ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.732.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 732/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2004 o dovolání podaném obviněným M. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 12 To 159/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 101/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 1 T 101/2001, uznán vinným, že
v letech 1997 a 1998 jako podnikatel pod obchodním jménem F. H. – P. a d. B., H. B., do svého účetnictví nezahrnul příjem zálohových plateb poskytovaných v době od 18. dubna 1997 do 7. května 1998 poskytnutých společností L. N., G. m. b. H. a Co. KG se sídlem v S. v Rakouské republice, v celkové částce 4.642.785,- Kč na zajištění vyjednané dodávky dřeva a jako příjem vykázal pouze cenu skutečně dodaného dřeva uvedené společnosti vyúčtovanou za zmíněná období v celkové částce 3.392.579,- Kč, čímž ve zdaňovacím období roku 1997 zatajil zdanitelný příjem 72.352,- Kč a zkrátil daň z příjmu fyzických osob o 28.960,- Kč a ve zdaňovacím období roku 1998 zatajil zdanitelný příjem 1.177.854,- Kč a zkrátil daň z příjmu fyzických osob o 459.656,- Kč, tímto jednáním způsobil České republice – Finančnímu úřadu v H. B. na zkrácené dani z příjmu fyzických osob škodu 488.616,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 a uložil mu za to podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Hradci Králové ve veřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2003, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 1. 7. 2003, jeho obhájci JUDr. R. J. dne 27. 6. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Havlíčkově Brodě rovněž dne 27. 6. 2003.
Dne 23. 7. 2003 podal obviněný M. H. prostřednictvím výše jmenovaného obhájce osobně u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. V jeho úvodu zmínil obě shora citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů a jako dovolací důvod uplatnil ten, který je vymezen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když tento nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Soudům obou stupňů vytkl, že převzaly mechanicky údaje obžaloby, aniž by důkazy provedené v přípravném řízení a při hlavním líčení hodnotily způsobem uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř., náležitě se nevypořádaly s jeho obhajobou a důsledně nerespektovaly princip presumpce neviny; v důsledku toho pak dospěly k vadným skutkovým i právním závěrům. Vyslovil přesvědčení, že ve věci provedené dokazování nedovoluje učinit závěr, že by se skutku kladeného mu za vinu dopustil a že byla mimo jakoukoliv pochybnost vyvrácena jeho obhajoba (v tomto směru odkázal na výpovědi svědků V. D., R. V., M. M., Ing. K. S., J. S., J. V. a M. K.). Poukázal zejména na to, že nebyla prokázána úmyslná forma jeho zavinění, když z výslechu svědků jednoznačně vyplývá, že v rámci své podnikatelské činnosti se staral převážně o provozní záležitosti a účetnictví vedly jiné osoby, které měly k dispozici všechny potřebné údaje o uskutečněných obchodech, aby je mohly řádně zúčtovat; zdůraznil přitom, že není odborníkem v daňové a účetní oblasti, za vedení účetnictví a daňová přiznání odpovídali příslušní odborníci a vzhledem k tomu, že spolupráce s rakouskou společností probíhala po delší dobu a týkala se poměrně významného objemu činnosti, je vyloučeno, aby tito nevěděli o předmětných obchodních případech a způsobu financování dodávek. V této souvislosti poukázal na svou obhajobu od počátku trestního stíhání s tím, že účetní doklady ohledně daných případů předával účetnímu, vedoucímu pily nebo dalším zaměstnancům a připustil, že v této činnosti nebyl dostatečně důsledný, některé doklady se mohly založit či ztratit, přičemž nekontroloval, zda pokyn k zapsání příjmu záloh do peněžního deníku, jenž dával ihned po přejímce peněz, byl skutečně splněn, avšak z žádného důkazu neplyne, že by některé doklady či obchody záměrně zatajoval a dával někomu pokyn, aby platby záloh nebyly zaúčtovány a zdaněny. Obviněný uvedl, že si je vědom svých daňových nedoplatků, avšak tyto vznikly jeho nedbalostí a nedůsledností, a nikoliv úmyslným jednáním; jestliže by skutečně hodlal daň krátit, nepochybně by postupoval takovým způsobem, který by bylo možno jen ztěží odhalit.
Závěrem dovolatel vytkl, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu, nezohlednily závažné rozpory mezi výpověďmi svědků a nekriticky převzaly jimi uvedené skutečnosti za základ svých skutkových zjištění; současně pochybily při právním posouzení věci. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal krajskému soudu, aby věc opětovně projednal a rozhodl, případně aby sám ve věci rozhodl a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 6. 2. 2004).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření ze dne 20. 2. 2004 uvedl, že pod obviněným uplatněný dovolací důvod lze podřadit toliko tu část jeho podání, v níž namítá, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu a postrádá i úmyslnou formu zavinění; ve zbývající, zcela převažující části dovolání vytýká toliko nesprávnost hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá učiněná skutková zjištění. K obviněným tvrzené pouhé nedbalosti při manipulaci s účetními doklady, která vedla k podání nesprávných daňových přiznání, konstatoval, že takovou argumentaci prezentoval již v rámci své předchozí obhajoby a soudy obou stupňů se jí podrobně zabývaly a shledaly ji nedůvodnou. Jestliže se nyní domáhá odlišného hodnocení důkazů a z toho odvozeně závěru o beztrestnosti jeho jednání, jde o dovolání podané zčásti z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a zčásti o dovolání zjevně neopodstatněné. Státní zástupce pak navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného M. H. nemůže obstát, neboť jeho námitky, o něž formálně opřel důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují ve skutečnosti výhradně proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jimi učiněným skutkovým zjištěním (namítá, že soudy nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu, nezohlednily závažné rozpory mezi výpověďmi svědků a nekriticky převzaly jimi uvedené skutečnosti za základ svých skutkových zjištění); z těchto tvrzených nedostatků až následně dovozuje naplnění deklarovaného dovolacího důvodu (jak ostatně sám uvádí: „… Okresní i krajský soud převzaly mechanicky údaje obžaloby, aniž by důkazy provedené v přípravném řízení a při hlavním líčení hodnotily způsobem uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř., náležitým způsobem se nevypořádaly s obhajobou obviněného a důsledně nerespektovaly princip presumpce neviny. V důsledku toho dospěly k vadným skutkovým i právním závěrům …“).
Pod obviněným deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani jeho výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. ve formě úmyslu, jestliže uvádí, že nebyla dána v důsledku toho, že nebyla prokázána, tvrdí, že vedení účetnictví a podání daňových přiznání zajišťovaly od něj odlišné osoby (v dané oblasti odborníci), které měly k dispozici všechny potřebné údaje o uskutečněných obchodech a jimž předával příslušné účetní doklady, přičemž pokyn k zapsání příjmů z daných zálohových plateb do peněžního deníku dával hned po přijetí peněz, a připouští pouze, že v uváděné činnosti nebyl dostatečně důsledný, když jednak některé z dokladů mohly být založeny mezi jiné písemnosti či se mohly ztratit, a jednak nekontroloval, zda jeho pokyny ohledně zapsání příjmů byly splněny. Obviněný se tak snažil zpochybnit, že by měl úmysl předmětné příjmy zatajit a daň z příjmů fyzických osob zkrátit, avšak svou argumentaci v tomto směru opřel o jiná skutková zjištění, než k jakým dospěly soudy obou stupňů (v tomto ohledu lze odkázat především na popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a odůvodnění tohoto rozhodnutí, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, v němž jmenovaný soud na str. 4 a 5 rozvedl, že … považuje za prokázané, že obviněný … zaviněně nejméně ve smyslu ust. §4 písm. b) tr. zák., tedy v nepřímém úmyslu, jako podnikatel nezahrnul do svého účetnictví příjem zálohových plateb poskytovaných v inkriminovaném období jeho rakouskými partnery … jednal úmyslně, když věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Jako podnikatel věděl o své povinnosti veškeré příjmy zahrnout do svého podnikání a následně se vypořádat se vzniklou situací i v rámci daňových přiznání, což ovšem neučinil. Listinné důkazy předložené jeho obchodními partnery, výsledky šetření finančního úřadu, výpovědi svědků … vedou k jednoznačnému závěru o vině obviněného. Ze svědeckých výpovědí také nebylo zjištěno to, co tvrdil obviněný, že pouhou lehkomyslností či nedopatřením nebo také nedostatečnou činností jeho zaměstnanců, nebyly veškeré doklady zahrnuty do účetnictví … obviněný nevedl řádně účetnictví, ač si této povinnosti byl vědom, příjmy do účetnictví nezahrnul a výpověďmi svědků je vyvráceno i jeho tvrzení, že za toto jednání mohly i jiné subjekty, jeho zaměstnanci či daňoví poradci …). V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že výhrady, kterými obviněný odůvodnil uplatněný dovolací důvod, jej materiálně nenaplňují, nýbrž ve skutečnosti jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání formuluje totožné výhrady, které uvedl již v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně (text mimořádného opravného prostředku je prakticky identický s obsahem řádného opravného prostředku) a jež uplatnil i v rámci své předchozí obhajoby před nalézacím soudem. Tyto výhrady, jimiž se soudy obou stupňů zabývaly a vypořádaly se s nimi, když současně rozvedly, proč je neshledaly důvodnými, však nelze pod uvedený důvod dovolání, ale ani pod jiný dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b tr. ř., podřadit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a