ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.916.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 916/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2004 o dovolání obviněného R. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 2 To 769/2001, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 9/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 1 T 9/2000, byl obviněný R. M. uznán vinným trestnými činy křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 písm. a) tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., návodem k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. b), §250 odst. 1 tr. zák. a osminásobným návodem k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. b), §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen za skutky pod body 1) – 21) podle §250 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvacet šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky a současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 6 T 118/98, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 2 To 545/99, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; za skutek pod bodem 22) byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu i ohledně spoluobviněných V. P. a J. Š. a o povinnosti obviněných k náhradě škody, kterou trestnými činy způsobili.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění R. M. a J. Š. odvoláními. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne. 2. 12. 2002, sp. zn. 2 To 769/2001, byl z podnětu odvolání obviněného R. M. rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto obviněného zrušen ve výroku o vině pod bodem 22) a v na něm navazujícím výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že tento obviněný byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, který byl právně kvalifikován jako návod k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §250 odst. 1, 2 tr. zák. Jinak zůstal ve vztahu k tomuto obviněnému rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. V dalším bylo rozhodnuto o odvolání obviněného J. Š.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Omezil je na tu část napadeného rozsudku, jíž byly ponechány beze změny výrok o vině pod body 1) – 21) a na ně navazující výrok o trestu v rozsudku soudu prvního stupně, a odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal dne 3. 7. 2001, a proto měly být odvolacím soudem přezkoumány všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, nikoliv jen ty, které napadl svým odvoláním. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že procesní úkony mají být posuzovány podle zákona účinného v době, kdy jsou činěny. Postupoval-li by odvolací soud důsledně v souladu s revizním principem, musel by podle něj zjistit, že výše způsobené škody pod body 2) – 6), 18) a 19) je nižší, než je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně. Upozornil, že u skutků pod body 6), 8), 9) – 11) výše způsobené škody nedosahuje hranice škody nikoli malé, a proto byly vadně právně kvalifikovány. Vytkl, že chybou v právním posouzení trpí i skutky pod body 12), 14) a 21), které byly nesprávně spojeny s ohledem na odlišný okruh jejich pachatelů.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci v té části, v níž byl rozhodnuto tak, že ve výroku o vině ohledně skutků pod body 1) – 21) a v na ně navazujícím výroku o trestu byl rozsudek soudu prvního stupně ponechán beze změny a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že ač je dovolání obviněného podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tvoří je dvě samostatné části zcela odlišného charakteru. První část námitek, v níž dovolatel vytkl, že odvolací soud pochybil, pokud jeho odvolání nepřezkoumal podle §254 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, podle státního zástupce svojí povahou odpovídá spíše důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání pokládal v této části za zjevně neopodstatněné, poněvadž odvolání obviněného směřovalo výlučně proti výroku o vině pod bodem 22) a proti samostatně uloženému trestu právě za tento trestný čin. Odvolací soud podle něj správně přezkoumal napadený rozsudek postupem podle §254 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2002, neboť trestní řád neobsahuje žádná přechodná ustanovení, která by mu ukládala postup odlišný. Dodal, že o skutcích pod body 1) – 21) v rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud nerozhodoval, a proto směřovalo-li dovolání obviněného v jeho druhé části i proti jejich správnosti, je nepřípustné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v jeho první části odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a ve vztahu k jeho druhé části ponechal na zvážení odmítnout je jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., či se jím z tohoto důvodu nezabývat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dílem je zjevně neopodstatněné a dílem nepřípustné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Ač obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jím konkrétně uplatněné námitky zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu zcela nekorespondují.
Především je třeba zabývat se těmi výhradami, jejichž podstatou je nesouhlas obviněného s rozsahem, v jakém byl k jeho odvolání rozsudek soudu prvního stupně přezkoumán odvolacím soudem. Obviněný vytkl, že odvolací soud pochybil, pokud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal toliko ve výrocích, které napadl svým odvoláním, neboť odvolání podal ještě do 1. 1. 2002 a měl být proto aplikován revizní princip. Vyslovil názor, že procesní úkony mají být posuzovány podle zákona účinného v době, kdy je úkon činěn.
Námitky této povahy nelze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze je však analogicky subsumovat pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jak přiléhavě uvedl ve svém vyjádření též státní zástupce.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.
Ze smyslu námitek obviněného plyne, že dovolání opřel o tu část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, tj. o první ze dvou alternativ uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje na ty případy, kdy k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku došlo bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena přístupu k druhé instanci. Podstatou a smyslem dovolacího důvodu vymezeného v citované části ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla meritorního přezkoumání rozsudku podle §254 odst. 1 tr. ř. v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ač procesní podmínky pro takové řízení byly splněny.
O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo. K zamítnutí odvolání obviněného nedošlo z tzv. procesních důvodů (§253 odst. 1 tr. ř.), odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek podle zásad vyjádřených v §254 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2002 v rozsahu jeho odvolacích námitek.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 1 T 9/2000 se podává, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný dne 3. 7. 2001 odvolání, které směřovalo proti výroku o vině pod bodem 22) a proti na něj navazujícímu (samostatnému) výroku o trestu.
Odvolací soud nařídil veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného na den 14. 11. 2002, přičemž v jeho průběhu obviněný v přítomnosti ustanoveného obhájce uvedl, že na podaném odvolání trvá. Rozsah odvolání nezměnil ani v odročeném veřejném zasedání dne 2. 12. 2002, jež bylo taktéž konáno v přítomnosti jeho obhájce, který rovněž rozsah podaného odvolání nemodifikoval.
Jestliže bylo odvolání podáno pouze proti oddělitelným výrokům o vině pod bodem 22) a na něj navazujícímu výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2002 správně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost toliko těchto oddělitelných výroků rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, jak uvedl v odůvodnění napadeného usnesení.
Ze znění §254 odst. 1 tr. ř. totiž plyne, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad.
V těchto souvislostech nelze nezaznamenat, že zásada vyjádřená v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. je prolomena v navazujících odst. 2 a 3, podle nichž mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§254 odst. 2 tr. ř.), nebo jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§254 odst. 3 tr. ř.). O takové situace v posuzovaném případě evidentně nešlo. Podmínky pro aplikaci §254 odst. 3 tr. ř. nebyly dány, poněvadž odvolání proti výroku o vině pod body 1) – 21) a na ně navazujícímu výroku o trestu oprávněnou osobou podáno nebylo, a nebyly splněny ani podmínky pro použití §254 odst. 2 tr. ř. Podmínkou přezkoumání odvoláním nenapadeného výroku ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. je vada zjištěná ve výroku napadeném, která spojuje svým původem oba výroky; vada této povahy však zjištěna nebyla.
Není významné, že odvolání bylo podáno ještě v roce 2001, neboť odvolací soud o něm rozhodoval v roce 2002, tj. již za účinnosti novely trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
Názor obviněného, že procesní úkony mají být posuzovány podle zákona účinného v době, kdy je úkon činěn, nelze akceptovat. Je v kolizi s právní teorií (př. Jiří Jelínek a kolektiv. Trestní právo procesní. Eurolex Bohemia, Praha 2002, str. 74, 75; Dagmar Císařová, Jaroslav Fenyk a kolektiv. Trestní právo procesní. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Linde Praha, a. s., 2004, str. 28, 29 aj.) s praxí obecných soudů i Ústavního soudu (k tomu př. nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 298/2002).
Časová působnost trestního řádu jakožto trestně procesního předpisu (včetně jeho novel) se řídí zásadou, že procesní úkony se v průběhu trestního řízení provádějí podle zákona účinného v době, kdy je úkon prováděn. Z uvedené obecné zásady mohou být stanoveny výjimky ve prospěch aplikace dřívějšího trestního řádu, je-li zapotřebí v rámci zajištění kontinuity probíhajícího řízení upřednostnit dřívější procesní předpis před pozdějším. Takové výjimky pak trestní řád a jeho novely upravují ve svých přechodných a závěrečných ustanoveních.
Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. žádná přechodná a závěrečná ustanovení, jež by odlišně řešila časovou působnost trestního řádu pro vzniklou situaci, neobsahuje, a proto nutno aplikovat obecnou zásadu časové působnosti procesních předpisů a odvolání obviněného projednat podle zákona účinného v době jeho projednávání, nikoliv podle zákona účinného v době podání odvolání (k tomu např. č. 59/2002 Sb. rozh. tr., přiměřeně též č. 60/2002 Sb. rozh. tr. aj.). Nelze mít ani za to, že by takový postup odvolacího soudu byl v kolizi s požadavkem spravedlivého procesu či tzv. fair procesu a že by ve svých důsledcích znamenal zkrácení práv odvolatele, poněvadž obviněný měl ve veřejném zasedání opakovaně prostor vymezit v přítomnosti svého obhájce odvolací námitky, setrval však na důvodech odvolání, jak je vymezil v jeho prvotní písemné podobě ze dne 3. 7. 2001; námitky proti výroku o vině pod body 1) – 21) rozsudku soudu prvního stupně neuplatnil. Jistě není v kolizi s právem na spravedlivý proces, aby to byl právě obviněný, kdo nejen disponuje právem podat opravný prostředek, ale kdo též zásadním způsobem vymezí meze a dosah přezkumu napadeného rozsudku.
Obviněnému nebyl odepřen přístup k druhé instanci, protože na podkladě jeho odvolání odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, který sám předznačil svým odvoláním, meritorně přezkoumal a naopak správně (protože nebyly splněny předpoklady §254 odst. 2, 3 tr. ř.) nepřezkoumával tu část rozsudku soudu prvního stupně, která odvoláním obviněného napadena nebyla. Námitku obviněného nelze proto podřadit pod první alternativu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a jeho dovolání je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
Druhou významnou kategorii námitek uplatněných v dovolání obviněného představují výhrady vůči dílčím právním závěrům pod body 2) – 6), 8) – 11), 12), 14), 18), 19) a 21) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vůči nimž nebylo podáno odvolání. V této části je dovolání obviněného nepřípustné.
Dovoláním lze podle §265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé, a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle §265a odst. 3, 4 tr. ř.); dovolatel pak může s dovoláním uspět za předpokladu, že je dán některý z výslovně stanovených důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Odvolací řízení, jak již bylo řečeno, spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami.
Jestliže bylo odvolání podáno pouze proti oddělitelným výrokům o vině pod bodem 22) a proti na něj navazujícímu (samostatnému) výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost toliko těchto oddělitelných výroků rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, aniž byl přitom s ohledem na povahu vad vytýkaných v odvolání obviněného v konkrétním případě povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., mohl dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný mohl proto podat dovolání jen proti zprošťujícímu výroku v rozsudku odvolacího soudu.
Obviněný však uplatnil v dovolání výhrady výlučně proti výroku o vině pod body 2) – 6), 8) – 11), 12), 14), 18), 19) a 21). Jestliže se domníval, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, chybně stanovil výši škody a použil vadnou právní kvalifikaci, v důsledku čehož učinil vadný výrok o jeho vině, měl tyto skutečnosti namítat nejpozději v odvolacím řízení. Pochybil, když nesprávnost části skutkových zjištění a dílčí nesprávnou právní kvalifikaci namítl až v řízení o dovolání. Dovolání obviněného proti výroku o vině, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a nebyl povinen přezkoumat podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., není přípustné. Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02).
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková