ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.851.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 851/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. srpna 2004 o dovolání podaném obviněným B. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 11 To 19/02, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 52/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 2 T 52/2000, byl obviněný B. F. uznán vinným, že
1) dne 11. 4. 1997 v době mezi 8.00 a 13.00 hod. v obci V. – D. S., okres B., neoprávněně vnikl na pozemek a nezajištěným oknem do domu manželů H., odkud odcizil obrazy, sošky, porcelán, sklo, historické pušky, dýky, plynový revolver zn. Kora, dvě vzduchovky Slavia, laminátový kufr, deset krabiček cigaret značky Marlboro, vojenská a satelitní vyznamenání, šperky a další věci v hodnotě nejméně 1.519.470,- Kč ke škodě M. H. a R. H.,
2) nejméně v době od 20. 4. 1998, kdy byl ve vazbě ve Vazební věznici V., okres J., do které byl vzat z důvodu uvedeného v §67 písm. a), b) tr. ř. rozhodnutím Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 11. 1997, sp. zn. 1 Nt 771/97, neoprávněně soustavně používal mobilní telefon č. 0602 630043, který si opatřil nezjištěným způsobem k dorozumívání se svou manželkou I. F. a dalšími osobami, přes které se snažil ovlivnit průběh trestního stíhání ve svůj prospěch.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval pod bodem 1) rozsudku jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 2) rozsudku jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za to mu uložil podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Uvedeným rozsudkem byl obviněný současně podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, že od přesně nezjištěné doby do 1. 11. 1997, kdy byl vzat do vazby, si neoprávněně bez povolení opatřil střelnou zbraň – pistoli zn. ČZ vz. 50/70 ráže 7,65 mm s náboji a tuto bez povolení přechovával až do 13. 11. 1997 v domě v obci K., okres B., čímž měl spáchat trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák.
Proti odsuzující části rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2002, sp. zn. 11 To 19/02, a rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině v bodě 2), jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., a v celém výroku o trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným totožným skutkem, jak byl popsán v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně, který právně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák. Za to a za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. [bod 1) výroku o vině rozsudku ponechal odvolací soud nedotčen] mu podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Opis rozhodnutí soudu druhého stupně byl doručen obviněnému B. F. dne 21. 6. 2002, jeho obhájci JUDr. Ing. J. M. dne 10. 6. 2002 a Krajskému státnímu zastupitelství v Praze dne 7. 6. 2002.
Dne 19. 7. 2002 učinil obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze, a které bylo adresováno Krajskému soudu v Praze. V jeho úvodu obviněný uvedl, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, jak je zakotveno v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že trestné činy krádeže a porušování domovní svobody nespáchal, ve věci byl chybně aplikován trestní zákon, a tím došlo k porušení jeho práv. Konkrétně vytkl, že jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně byla nesprávně posouzena výpověď poškozeného M. H., jež vykazovala rozpory a neodpovídala skutečnosti, a výpovědi svědků L. K. a I. Z., když tvrzení prvně jmenovaného ohledně tzv. cenné skleničky označil za nevěrohodné a brojil proti tomu, že nebyl přijat jako důkaz trestní spis jeho se týkající, a ohledně druhého nesouhlasil s tím, že se mělo jednat o osobu se sníženou, resp. úplnou nezpůsobilostí k právním úkonům, když jeho výpověď prokazovala opak. Dále poukázal na to, že v bytě poškozeného nebyly nalezeny jeho daktyloskopické stopy, nýbrž stopy někoho jiného, což svědčí jednoznačně pro závěr, že krádež nespáchal. Dále dovolatel vyslovil pochybnosti v tom směru, že k zásahu v domě svědka K. se dostavil vyšetřovatel tehdejšího Úřadu vyšetřování středočeského kraje přesto, že se jednalo o běžnou krádež relativně malého rozsahu a k takovému úkonu měli být příslušní policisté místního oddělení Policie ČR, přičemž současně se podivoval i nad přítomností likvidátorky zanikajícího ZD na uvedeném místě, a dále tvrdil, že z tohoto vyšetřovacího úkonu chybí fotodokumentace. Za nesprávné označil i to, že ve věci nebyl vyžádán prvotní spis Kriminální policie v B., z něhož bylo možné zjistit údaje sdělené poškozeným v původní podobě, a rovněž způsob hodnocení okolností týkajících se skutečné barvy vlasů, resp. příčesku S. D., a nesouhlasil také s vedením dokazování odvolacím soudem, jestliže tento vyslovil názor, že rovněž sám měl vyhledávat důkazy nebo se s nimi seznamovat. Uzavřel, že ve věci neexistuje žádný přímý důkaz svědčící o jeho vině, a pokud soud druhého stupně dospěl k odlišnému závěru, jedná se o nesprávné hodnocení případu. V souvislosti s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí namítl, že jeho vazební stíhání bylo nedůvodné [§265b odst. 1 písm. e) tr. ř.].
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a sám jej zprostil obžaloby, případně, bude-li třeba doplnit dokazování, aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 26. 9. 2002 po stručné rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu mimořádného opravného prostředku obviněného uvedla, že v části, v níž je dovolání podáno s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tímto důvodem ve skutečnosti nekoresponduje, neboť dovolatelem namítané skutečnosti se týkají výlučně způsobu hodnocení důkazů. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. konstatovala, že obviněný se ve vazbě nacházel na základě soudního rozhodnutí, kdy jedním z důvodů vazby byla obava, že při pobytu na svobodě by působil na spoluobviněné nebo svědky či jinak mařil objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení ve smyslu §67 odst. 1 písm. b) tr. ř.; přesto užíval mobilní telefon k dorozumívání se svou manželkou a dalšími osobami, aby je ovlivnil ve svůj prospěch, a pak jeho jednání naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák. Státní zástupkyně proto dospěla k závěru, že dovolání bylo podáno jednak z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a jednak ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a navrhla, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V daném případě byl obviněným uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami (což je třeba dovodit z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.), které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, způsobu hodnocení důkazů a úplnosti provedeného dokazování, což právě obviněný v podaném dovolání činí, když současně provádí vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkové závěry. Tak je tomu v případě, jestliže ke skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl právně kvalifikován jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., namítá, že se jej nedopustil, že byly nesprávně hodnoceny výpovědi poškozeného, svědků L. K. a I. Z., daktyloskopické stopy zajištěné v bytě poškozeného (v této souvislosti uvádí, že tyto nejsou jeho, a proto předmětné trestné činy nemohl spáchat) a otázka skutečné barvy vlasů, resp. příčesku S. D., stejně jako když orgánům činným v trestním řízení vytýká, že postupovaly chybně při nálezu jedné z odcizených věcí – skleničky (přičemž tvrdí, že z tohoto úkonu chybí fotodokumentace, příslušnými k úkonu měli být policisté místního oddělení Policie ČR, a brojí proti tomu, že se k němu dostavil vyšetřovatel tehdejšího Úřadu vyšetřování středočeského kraje a likvidátorka ZD), a dále, že nevyžádaly jednak spis týkající se trestní věci svědka L. K. a jednak prvotní trestní spis v této věci od Kriminální policie v B. Z těchto tvrzených nedostatků obviněný až následně dovozuje nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiného hmotně právního posouzení, jak ostatně i sám uvádí: … je evidentní, že ve věci neexistuje žádný přímý důkaz týkající se viny dovolatele. Jestliže odvolací soud takovýmito přímými důkazy argumentuje v odůvodnění svého rozhodnutí, jedná se o nesprávný způsob hodnocení případu … V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a správnosti hodnocení důkazů. Takový důvod pro podání dovolání však v ustanovení §265b tr. ř. uveden není.
Další dovolací důvod, na který obviněný ve svém podání odkázal v souvislosti se skutkem pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaným jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák., byl ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tj. tehdy jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.
V tomto ohledu neobstojí námitka obviněného, kterou pod tento dovolací důvod podřadil, že jeho vazební stíhání bylo nedůvodné. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze totiž dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ačkoliv tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. Otázku, zda byl obviněný trestně stíhán na svobodě, nebo zda byl vzat do vazby a z jakých důvodů, nelze pod jmenovaný důvod dovolání podřadit, neboť jednotlivé vazební důvody jsou upraveny v §67 písm. a), b) a c) tr. ř. a jejich neexistence při vzetí do vazby nebo za jejího trvání nezakládá žádný z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání zakotvených v §11 odst. 1 tr. ř. Zjišťování důvodů vazby a rozhodnutí o vazbě je předmětem samostatného posouzení, které činí soud (v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce) až po zahájení trestního stíhání poté, co zkoumal podmínky jeho přípustnosti.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že většinu výhrad, které obviněný formuloval v dovolání, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, odvolací soud se jimi řádně zabýval a své závěry, proč je neshledal důvodnými, přesvědčivě odůvodnil.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a