ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.422.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 422/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2004 o dovolání podaném obviněným P. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2003, sp. zn. 5 To 206/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 103 T 188/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 103 T 188/2002, uznán vinným, že
v období od 1. 7. 1998 do 2. 7. 2002 v H., okres K., a jinde vyjma měsíce listopad 1998, kdy uhradil částku 150,- Kč, úmyslně ničím nepřispěl na výživu svého nezletilého syna P. M., ačkoli mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a výše výživného mu byla stanovena předběžnou otázkou řešenou policejním orgánem ve výši 1.000,- Kč měsíčně, kterou má přispívat k rukám oprávněné matky M. M. přičemž placení se vyhýbal úmyslně tím, že o práci nejevil vážný zájem, čímž zapříčinil vznik dluhu na výživném v celkové výši 48.850,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. a uložil mu za to podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu dále uložil, aby ve zkušební době vedl řádný život, platil výživné běžné a zaplatil výživné dlužné.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 21. 7. 2003, sp. zn. 5 To 206/2003, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému P. M. dne 4. 2. 2004, jeho obhájkyni JUDr. M. N. a Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné shodného dne 8. 9. 2003.
Dne 7. 11. 2003 podal obviněný prostřednictvím výše jmenované obhájkyně osobně u Okresního soudu v Karviné dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Dovolací důvod vymezil ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V obecné rovině nejprve uvedl, že soudy jeho jednání nesprávně posoudily jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. a v rozporu se zjištěným skutkovým stavem nesprávně posoudily jeho zákonnou vyživovací povinnost a zavinění. Nesprávnost právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení spatřoval v konstatování odvolacího soudu, že vyživovací povinnost mu vyplývá ze zákona a není třeba ji dokazovat, a dále v tom, že se uvedený soud nezabýval otázkou, zda tato stále trvá. Namítl, že ačkoliv orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat v souladu se zákonem, a tudíž i při určení výše vyživovací povinnosti jako předběžné otázky se musejí zabývat zákonnými hledisky uvedenými v ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině, policejní orgán tak nepostupoval a výživné ve výši 1.000,- Kč určil zcela libovolně, a tedy nezákonně; takový nedostatek pak nemůže nahradit ani konstatování soudů obou stupňů o přiměřenosti předmětné částky. Další výhradu uplatnil dovolatel proti tomu, jak soudy stanovily dobu, po kterou neplnil vyživovací povinnost; v tomto směru poukázal na to, že matka nezletilého podala trestní oznámení až dne 26. 3. 2002, přičemž podle §98 odst. 1 zákona o rodině lze výživné pro nezletilé dítě přiznat nejdéle za dobu tří let ode dne zahájení soudního řízení, a proto měl být počátek neplnění vyživovací povinnosti stanoven nejpozději od 26. 3. 1999. Konečně obviněný brojil proti tomu, že soudy nesprávně a v rozporu se zjištěným skutkovým stavem posoudily zavinění, jestliže z hlediska subjektivní stránky dovodily zavinění úmyslné ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.; v této souvislosti namítl, že soudy neučinily žádná skutková zjištění k prokázání jeho úmyslu vyhýbat se plnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
V závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě a rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově zrušil (jakož i všechna rozhodnutí na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu), a přikázal Okresnímu soudu v Karviné, pobočka v Havířově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podání shodného obsahu učinil obviněný prostřednictvím stejné obhájkyně ještě dne 29. 3. 2004, a to opět osobně u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 12. 1. 2004). Současně zaslala přípis obviněnému a jeho obhájkyni s upozorněním, že mohou souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (obhájkyně jej obdržela dne 12. 1. 2004 a obviněný dne 24. 1. 2004).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 28. 1. 2004 po stručné rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného uvedla, že je třeba souhlasit se závěry soudů obou stupňů ohledně určení výše výživného, jež vyplynula z provedeného dokazování v rámci přípravného řízení a řízení před soudem prvního stupně; zdůraznila přitom jednak, že vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona o rodině a není třeba ji podrobně dokazovat listinnými důkazy, jak se toho domáhal v průběhu řízení před soudy obou stupňů dovolatel, který tak činí i ve svém mimořádném opravném prostředku, a dále, že odvození předmětné částky proběhlo na základě písemných podkladů založených ve spise, jež byly dostatečné pro posouzení věci a rozhodnutí o vině obviněného. Uzavřela proto, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhla, aby je Nejvyšší soud podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl s tím, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V návaznosti na podání obviněného ze dne 29. 3. 2004 uvedla, že vzhledem k jeho totožnému obsahu s podáním učiněným dne 7. 11. 2003 odkazuje v plném rozsahu na své vyjádření ze dne 28. 1. 2004.
Obviněný prostřednictvím své obhájkyně učinil dne 2. 2. 2004 u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, podání, v němž vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného P. M. nemůže obstát, neboť ačkoliv je formálně opírá o argumenty mající hmotně právní povahu, materiálně jsou jeho námitky výhradně povahy skutkové. Svými výhradami k určení výše výživného a doby, po kterou neplnil vyživovací povinnost ke svému nezletilému synovi, nesměřuje k nápravě právních vad, nýbrž žádá změnu skutkových zjištění, jak je stabilizoval na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací; současně jimi brojí proti správnosti postupu a závěrům orgánů činných v trestním řízení při posouzení rozsahu jeho vyživovací povinnosti, tj. kvalitě jejich rozhodnutí v rámci posouzení tzv. předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř., když vytýká, že policejní orgán určil výši výživného zcela libovolně a nezákonně, a nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že výše výživného je přiměřená. Takové námitky obviněného nejsou námitkami proti „právnímu posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani proti „jinému hmotně právnímu posouzení“ (tj. jinému, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným), a stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pod obviněným deklarovaný důvod dovolání nelze podřadit ani jeho výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky daného trestného činu ve formě úmyslu, jestliže v tomto směru uvádí, že soud neučinil žádná skutková zjištění k prokázání jeho úmyslu vyhýbat se plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Svou argumentaci, že subjektivní stránka předmětného trestného činu nebyla dána, tak dovolatel opřel výlučně o to, že skutkové zjištění soudu prvního stupně v tomto ohledu není správné, resp. absentuje. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. V této trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující konečné skutkové zjištění, podle něhož obviněný skutek spáchal tak, jak ho ve výroku o vině (v tzv. skutkové větě citované výše) popsal soud prvního stupně a jak jej rozvedl v odůvodnění svého rozsudku [… nutno konstatovat obsah spisu zdejšího soudu sp. zn. 35 P 175/98, ze kterého bylo prokázáno, že obviněný od roku 1989 pracuje pouze příležitostně … matka dítěte podala dne 24. 7. 2001 návrh na určení výživného pro nezletilého syna, kdy z opatrovnického spisu je prokázáno, že obviněný od této doby pracoval znovu pouze příležitostně … v tomto opatrovnickém řízení od roku 2001 muselo být jednáno vždy v nepřítomnosti obviněného, který přestože byl obeslán řádně a včas, se k jednání nedostavil anebo obsílky k soudu nepřebíral. Opatrovnický soud zjistil, že pokud obviněný pracoval, pak zaměstnavatel – M. P. uvedl, že nežádal nikdy o řádný pracovní poměr. Práci vykonával pouze jako dohodnutou práci ve výměře 100 hodin a po uplynutí této výměry práci přestal vykonávat. Stejným způsobem pracoval i u M. Š. … opatrovnický soud doposud ve věci nemohl rozhodnout, protože se obviněný ani v jednom případě od roku 2001 dobrovolně k jednání nedostavil, vyjma jediného předvedení dne 19. 6. 2002 … z uvedeného jednání je naprosto zjevný postoj obviněného nejenom k trestnímu řízení, ale rovněž i k opatrovnickému řízení, a zejména jeho postoj k nezletilému dítěti, co se týče zabezpečení jeho výchovy a výživy. Uvedené skutečnosti jednoznačně prokazují minimálně ve smyslu §4 písm. b) trestního zákona úmysl obviněného vyhnout se plnění své vyživovací povinnosti tím, že přestože mu citovaní zaměstnavatelé nabízeli řádný pracovní poměr, toto nikdy nevyužil, naopak je žádal pouze o dočasnou sezónní práci, kterou vykonal a ihned změnil zaměstnavatele, aby se tak vyhnul povinnosti placení výživného na nezletilého syna … (str. 2 a 3 rozsudku)]. Odvolací soud se bezezbytku ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a na str. 2 svého usnesení uvedl: … obviněný se zaměstnával pouze krátkodobě, … a to i přesto, že měl možnost být trvale zaměstnán. U žádného zaměstnavatele také nenahlásil vyživovací povinnost, a je tedy zřejmé, že nemá zájem vytvořit takové podmínky, aby mu mohlo být případné výživné strháváno ze mzdy. Sám také ze svého příjmu výživné neplatí. Lze tedy dovodit, že obviněný se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat jiného, a to po dobu nejméně 4 let … je pravdou, že obviněný namítal, že měl stíženou možnost se vůbec zařadit do pracovního poměru, ovšem tato stížená možnost není ničím doložena a samotný zvýšený krevní tlak nemusí být takovým omezením, aby se obviněný nemohl zaměstnat …
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že námitky, které obviněný uplatnil v dovolání, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Jak vyplývá z rozhodnutí soudu druhého stupně, tento se jimi zabýval a vypořádal se s nimi.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a