ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.662.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 662/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2004 o dovolání podaném obviněným J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 3 To 289/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 56/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 11 T 56/2003, byl obviněný J. B. uznán vinným, že společně s obviněným R. Z.
1. dne 16. 11. 2002 v době kolem 20.00 hod. v B. v prostoru před restaurací U. po předchozím konfliktu mezi návštěvníky restaurace a družkami obviněných fyzicky napadl obviněný R. Z. L. T., tím způsobem, že ho ranou pěstí do oblasti klíční kosti srazil na zem a ležícího poškozeného kopl do obličeje do oblasti levé tváře, čímž poškozenému způsobil tržně zhmožděnou ránu hlavy v levé čelní krajině, zhmoždění obličeje vlevo, zhmoždění a oděrku pravého předloktí, vytržení, odtržení horních zubů, vykloubení horních řezáků, krevní podlitinu kolem očí a prosáknutí levé tváře a následkem těchto poranění byl poškozený L. T. podstatně omezen v obvyklém způsobu života po dobu asi 3 týdnů, než se zhojily rány v dutině ústní, kdy nové zuby byly poškozenému nasazeny až několik měsíců po úrazu. V důsledku jednání obviněného, který kopl poškozeného do hlavy, jenom náhodou nedošlo k daleko závažnějšímu poranění poškozeného. Oba obvinění poté zašli do blízkého baru, kde si půjčili baseballovou pálku a vrátili se na místo před restauraci U., kde obviněný J. B. vzápětí fyzicky napadl poškozeného V. B., tím způsobem, že ho udeřil baseballovou pálkou do hlavy. V důsledku napadení obviněným poškozený B. utrpěl nitrolební poranění, zhmoždění mozku v krajině spánkové vpravo a čelní vlevo, zlomeninu spánkové kosti a pyramidy vpravo, úrazové krvácení pod měkkou stěnu v krajině temeně spánkové vpravo, krev v párové dutině kostní klínové, krev v oblasti pravého bubínku ušního, poškozený ihned upadl do bezvědomí a byl urgentně hospitalizován ve Fakultní nemocnici B. – B. z nemocnice byl propuštěn dne 28. 11. 2002 do domácího léčení a v pracovní neschopnosti byl až do 6. 4. 2003. V důsledku svého poranění byl poškozený přímo ohrožen na životě a pokud by poškozenému nebyla poskytnuta včasná odborná lékařská péče, nastala by smrt poškozeného, k níž nedošlo šťastnou náhodou. Dále obviněný J. B. fyzicky napadl poškozeného Z. L., tím způsobem, že ho udeřil baseballovou pálkou do oblasti levé paže, poškozený Z. L. však neutrpěl žádné zranění. Obviněný R. Z. na stejném místě fyzicky napadl poškozeného P. J., tím způsobem, že ho uchopil za ruku a shodil ho ze schodů, poté jej udeřil do zad a následně poškozeného pronásledoval, poškozenému P. J. žádné zranění nezpůsobil,
2. dne 9. 1. 2003 v 15.00 hod. v B. v OD T. obviněný R. Z. odcizil čokoládu Milka v hodnotě 89,90 Kč tím způsobem, že si ji dal v prodejně za bundu, a poté procházeli oba obvinění pokladnami bez zaplacení. Za pokladnami byli oba obvinění zadrženi pracovníky bezpečnostní služby za účelem prověření z podezření krádeže a přitom obvinění nejprve verbálně a poté fyzicky napadli pracovníky ostrahy tím způsobem, že obviněný J. B. udeřil pěstí poškozeného B. Š., kterého shodil na zem, a obviněný R. Z. udeřil čelem do nosu poškozeného Z. P., který také spadl na zem. V důsledku napadení obviněným B. utrpěl poškozený B. Š. pohmoždění levého lokte s odřeninou kůže lokte. V důsledku napadení obviněným Z. utrpěl poškozený Z. P. zhmoždění hlavy a krční páteře a zlomeninu nosních kůstek, s čímž byl hospitalizován v Úrazové nemocnici B. do 11. 1. 2003 a v pracovní neschopnosti byl poškozený do 9. 2. 2003, kdy byl podstatně omezen v obvyklém způsobu života, trpěl únavou a bolestmi hlavy.
Takto zjištěné jednání obviněného J. B. soud prvního stupně právně kvalifikoval pod bodem 1. rozsudku jako trestné činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 2. rozsudku jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozenému V. B. škodu ve výši 50.460 Kč.
Uvedeným rozsudkem byl obviněný J. B. současně podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, že dne 19. 10. 2002 v době od 20.00 hod. do 20.30 hod. v B. měl využít nepozornosti poškozené L. K. a měl v jejím bytě v kuchyni odcizit ze stolu z volně odložené peněženky finanční hotovost ve výši 20.000 Kč a volně položený mobilní telefon zn. Nokia 3410 v hodnotě 4.700 Kč a ke škodě L. K. odcizit platební kartu MAESTRO E B. a průkazku ČS a. s., čímž měl spáchat trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Shodným rozsudkem byl uznán vinným i obviněný R. Z. a byl mu uložen trest.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali oba obvinění odvolání, která projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2003, sp. zn. 3 To 289/2003, a usnesením podle §256 tr. ř. je obě zamítl.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému J. B. dne 22. 9. 2003, jeho obhájci JUDr. V. F. dne 24. 9. 2003, obviněnému R. Z. dne 22. 9. 2003, jeho obhájci JUDr. A. F. dne 23. 9. 2003 a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 18. 9. 2003.
Dne 24. 11. 2003 došlo Městskému soudu v Brně dovolání obviněného J. B., které učinil prostřednictvím výše jmenovaného obhájce a které směřovalo proti usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně. V jeho úvodu obviněný uvedl, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení obou skutků a jiném nesprávném hmotně právním posouzení [odkázal přitom na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] zejména proto, že byl nespravedlivě odsouzen, i když podle svého hlubokého přesvědčení trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. nespáchal, resp. daný skutek není trestným činem, a zdůraznil, že bylo nepochybně porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces, když nebyl proveden navržený výslech důležitého svědka.
V podrobnostech obviněný dále rozvedl, že pokud jde o skutek pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, nebylo prokázáno, tím spíše bez všech pochybností, čímž byla porušena zásada „in dubio pro reo“, že by se dopustil hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, neboť se pouze bránil neoprávněnému a neodůvodněnému zásahu ochranky, (tj. jednalo se o zákonnou svépomoc) a že by poškozeného B. Š. skutečně udeřil, a to dokonce pěstí. Namítl, že přestože z výpovědí poškozených B. Š. a Z. P. vyplývá řada rozporů, zejména v popisu časové posloupnosti jejich pádů na zem, soudy nepřihlédly k čestnému prohlášení jím navrženého svědka, z něhož bylo zcela nepochybné, že průběh události minimálně mohl být (a také skutečně byl) jiný, než jak popsali jmenovaní; v této souvislosti vytkl soudům i to, že nezohlednily nevěrohodnost a účelovost jejich výpovědí (poukázal přitom na konkrétní okolnosti, které v jejich rámci uvedli, a zároveň s nimi polemizoval), když měl za to, že poškození si pamatovali jen skutečnosti svědčící proti němu, ale žádnou v jeho prospěch, a tvrdil, že v prodejně s obviněným R. Z. vůbec nebyl. Ke skutku pod bodem 1. rozsudku namítl, že soudy obou stupňů jednak nevzaly v úvahu, že k danému jednání byl vyprovokován předchozím napadením jeho družky s tím, že jej ovlivnila i obava z faktické přesily společníků poškozeného V. B., a dále, že neprovedly všechny navržené důkazy k odstranění rozporů v jednotlivých výpovědích – výslechy svědků a jejich vzájemné konfrontace. Konečně vyjádřil lítost nad tím, že soudy při úvaze o výši trestu nezohlednily skutečnost, že dosud nikdy nebyl trestán pro násilnou trestnou činnost, a jeho první násilné jednání bylo spíše nešťastnou událostí způsobenou značnými emocemi z předchozího napadení jeho družky, kdy si vůbec neuvědomoval, že by mohl způsobit baseballovou pálkou těžké ublížení na zdraví, nýbrž incident vnímal jako vzájemnou rvačku; současně nesouhlasil s tím, že soudy mu přičetly k tíži dva násilné trestné činy, když za druhý nesprávně považovaly údajné napadení B. Š.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a přikázal soudu (aniž by specifikoval kterému), aby věc znovu projednal a rozhodl.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 26. 4. 2004). Současně zaslala přípis obviněnému J. B. a jeho obhájci JUDr. V. F. s upozorněním, že mohou souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání(obviněný jej obdržel dne 4. 5. 2004 a jeho obhájce dne 30. 4. 2004).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 21. 5. 2004 uvedl, že ačkoliv je dovolání podáno formálně s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolatel výslovně namítá, že skutek pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem, ve skutečnosti ve vztahu k oběma skutkům, jimiž byl uznán vinným, namítá toliko neúplné dokazování a vadné hodnocení provedených důkazů; tím fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a sám na základě odlišného posouzení obou skutků dochází k jiným závěrům. Na základě uvedeného vyslovil státní zástupce závěr, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V daném případě byl obviněným uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami (což je třeba dovodit z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.), které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, způsobu hodnocení důkazů a úplnosti provedeného dokazování, což právě obviněný v podaném dovolání činí. Tak je tomu v případě, jestliže ke skutku pod bodem 2. rozsudku prvního stupně namítá, že nebylo prokázáno, že by se dopustil hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, neboť se pouze bránil neoprávněnému a neodůvodněnému zásahu ochranky, a tudíž se jednalo o zákonnou svépomoc, a že by poškozeného B. Š. skutečně udeřil pěstí, přičemž tvrdí, že v prodejně s obviněným R. Z. vůbec nebyl a z výpovědí poškozených B. Š. a Z. P. vyplývá řada rozporů a tyto jsou nevěrohodné a účelové (měl za to, že poškození si pamatovali jen skutečnosti svědčící proti němu, ale žádnou v jeho prospěch), stejně jako když soudům vytýká, že nepřihlédly k čestnému prohlášení jím navrženého svědka, z něhož bylo zcela nepochybné, že průběh události minimálně mohl být (a také skutečně byl) jiný, než jak popsali jmenovaní. Obdobné výhrady pak formuluje i ke skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, když namítá, že soudy obou stupňů jednak nevzaly v úvahu, že k danému jednání byl vyprovokován předchozím napadením jeho družky s tím, že jej ovlivnila i obava z faktické přesily společníků poškozeného V. B., a dále, že neprovedly všechny navržené důkazy k odstranění rozporů v jednotlivých výpovědích – výslechy svědků a jejich vzájemné konfrontace. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného právního posouzení skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a správnosti hodnocení důkazů. Takový důvod pro podání dovolání však v ustanovení §265b tr. ř. uveden není.
Jestliže obviněný rovněž poukazuje na to, že soudy v řízení porušily zásadu „in dubio pro reo“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani argumentaci obviněného k výši uloženého trestu, když v tomto směru namítá, že soudy nezohlednily skutečnost, že dosud nikdy nebyl trestán pro násilnou trestnou činnost, a jeho první násilné jednání bylo spíše nešťastnou událostí způsobenou značnými emocemi z předchozího napadení jeho družky, kdy si vůbec neuvědomoval, že by mohl způsobit baseballovou pálkou těžké ublížení na zdraví, nýbrž incident vnímal jako vzájemnou rvačku; i v tomto ohledu totiž spatřuje nesprávnost výroku o trestu v okolnostech skutkové povahy týkajících se jeho osoby a činu samotného. Takové výhrady nelze subsumovat ani pod speciální důvody dovolání stanovené zákonem ve vztahu k výroku o trestu a vymezené v §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. (obviněný však tyto důvody ani neuplatnil), avšak ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., a s ohledem na konkrétní trest ani pod důvod podle §265b odst. 2 tr. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že výhrady, které obviněný formuloval v dovolání, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, odvolací se jimi řádně zabýval a své závěry, proč je neshledal důvodnými, přesvědčivě odůvodnil.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a