ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.701.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 701/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2004 o dovolání podaném obviněným K. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 8 To 109/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 123/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 24 T 123/2003, ve spojení s usnesením předsedy senátu téhož soudu ze dne 30. 1. 2004, shodné spisové značky, byl obviněný K. P. uznán vinným, že společně s obviněným R. Ch.
dne 10. 6. 2003 kolem 23.45 hodin v P., ve vestibulu stanice metra H. n., obviněný K. P. přistoupil s nožem v ruce k P. Ž. se slovy: „co máš s mojí ségrou“, následně se k němu připojil i obviněný R. Ch., společně nasměrovali poškozeného do podchodu k zastávkám MHD, kde obviněný P. zopakoval svůj dotaz a dodal:“máš ledvinku, máš hodinky“, přičemž oba vykrývali postojem prostor k útěku a poškozený předal obviněnému P. koženou ledvinku v hodnotě 80,- Kč s peněženkou, osobními doklady a finanční hotovostí ve výši 2.075,- Kč, mobilní telefon značky Alcatel v hodnotě 100,-Kč a hodinky značky Citizen v hodnotě 8.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a uložil mu za to podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Uvedeným rozsudkem byl současně uznán vinným i obviněný R. Ch. a byl mu uložen trest.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali oba obvinění a rovněž státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 odvolání, která projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2004, sp. zn. 8 To 109/2004. Odvolací soud rozsudkem zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadené rozhodnutí u obou obviněných v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného R. P. uznal vinným, že společně s obviněným R. Ch.
dne 10. 6. 2003 kolem 23.45 hodin v P., ve vestibulu stanice metra H. n., obviněný K. P. přistoupil s nožem v ruce k poškozenému P. Ž., se slovy: „co máš s mojí sestrou“, následně se k němu připojil obviněný R. Ch., společně nasměrovali poškozeného k zastávkám MHD, kde obviněný P. žádal, aby poškozený vyndal vše co má u sebe, přičemž oba vykrývali svým postojem poškozenému prostor k útěku a poškozený vydal obviněnému P. koženou ledvinku v hodnotě 80,- Kč s peněženkou, osobními doklady a finanční hotovostí ve výši 2.075,- Kč, mobilní telefon zn. Alcatel v hodnotě 100,- Kč a hodinky Citizen v hodnotě 8.000,- Kč, tohoto jednání dopustil se obviněný P. přesto, že byl odsouzen rozsudkem MS v Praze ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 5 To 651/99, pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, který vykonal.
Takto zjištěné (resp. přesněji popsané) jednání obviněného K. P. odvolací soud právně posoudil jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jenž tento obviněný spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Za to mu podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně uznal vinným také obviněného R. Ch. a uložil mu trest.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému R. P. a jeho obhájkyni JUDr. Z. K. shodného dne 2. 4. 2004, obviněnému R. Ch. dne 6. 4. 2004, jeho obhájci Mgr. R. Ch. dne 5. 4. 2004 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 7 dne 1. 4. 2004.
Dne 28. 5. 2004 podal obviněný R. P. prostřednictvím výše jmenované obhájkyně osobně u Obvodního soudu pro Prahu 7 dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, které směřoval do jeho výroku o vině i trestu, neboť tento, stejně jako předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a tudíž je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci citovaného důvodu dovolání obviněný namítl, že provedené dokazování ve věci vykazuje vážné nedostatky spočívající zejména v tom, že soudy obou stupňů nehodnotily důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.; konkrétně jednak vytkl, že náležitě nezhodnotily výpověď obviněného R. Ch., jenž ho jako spolupachatele nikdy neoznačil a potvrdil, že u něj žádný nůž neviděl, a dále zdůraznil, že výpověď poškozeného je značně nevěrohodná, neboť tento byl v době činu hodně opilý, a nesouhlasil s tím, že soudy naopak jeho výpověď označily za účelovou a nevěrohodnou. Měl za to, že jeho obhajoba nebyla prověřena, tvrdil, že žádný nůž neměl a poukázal na rozpory ve výpovědích poškozeného, který u hlavního líčení také uvedl, že žádný nůž neviděl. V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Předmětný přípis s opisem dovolání byl Nejvyššímu státnímu zastupitelství doručen dne 10. 6. 2004. Ke dni svého rozhodnutí Nejvyšší soud takové případné vyjádření neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.
Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.
V tomto ohledu dovolání obviněného K. P. nemůže obstát. Dovolatel ve svém podání totiž uplatnil výlučně námitky k vedení dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (domníval se, že soudy nehodnotily důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., postupovaly nesprávně při hodnocení jak jeho výpovědi, jestliže ji označily za účelovou a nevěrohodnou, přičemž však jeho obhajobu neprověřily, tak výpovědi obviněného R. Ch. i výpovědi poškozeného P. Ž., kdy tvrdil, že posledně uvedená je nevěrohodná), jejichž prostřednictvím se snažil zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění (jak je patrno i z jeho tvrzení, že žádný nůž u sebe neměl, když poukazoval na to, že jeho obhajobu v tomto směru potvrdil i obviněný R. Ch. a u hlavního líčení také poškozený). Takové jeho námitky nejsou v žádném případě námitkami, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). V takovém případě nebyl ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění na základě vadně hodnocených důkazů (přestože v úvodním textu svého podání zmínil, že si je plně vědom toho, že nemůže zasahovat tímto opravným prostředkem do skutkových zjištění a že v rámci tohoto řízení může jít v jeho případě jen o posouzení správnosti právního posouzení skutku), z nichž až následně dovodil nesprávnost právní kvalifikace skutku. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž jde o dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a