal Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2003, sp. zn. 9 To 288/2003, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému L. B. dne 10. 10. 2003, jeho obhájci JUDr. J. L. dne 13. 10. 2003 a Krajskému státnímu zastupitelství v Praze rovněž dne 13. 10. 2003.
Dne 12. 12. 2003 podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce osobně u Okresního soudu v Kladně dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně. V jeho úvodu zmínil obě citovaná rozhodnutí a jako dovolací důvod uplatnil ten, který je vymezen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech obviněný rozvedl, že výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně nepovažuje za správný a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože nelze mít za prokázáno, zejména po subjektivní stránce, že by naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Žádným z provedených důkazů totiž nebylo prokázáno, že by poškozeného fyzicky napadl proto, že by jej chtěl násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutit, aby něco konal, resp. že by po něm požadoval nějaké peníze; uvedl, že do fyzického kontaktu s poškozeným se dostal z toho důvodu, že byl tímto opakovaně provokován. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze, který se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 29. 12. 2003). Ke dni svého rozhodnutí Nejvyšší soud neměl takové případné vyjádření k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného L. B. nemůže obstát, neboť jeho námitky, o něž formálně opřel důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jejich skutkovým zjištěním; z těchto tvrzených nedostatků až následně dovozuje naplnění deklarovaného dovolacího důvodu (jak ostatně sám uvádí: … výrok o vině rozsudku Okresního soudu v Kladně nepovažuji za správný, protože podle mého názoru nelze mít za prokázáno, že jsem se měl dopustit trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. … zejména nebylo prokázáno, že bych naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání po subjektivní stránce …).
Pod obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani jeho výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání ve formě úmyslu, jestliže uvádí, že nebyla dána v důsledku toho, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by poškozeného napadl proto, že by jej chtěl násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutit, aby něco konal, a pokud naopak tvrdí, že do fyzického kontaktu s poškozeným se dostal z toho důvodu, že jím byl opakovaně provokován. Svou argumentaci, že subjektivní stránka daného trestného činu nebyla dána, tak dovolatel opřel výlučně o to, že skutkové zjištění soudu prvního stupně v tomto ohledu není správné, zpochybnil, že by měl úmysl nutit poškozeného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konal, a prezentoval svou verzi skutkového děje. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. V této trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující konečné skutkové zjištění, podle něhož obviněný skutek spáchal tak, jak ho ve výroku o vině (v tzv. skutkové větě citované výše) popsal soud prvního stupně (s jehož rozhodnutím se bezezbytku ztotožnil i soud odvolací) a jak jej rozvedl v odůvodnění svého rozsudku [… obviněný poškozeného nutil k vydání konkrétní finanční částky, a to poté, co ho fyzicky napadl, … dále mu vyhrožoval dalším zbitím, případně „zařízením vězení“ … jednáním obviněného byla nepochybně po formální stránce naplněna skutková podstata trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., neboť je zřejmá přímá souvislost mezi jednak učiněným fyzickým násilím, jednak i pohrůžkou násilí a pohrůžkou jiné těžké újmy a požadavkem na opatření předmětné finanční hotovosti …(str. 11 a 12 rozsudku)].
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že výhrady, kterými obviněný odůvodnil uplatněný dovolací důvod, jej materiálně nenaplňují, nýbrž ve skutečnosti jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a jsou opakováním i jeho předchozí obhajoby. Tyto výhrady však nelze pod uvedený důvod dovolání, ale ani pod jiný dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b tr. ř., podřadit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného L. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a