ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1199.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 1199/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2005 o dovolání obviněného JUDr. B. C., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 24. března 2004, sp. zn. 2 To 242/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 65/2003, takto:
Dovolání obviněného JUDr. B. C. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 2 T 65/2003, byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.
Uvedené trestné činnosti se měl podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustit tím, že
1) dne 14. 5. 2003 kolem 7.30 hodin na chodbě rodinného domku v místě trvalého bydliště v M. na ul. K.J., okr. Š., po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl svoji manželku J. C., bytem tamtéž, kterou chytil pod krkem, přičemž když se mu poškozená snažila vyprostit a pravou nohou kopla směrem k němu, tak ji obviněný zachytil za tuto nohu a takto ji vyhodil do vzduchu, následně poškozená upadla na dlážděnou podlahu chodby, přičemž v důsledku tohoto pádu utrpěla zranění, tj. pohmoždění hrudního koše v dolní partii levé boční a zadní plochy, pohmoždění levé paže projevující se bolestí a bolestivým pohybem v ramenním kloubu, pohmoždění měkkých tkání - naražení levé poloviny bederní krajiny s drobným podkožním krevním výronem nad lopatou levé kyčelní kosti a s drážděním nervů levé dolní končetiny a drobný podkožní krevní výron pod levým kolenem, přičemž v důsledku těchto zranění byla poškozená v době od 14. 5. 2003 do 6. 6. 2003 v pracovní neschopnosti, kdy omezení poškozené v běžném způsobu života trvalo po dobu 7 - 10 dnů,
2) dne 19. 5. 2003 v blíže nezjištěné době od 16.00 hodin do 17.00 hodin na terase shora uvedeného domu, vyhrožoval své manželce J. C. zabitím, pokud nestáhne trestní oznámení, které na něj učinila na obvodním oddělení Policie ČR v M. dne 14. 5. 2003 v souvislosti se svým zraněním, které jí způsobil dne 14. 5. 2003.
Za toto jednání byl obviněný odsouzen dle 235 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dva) roky.
Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na 2 (dva) roky.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená J. C. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti výše uvedenému rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením sp. zn. 2 To 242/2004 ze dne 24. března 2004 podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný JUDr. B. C. dne 28. 5. 2004 prostřednictvím svého obhájce dovolání. Nejvyššímu soudu České republiky bylo toto dovolání předloženo Okresním soudem v Šumperku dne 16. 7. 2004. Vzhledem k tomu, že dovolání nesplňovalo podmínky ustanovení §265h tr. ř., byl spis přípisem sp. zn. 11 Tdo 837/2004 ze dne 16. 9. 2004 vrácen prvoinstančnímu soudu bez meritorního rozhodnutí za účelem odstranění zjištěných nedostatků.
Předmětné dovolání bylo Okresním soudem v Šumperku opětovně předloženo k rozhodnutí dne 14. 10. 2004.
Obviněný opírá své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a řádný opravný prostředek byl zamítnut, ač vada v chybné právní kvalifikaci byla dána již v řízení u soudu prvního stupně a byla mimo jiné důvodem odvolání.
Důvodnost podaného dovolání spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud se meritorně nezabýval jeho námitkami směřujícími jak proti procesním vadám (porušení práva na obhajobu, porušení základních zásad trestního řízení, zejména zjišťování materiální pravdy bez důvodných pochybností), tak i vadě spočívající v nesprávném právním hodnocení skutku. Podle názoru dovolatele soud prvního stupně kvalifikoval jeho údajné jednání uvedené v bodě 2) rozsudku jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., jehož se měl dopustit tak, že dne 19. 5. 2003 verbální pohrůžkou zabití měl nutit svou manželku J. C. k tomu, aby „stáhla trestní oznámení“, které na něj podala dne 15. 5. 2003 pro údajné ublížení na zdraví dne 14. 5. 2003 /bod 1 rozsudku/, když dovodil, že J. C. má postavení svědka a tato skutečnost sama postačí pro kvalifikaci skutku jako trestného činu dle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák, aniž se zabýval skutečností, zda byly naplněny formální znaky skutkové podstaty trestného činu dle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. V této souvislosti poukázal obviněný na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 7 Tz 133/2000, z něhož vyplývá, že svědek požívá ochrany dle §235 odst.1, 2 písm. e) tr. zák. i tehdy, když jednání pachatele uvedené v §235 odst. 1 tr. zák. směřuje proti osobě nemající procesní postavení svědka v době činu, a která může být předvolána teprve v budoucnosti, avšak za předpokladu, že jednání pachatele souvisí s některou z povinností, které svědek vykonává ve formálním řízení konaném před orgánem veřejné moci. Obviněný se dále odvolává na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 6 Tdo 565/2002, z něhož je patrné, že přezkoumávané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a má za to, že právní názor zaujatý soudem nalézacím i odvolacím znamená nepřípustnou analogii v jeho neprospěch a současně nemá podklad v ustanovení hmotného práva trestního. Z výše uvedeného je tedy dle mínění dovolatele zřejmé, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutek, a to ve vztahu k právní kvalifikaci jako trestný čin dle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., neboť soudy obou instancí nesprávně dovodily, že jeho jednání směřovalo proti svědkyni a nikoliv proti poškozené jako oznamovatelce trestného činu a tudíž nejsou naplněny formální ani materiální znaky skutkové podstaty trestného činu dle §235 odst. 2 písm. e) tr. zák.
Obviněný tedy uzavírá, že soudy obou stupňů měly tento skutek kvalifikovat pouze jako trestný čin dle §235 odst. 1 tr. zák. a navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 2 To 242/2004-193 ze dne 24. 3. 2004 podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila Nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten ve svém vyjádření uvedl, že za relevantní námitku v rámci uplatněných dovolacích důvodů lze považovat obviněným tvrzenou absenci formálních znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. V této souvislosti považoval za potřebné zdůraznit rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tz 133/2000, který se zabývá obdobnou problematikou a vyplývá z něj, že ochrana svědka podle §235 odst. 2 písm. e) tr. zák. není vázána na jeho procesní postavení založené až aktem předvolání orgánem veřejné moci, který koná formální řízení, v němž má být svědek vyslechnut. Citované ustanovení dle názoru státního zástupce poskytuje ochranu každé osobě, které je něco známo o skutkových okolnostech významných pro rozhodnutí orgánu veřejné moci. Podotýká, že jde o ochranu takové osoby i ve stádiu než získá formální postavení svědka, jelikož svědkem se v materiálním smyslu stává na podkladě svého vnímání skutečností, které jsou či mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánu veřejné moci. Podle státního zástupce z obsahu jednotlivých výpovědí poškozené J. C. vyplývá, že jí obviněný vyhrožoval zabitím, popř. i zabitím dětí, pokud „nestáhne trestní oznámení, které na něj učinila“, z povahy věci je však zřejmé, že úmysl obviněného zcela jednoznačně směřoval k tomu, aby poškozené zabránil vypovídat v postavení svědka o okolnostech fyzického napadení ze dne 14. 5. 2003 a jeho úmysl, přimět poškozenou ke „stažení trestního oznámení“ se tak prolínal s úmyslem přimět poškozenou, aby před orgány veřejné moci nevypovídala o okolnostech významných pro jejich rozhodnutí. Státní zástupce konstatoval, že obviněný byl jistě srozuměn s tím, že pokud poškozenou nepřinutí k tomu, aby ve smyslu §163 tr. ř. neudělila souhlas k trestnímu stíhání, bude následně v jeho trestní věci vypovídat jako svědek, a jeho úmysl směřoval právě k tomu, aby svým jednáním poškozené v takovém jednání zabránil. Právní kvalifikaci jednání obviněného považuje státní zástupce podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. za zcela přiléhavou a napadená rozhodnutí proto netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání.
Za tohoto stavu hodnotí státní zástupce dovolání obviněného JUDr. B. C. jako zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr ř., přičemž souhlasí s tím, aby učinil toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah podání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaných dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. je opodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2) byl ohledně něj nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a tvrdí, že soudy obou stupňů měly tento skutek kvalifikovat pouze jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., přičemž poukazuje na to, že nebyly naplněny formální ani materiální znaky trestného činu podle §235 odst. 2 písm. e) tr. zák. Takovou argumentaci obviněného lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g), neboť uvedené námitky rozhodnutím vytýkají, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda dovolání obviněného je v tomto směru opodstatněné.
Na základě podrobného rozboru spisové dokumentace dospěl Nejvyšší soud k následujícímu:
Se závěry soudů obou stupňů, že zjištěné jednání obviněného JUDr. B. C. popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2) a rozvedené v odůvodněních rozhodnutí naplňuje všechny znaky trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., se Nejvyšší soud plně ztotožňuje.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit se stručně o podmínce trestnosti pachatele podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. ř., kdy vydírání bylo spácháno v daném případě na svědkovi (poškozená J. C.) z pohnutky v citovaném ustanovení uvedené, tj. v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. Z dikce zákona vyplývá, že za svědka ve smyslu §235 odst. 2 písm. e) je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu.
V dané trestní věci soudy kvalifikovaly jednání obviněného jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., když obviněný pohrůžkou násilí nutil poškozenou J. C. k tomu, aby odvolala svou svědeckou výpověď v souvislosti s předchozí trestnou činností. V této době již poškozená vystupovala jako svědkyně a jako svědkyni ve smyslu §235 odst. 2 písm. e) tr. zák. jí byla poskytnuta plná ochrana svědka. K otázce subjektivní stránky jednání obviněného je třeba podotknout, že soudy subjektivní stránku hodnotily správně nejméně jako úmysl nepřímý i ve vztahu ke kvalifikované části tohoto trestného činu, neboť obviněný musel být nejméně srozuměn s tím, že vyhrožováním poškozené vedené jako svědkyni může způsobit obavy, strach a donutit ji tak ke stáhnutí trestního oznámení. Navíc se je třeba ztotožnit i s tím, že obviněný je osobou s plným právnickým vzděláním, která si nepochybně tyto skutečnosti musela uvědomovat.
Druhým dovolacím důvodem, jenž obviněný ve svém podání vymezil, byl ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Citovaný dovolací důvod je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod a) až k) tr. ř.
Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci, anebo došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem přesto, že v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) odst. 1 §265b tr. ř. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro tento postup byly splněny.
Jak vyplývá z obsahu spisu, bylo odvolání obviněného zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. K zamítnutí nebo odmítnutí odvolání obviněného tedy nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku…., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Dovolání by tedy v tomto případě bylo možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tato podmínka však také nebyla splněna, protože i když byl obviněným v dovolání označen další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), nebyl podle shora uvedené argumentace dovolacího soudu obsahově naplněn.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného JUDr. B. C. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman