ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.550.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 550/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2004 o dovolání podaném obviněným M. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O. n. O., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 To 172/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 15/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. J. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 3 T 15/2003, uznán vinným, že
dne 24. 4. 2003, kolem 20.40 hodin, v P. u M. L., okres T., v prostoru vstupních dveří do bytu, opilý, ve zlobném afektu podmíněném déletrvajícími negativními vztahy a konflikty, v úmyslu usmrtit, dvakrát bodl vyhazovacím kapesním nožem, s čepelí o délce 100 mm, do břicha A. J., způsobil mu pětinásobné protnutí tenkého střeva, povrchní nářez v podbřišnici, která kryje zadní stěnu dutiny břišní nad pánevní tepnou a krvácení do dutiny břišní; A. J. byl bezprostředně ohrožen na životě, k jeho smrti nedošlo v důsledku neprodleného odborného lékařského zákroku.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za to podle §219 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. dále rozhodl o zabrání zavíracího nože (stopa č. 1), který byl zajištěn na místě činu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost uhradit V. z. p. ČR, o. p. T., částku 42.158,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 To 172/2003, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému a jeho obhájci Mgr. Ing. J. K. shodného dne 25. 2. 2004, a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni dne 24. 2. 2004.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. J. prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinil dne 26. 4. 2004 osobně u Krajského soudu v Plzni. Opřel je o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť byla chybně posouzena subjektivní stránka daného trestného činu.
V podrobnostech namítl, že soudy učinily skutkové závěry pouze na základě výpovědí poškozeného a svědků, kteří nebyli na místě činu a vyjadřovali se jen ke vzájemným vztahům mezi ním a poškozeným, a k situaci, jež předcházela a nastala po zranění poškozeného; vzhledem k tomu, že není možné získat ve věci více důkazních pramenů, a pak ani zjistit přesný průběh skutkového děje, měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo. S ohledem na zmíněnou nemožnost získat více důkazů, když ty, které soudy provedly, nejsou dostatečné, pak označil za nesprávné posouzení zavinění ve formě minimálně nepřímého úmyslu s tím, že soudům vytkl i to, že přiměřeně nezohlednily jeho osobní vlastnosti; zdůraznil přitom, že byl ve stavu středně těžké opilosti a tato okolnost u něj vyvolala snížení rozpoznávacích schopností minimálně o polovinu, když navíc soudy nepřihlédly ani k jejich trvalému snížení v důsledku poškození mozku středně těžkým organickým psychosyndromem, a proto byla podstatně snížena i jeho schopnost představit si charakter a závažnost následku jednání a tento předvídat. V této souvislosti uvedl, že neměl a ani nemohl mít vědomost o tom, zda poškozeného vůbec zranil, neboť na noži nebyly žádné viditelné stopy krve a poškozený sám odešel od bytu po schodišti z domu ven (podle jeho názoru neobstojí skutkové závěry odvolacího soudu o tom, že „bodl poškozeného zcela nečekaně a lze říci i zákeřně, když ho bodl ihned po otevření dveří, aniž by mu dal jakoukoli možnost obrany a poté dveře hned zavřel“); jestliže se po svém zadržení před policisty nějak verbálně k věci vyjadřoval, byly tyto projevy zřejmě důsledkem opilosti a celkového stavu, neboť si je nepamatuje. K posouzení míry jeho zavinění tak nebyly objasněny všechny potřebné skutkové otázky, včetně jeho obhajoby, že měl se svou manželkou obavy a strach z poškozeného, jenž se již dříve choval agresivně. Obviněný uzavřel, že ani v dovolacím řízení nelze dovodit absolutní vázanost soudu neúplně zjištěným skutkovým stavem. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil výroky o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu druhého stupně, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že skutek právně posoudí jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., event. podle §222 odst. 1 tr. zák., nebo aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 3. 5. 2004). Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí neměl takové případné vyjádření k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., neboť podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.)a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V daném případě byl obviněným uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami (což je třeba dovodit z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.), které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v podaném dovolání činí; tak je tomu v případě, jestliže namítá, že napadené rozhodnutí vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci pouze na podkladě výpovědí poškozeného a svědků, kteří na místě činu v rozhodnou dobu nebyli, přičemž další důkazy ke zjištění přesného průběhu skutkového děje ani není možné opatřit, a soudy tudíž měly postupovat podle zásady in dubio pro reo, a pokud vytýká, že nebyly objasněny všechny potřebné skutkové otázky k posouzení míry jeho zavinění, když v tomto směru navíc brojí proti tomu, že soudy nezohlednily snížení jeho rozpoznávacích schopností v době činu, a tvrdí jednak, že v důsledku svého psychického stavu neměl a nemohl mít vědomost o tom, zda poškozeného zranil, neboť na noži nebyly žádné viditelné stopy krve a poškozený sám odešel od bytu po schodišti z domu ven (skutkové závěry odvolacího soudu o tom, že „bodl poškozeného zcela nečekaně a lze říci i zákeřně, když ho bodl ihned po otevření dveří, aniž by mu dal jakoukoli možnost obrany a poté dveře hned zavřel“ podle jeho názoru neobstojí, neboť nemají oporu v provedeném dokazování), a dále, že měli s manželkou z poškozeného strach, neboť se již dříve choval agresivně. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění a správnosti hodnocení důkazů. Takový dovolací důvod však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není.
Pokud se obviněný dovolával zásady in dubio pro reo s tím, že soudy podle ní měly postupovat s ohledem na to, že ve věci není možné získat více důkazních pramenů, a pak ani zjistit přesný průběh skutkového děje, Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění, vedení dokazování a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a