ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.346.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 346/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2004 o dovolání podaném obviněným V. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 10 To 133/02, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 3/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 3 T 3/2002, uznán vinným, že
dne 27. 8. 2000 kolem 07.00 hod. v Ch., K. ulici, v domě, společně s občanem Ukrajiny O. H. a další dosud nezjištěnou osobou mužského pohlaví se po předchozí vzájemné dohodě a po předchozím vytipování bytu manželů T., kde předpokládali větší množství peněz, se schovali na schodišti nad bytem manželů T., počkali, až H. D. T. zevnitř bytu odemkla mříž před dveřmi do bytu a vyšla se známou N. T. T. a matkou T. H. T. na chodbu, poté se rozdělili tak, že obviněný V. P. fyzicky napadl N. T. T., přičemž jí též vytrhl z ruky pytel s odpadky a prohledal ho, nezjištěný muž napadl T. H. T. a O. H. napadl H. D. T., které přiložil na krk pistoli s tlumičem, poté O. H. vběhl s pistolí do bytu, kam se podařilo utéci H. D. T. a kde bylo uschováno nejméně 2.113.629,- Kč ve valutách a českých korunách, a zde vystřelil na majitele bytu D. T. V., ten svojí legálně drženou pistolí střelbu opětoval a O. H. smrtelně zranil, poté obviněný V. P. a nezjištěný muž, který mezitím rovněž vběhl do bytu, utekli.
Takto zjištěné jednání obviněného V. P. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus trestného činu loupeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a uložil mu za to podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osm a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu uložený tomuto obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 2 T 3/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu dále uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. vyslovil zabrání věcí, a to pistole zn. CZ, model 83, ráže 7,65 mm, bez výrobního čísla, Browning, s tlumičem hluku a 2 ks zásobníků, 2 ks kuklí, páru rukavic, gumové paličky, spraye Pepper a koženého podpažního pouzdra na pistoli.
Uvedeným rozsudkem byl současně podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby obviněný S. F. pro skutek popsaný v předmětném rozhodnutí, jímž měl spáchat trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný, spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný V. P. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni odvolání, která projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2002, sp. zn. 10 To 133/02, a rozsudkem rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně něj v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za pokus trestného činu loupeže podle §8 odst. 1 tr. zák., §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. odsoudil podle §234 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 2 T 3/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu dále uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni soud druhého stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému V. P. dne 18. 12. 2002, jeho tehdejší obhájkyni JUDr. B. S. dne 16. 12. 2002, obviněnému S. F. dne 20. 1. 2004, jeho obhájkyni JUDr. J. F. dne 11. 12. 2002 a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni dne 12. 12. 2002.
Dne 17. 2. 2003 učinil obviněný V. P. prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. J. H. na poště podání (v substituci vypracované Mgr. P. P.), jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze a které bylo adresováno Krajskému soudu v Plzni. Jako dovolací důvod v něm vymezil ten, který je obsažen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v obecné rovině uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; současně měl za to, že v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, byla porušena ustanovení trestního řádu, jejichž účelem je zajistit řádnou obhajobu obviněného.
V podrobnostech obviněný rozvedl, že soud pochybil při hodnocení provedených důkazů, kdy jejich posouzení není logické a je důsledkem jednak nepřiměřené spekulace soudu, jednak se ve značné míře opírá o subjektivní pocity poškozených, a to zejména v otázce zavinění, což negativně ovlivnilo i následné právní posouzení daného skutku. Obviněný svoji vinu popřel, a i když připustil svoji přítomnost na místě činu, rozhodně odmítl, že se aktivně zúčastnil napadení a byl předem srozuměn se záměrem dalších osob nebo byl s nimi dokonce předem domluven na společném jednání, jehož podstatou by bylo přisvojit si cizí věc za použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí. Poukázal na nejasné závěry provedené rekognice, při níž jej jednoznačně identifikovala pouze svědkyně T. H. T., s tím, že jí podaný popis osoby, která měla napadnout svědkyni N. T. T., se v mnoha směrech neshodoval s jeho podobou; sama svědkyně N. T. T. jej nepoznala, stejně jako ho nedokázal ztotožnit ani svědek R. H. Dále dovolatel namítl, že příčinou nesprávné právní kvalifikace předmětného jednání je i to, že nebyla spolehlivě prokázána subjektivní stránka daného trestného činu; existence relativně značné finanční hotovosti v bytě manželů T. sama o sobě nemůže postačovat k závěru, že jednal spolu s dalšími osobami v úmyslu se této částky zmocnit, když žádný z provedených důkazů nenasvědčuje ani tomu, že měl nebo alespoň mohl mít povědomost o majetkových poměrech jmenovaných (dle výpovědí svědků se navíc žádný z útočníků nedožadoval vydání peněz ani jiné majetkové hodnoty). Obviněný brojil rovněž proti tomu, že předmětný trestný čin měl spáchat ve spolupachatelství; v této souvislosti zdůraznil, že oproti útočníkům nebyl nikterak maskován ani ozbrojen, a jestliže měl podle výpovědi některých svědků prohledávat pytel s odpadky, na podkladě čehož soud dospěl k závěru, že tak jednal v úmyslu zmocnit se finanční částky, jedná se o nepřípustně spekulativní hodnocení provedených důkazů. Dovolatel uplatnil výhrady i k tomu, že nebyla řádně prověřena jeho obhajoba, když nebyly akceptovány jeho důkazní návrhy, které mohly s vysokou pravděpodobností podstatně přispět k řádnému objasnění věci, a to zejména nebyl vyslechnut svědek V. P. a nebyl proveden vyšetřovací pokus. Konečně namítl, že odvolací soud nepřípustně dovodil jeho trestní odpovědnost s ohledem na jeho státní příslušnost (jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu), a dále, že v řízení bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu, neboť při jeho prvním výslechu v přípravném řízení nebyl přítomen tlumočník, ačkoli o něj výslovně žádal s tím, že nerozumí dobře česky. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 21. 2. 2003).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 24. 3. 2003 nejprve zrekapitulovala dosavadní řízení ve věci a obsah dovolání obviněného. Následně konstatovala, že odůvodnění podání nekoresponduje s dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů, když navíc jde převážně o opakování jeho obhajoby z odvolání, s níž se soud druhého stupně ve svém rozhodnutí podrobně vypořádal; obviněný se tedy v tomto směru domáhá druhé odvolací instance. K jeho námitce, že při prvním výslechu nebyl přítomen tlumočník, ačkoliv o něj výslovně žádal s tím, že nerozumí dobře česky, odkázala na protokol o tomto výslechu ze dne 1. 9. 2000, do něhož obviněný uvedl, že ačkoliv je ruské národnosti, dostatečně rozumí i mluví česky, a proto o přítomnost tlumočníka nežádá; současně však dodala, že ani tento důvod není žádným z důvodů dovolání obsažených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Za takové situace navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v §265b tr. ř., a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., neboť podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
V tomto ohledu dovolání obviněného V. P. nemůže obstát, neboť jeho námitky, o něž formálně opřel důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně proti způsobu provedení a hodnocení důkazů a správnosti učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů, když současně provádí jejich vlastní hodnocení a předkládá vlastní skutkové závěry. Jeho výhrady, že soudy hodnotily provedené důkazy nelogicky a spekulativně, přičemž vycházely ve značné míře ze subjektivních pocitů poškozených (zejména v otázce posouzení subjektivní stránky), nezohlednily nejasné závěry rekognice, před níž svědkyně T. H. T., která jej jako jediná jednoznačně identifikovala, popsala osobu, která měla napadnout svědkyni N. T. T., tak, že tento popis se neshodoval s jeho podobou, neprověřily řádně jeho obhajobu, když neakceptovaly jeho důkazní návrhy (které mohly s vysokou pravděpodobností podstatně přispět k řádnému objasnění věci), a to zejména nevyslechly svědka V. P. a neprovedly vyšetřovací pokus, stejně jako jeho tvrzení, že na místě činu sice byl, avšak aktivně se napadení nezúčastnil a nebyl srozuměn se záměrem dalších osob nebo dokonce předem domluven na společném jednání, jehož podstatou by bylo přisvojit si cizí věc za použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, a dále, že nelze mít za prokázané, že jednal ve spolupachatelství s ostatními osobami, neboť na rozdíl od nich nebyl žádným způsobem maskován a ani ozbrojen, svědčí o požadavku obviněného změnit skutkové zjištění soudu prvního stupně a současně jsou polemikou s tím, jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným), nýbrž o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž v tomto ohledu právně irelevantní.
Pod obviněným deklarovaný důvod dovolání nelze podřadit ani jeho výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, jestliže uvedl, že nebyla spolehlivě prokázána, neboť žádný z provedených důkazů nenasvědčuje závěru, že měl nebo alespoň mohl mít povědomost o majetkových poměrech manželů T., natož pak o existenci relativně značné finanční hotovosti v jejich bytě, a jednal v úmyslu se jí zmocnit, když navíc žádný z útočníků se vydání peněz ani jiné majetkové hodnoty nedožadoval. Obviněný tak sice zpochybnil, že by jednal v tomto směru úmyslně, avšak svou argumentaci opřel o nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění rozhodujících soudů, tj. námitky skutkové povahy. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Jestliže dovolatel soudu druhého stupně vytýkal, že posuzoval jeho trestní odpovědnost s ohledem na jeho státní příslušnost, je třeba především uvést, že ani taková výhrada dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. materiálně nenaplňuje, když navíc je třeba zdůraznit, že odvolací soud na skutečnost, že „…pachatelé z bývalého Sovětského svazu páchají na území České republiky ve většině případů obdobné trestné činy, a proto konkrétní společenská nebezpečnost je vysoká …“ poukázal jen v rámci úvah o ukládaném trestu, a nikoliv při rozhodování o vině obviněného daným trestným činem, jak měl tento zřejmě na mysli.
Nejinak je tomu s námitkou obviněného, kterou vznesl v závěru svého podání, že ve věci došlo k porušení jeho práva na řádnou obhajobu tím, že jeho prvnímu výslechu v přípravném řízení nebyl přítomen tlumočník, ačkoliv o něj výslovně žádal s ohledem na to, že nerozumí dobře česky; citovanou námitkou totiž brojí proti tomu, že orgán činný v trestním řízení porušil procesní předpis, nikoliv hmotně právní ustanovení, a jako takovou ji nelze podřadit pod jím vymezený dovolací důvod. Současně Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že do protokolu o tomto výslechu konaném dne 1. 9. 2000 (č. l. 129 až 133 spisu) obviněný výslovně uvedl: „ Ačkoliv jsem ruské národnosti, dostatečně rozumím i mluvím česky a pro dnešní výslech žádného tlumočníka nežádám.“
Ze všech shora zmíněných a obviněným tvrzených nedostatků, přitom tento až následně dovozuje naplnění deklarovaného dovolacího důvodu, jak ostatně i sám uvádí: „…pochybení soudu spočívá … v postupu při hodnocení provedených důkazů, kdy jejich posouzení … není logické a je důsledkem jednak nepřiměřené spekulace soudu, jednak se ve značné míře opírá o subjektivní pocity poškozených, a to zejména v otázce posouzení subjektivní stránky trestného činu, což negativně ovlivnilo i následné právní posouzení žalovaného skutku.“
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že převážnou většinu výhrad, které obviněný uplatnil v dovolání, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a jsou také opakováním jeho obhajoby z řízení před tímto soudem. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, tento se jimi zabýval a vypořádal se s nimi.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a