ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.263.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 263/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 24. března 2005 dovolání obviněného D. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2004, sp. zn. 3 To 359/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 12/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný D. M. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2004, sp. zn. 3 To 359/2004, jímž byl k jeho odvolání zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. května 2004, sp. zn. 5 T 12/2004, a ve věci bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný D. M. byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. a trestným činem šíření toxikomanie podle §188a odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému testu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že nebyla poskytnuta ochrana jeho právům a namítl, že soud neumožnil provedení obhajobou navrhovaných důkazů, především výslech svědka D. V důsledku toho byl skutek, který je mu kladen za vinu nesprávně právně posouzen. Dále vytýká soudům, že bylo rozhodováno na základě nepravdivých údajů o jeho osobě a došlo tak k porušení zákona. Popírá svoji závislost na pervitinu a uvádí, že neměl své bydliště v místě páchání trestné činnosti. Má za to, že je usvědčován jen výpověďmi zcela nevěrohodných osob a listinnými důkazy, které však nemají žádný vztah k jeho osobě. Nesprávné zjištění skutkového stavu považuje za natolik zjevné, že logicky musí následovat nesprávnost právního posouzení. Namítá, že popis skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku neobsahuje takové skutečnosti, které jsou nezbytné „pro naplnění všech zákonných znaků trestného činu“. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 3 To 359/2004, a sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, případně přikáže Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání uvedla, že obviněný namítl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), tedy nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, avšak jeho dovolací argumentace neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění tohoto dovolacího důvodu, neboť je založena výhradně na zpochybnění skutkových okolností a na tomto základě zpochybňuje prokázání spáchání přisouzeného skutku dovolatelem. Poukázala na to, že dovolatel nevytkl napadenému rozhodnutí nic v tom smyslu, že byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem šíření toxikomanie podle §188a tr. zák., ačkoliv je mezi prvním a druhým trestným činem vztah subsidiarity a vyjádřila názor, že uplatnění této námitky by zásadně nemohlo ovlivnit postavení obviněného a otázka vyloučení jednočinného souběhu nemá zásadní význam.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podané z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Dovoláním podaným z tohoto důvodu tedy nelze namítat vady právního posouzení z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž změna skutkových zjištění učiněných soudem prvního, resp. druhého stupně dovolacím soudem je vyloučena, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů v §265b tr. ř. je taxativní a přezkum skutkových zjištění není v tomto ustanovení jako důvod dovolání uveden (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).V této souvislosti je nutno připomenout, že nápravu některých skutkových, hmotně právních či procesně právních vad je podle trestního řádu možno učinit prostřednictvím dalších mimořádných opravných prostředků, a to stížnosti pro porušení zákona podle ustanovení §266 tr. ř. a násl., případně obnovy řízení podle §277 a násl. tr. ř.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dále dovodit, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Námitky obviněného v tomto ohledu nemohou obstát, neboť obviněný sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho argumentace se opírá výhradně o námitky skutkového charakteru, neboť uplatnil pouze námitky, které směřovaly proti způsobu jakým byly hodnoceny provedené důkazy a proti rozsahu dokazování, tedy námitky proti správnosti skutkových zjištění. Dovolatel totiž namítl, že soud neumožnil provedení obhajobou navrhovaných důkazů, zejména důkaz výslechem svědka D., že bylo rozhodováno na základě nepravdivých údajů o jeho osobě, a že je usvědčován jen výpověďmi zcela nevěrohodných osob a listinnými důkazy, které nemají žádný vztah k jeho osobě. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn oběma soudy, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží dosáhnout změny zjištění skutkového stavu věci a teprve na základě změněného skutkového stavu dovozuje, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu stíhaných trestných činů (srov. „… nesprávné zjištění skutkového stavu je natolik zjevné, že nesprávnost právního posouzení logicky musí následovat …“). Pokud obviněný jen obecně namítl, že popis skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku neobsahuje skutečnosti, které jsou nezbytné pro naplnění všech zákonných znaků trestného činu, tak neuvádí v tomto směru žádné další konkrétní výhrady a není tak zřejmé, v čem nesprávné právní posouzení spatřuje. Jde o námitku uplatněnou toliko v obecné rovině, která je zcela nepřezkoumatelná, a proto k ní nelze ani přihlížet.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že trestný čin šíření toxikomanie podle §188a tr. zák. je v poměru subsidiarity k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák. a jejich jednočinný souběh je vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1497/2003, uveřejněné pod č. T 681. Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 4, C. H. BECK). Námitku proti takovému právnímu posouzení předmětné trestné činnosti však dovolatel neuplatnil a Nejvyšší soud se jí proto ani nemohl zabývat (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Jak bylo výše již uvedeno, obviněný sice dovolání formálně opřel o dovolací důvod předvídaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti dovolání založil na námitkách, které obsahově nejen tento, ale ani žádný jiný zákonný dovolací důvod nenaplňují. Dovolání tak bylo podáno z jiných, než ze zákonem stanovených důvodů.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného D. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík