ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.435.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 435/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 28. dubna 2005 dovolání obviněného R. T., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. 3 To 286/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 107/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. února 2004, sp. zn. 88 T 107/2003, byl obviněný R. T. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. (v bodech 1 - 9) a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (v bodech 2, 8, 9), a dále trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (v bodech 10 - 12). Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody ve vztahu k jednotlivým poškozeným.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. 3 To 286/2004, byl k odvolání obviněného R. T. směřujícího proti odsuzující části výše citovaného rozsudku Městského soudu v Brně podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. výše citovaný rozsudek Městského soudu v Brně částečně zrušen, a to ve výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. (v bodech 1 - 9) a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (v bodech 2, 8, 9), dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný R. T. byl uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) odst. 3 písm. b) tr. zák. (v bodech 1 – 8) a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (v bodech 2, 7, 8) a za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž zůstal napadený rozsudek v bodech 10 – 12 nezměněn, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost na náhradě škody uhradit poškozeným O. K. částku 40.999,- Kč, Z. N. částku 12.250,- Kč, společnosti C. C. B. Č. R., s. r. o., částku 49.500,- Kč, P. Š. částku 8.300,- Kč, J. K. částku 171.000,- Kč, D. H. částku 28.050,- Kč, M. S. částku 1.600,- Kč a společnosti J. H. M., s. r. o., částku 211.800,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený C. C. B. Č. R., s. r. o., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození V. H., T. B., A. S. a J. M. se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle zjištění odvolacího soudu se obviněný R. T. výše označených trestných činů krádeže a neoprávněného držení platební karty dopustil tím, že
„1. v přesně nezjištěné době dne 6. 12. 2002 odcizil bez použití násilí v prodejně firmy A. O. K. v B., na V., z poličky pod prodejním pultem plechovou pokladničku s finanční hotovostí 40.679,- Kč, čímž způsobil poškozenému O. K. škodu ve výši 40.999,- Kč,
2. v přesně nezjištěné době dne 16. 1. 2003 odcizil bez použití násilí z neuzamčené kanceláře autoservisu na H.v B., z náprsní kapsy bundy, ponechané ve volně přístupné kanceláři, koženou peněženku s hotovostí ve výši 950,- Kč, osobními doklady a úvěrovou kartou GE C. M., z níž následně 16. a 17. 1. 2003 vybral finanční hotovost ve výši 12.000,- Kč a dále zakoupil za pomocí karty zboží v hodnotě 800,- Kč, čímž způsobil Z. N. škodu ve výši 14.100,- Kč,
3. v době od 17:00 do 17:15 hod. dne 31. 1. 2003 odcizil bez použití násilí z volně přístupné kanceláře společnosti C. C. B. Č. R., s. r. o., v B. na ulici Ř., Notebook IBM TPT 23 model 2647-4 Mg společně s nabíječkou a příslušenstvím, čímž způsobil uvedené společnosti škodu ve výši 49.500,- Kč,
4. v době od 12:00 do 16:00 hod. dne 11. 2. 2003 odcizil bez použití násilí z neuzamčené kanceláře společnosti S. CZ, s. r. o., v Brně, na K., notebook ACER Note Light, adaptér k síťové kartě, 2 ks CD, pět disket a příruční plátěnou tašku, čímž poškozenému P. Š. způsobil škodu ve výši 8.300,- Kč,
5. v době od 13:00 do 18:00 hod. dne 10. 3. 2003 odcizil bez použití násilí z neuzamčené kanceláře autoopravny K. v P. na B. ulici z volně odložené tašky číšnický flek s hotovostí ve výši 171.000,- Kč, čímž způsobil J. K. škodu ve výši 171.220,- Kč,
6. v době od 15:40 hod. dne 1. 4. 2003 do 6:40 hod. dne 2. 4. 2003 odcizil bez použití násilí ze zásuvky stolu z neuzamčené kanceláře společnosti D. H. v B. na B. 37, 330 ks stravenek Exit v nominální hodnotě 85,- Kč za kus, čímž způsobil D. H. škodu ve výši 28.050,- Kč,
7. od 15:15 do 15:45 hod. dne 11. 4. 2003 odcizil z kancelářských prostor společnosti N.D.C., s. r. o., M., v M. na B. 9, bez použití násilí mobilní telefon Siemens C 45 a dále z dámské kabelky občanský a řidičský průkaz M. S., koženou peněženku, platební kartu VISA, SIM kartu GO Eurotel s kreditem 340,- Kč, devět stravenek Syas po 50,- Kč, kartu zdravotní pojišťovny a další dokumenty na jméno M. S., čímž vznikla společnosti N. D. C., s. r. o., škoda ve výši 2.500,- Kč ve vztahu k odcizenému telefonu a M. S. škoda ve výši 1.600,- Kč,
8. v době od 16:15 hod. dne 30. 4. 2003 do 7:00 hod. dne 5. 5. 2003 odcizil bez použití násilí z kanceláře společnosti J. H. M., s. r. o., v B. na P., ze zásuvky pracovního stolu příruční pokladnu s finanční hotovostí ve výši 150.000,- Kč a 1.000,- EUR s dvěma platebními kartami Citicard a platební kartou PaestroCirrus a klíče od firemního vozidla, přičemž následně vybral prostřednictvím jedné z platebních karet finanční hotovost ve výši 29.400,- Kč, čímž vznikla společnosti J. H. M., s. r. o., škoda ve výši 216.741,- Kč.“
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V dalším textu tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že ani v jednom z případů jednání popsaného pod body 1) – 8) napadeného rozsudku způsobená škoda nedosahuje výše značné škody ve smyslu ustanovení §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Dále má za to, že z formulace skutkové věty i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se měl dopustit osmi samostatných skutků naplňujících skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., neboť ani ve skutkové větě ani v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není uvedeno, a nebylo v tomto směru prováděno ani dokazování, že by jednotlivá jednání popsaná v bodech 1) – 8) rozsudku odvolacího soudu byla vedená jednotným záměrem pokračovat v trestné činnosti a že by se tedy mělo jednat o pokračující trestný čin ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. Odvolací soud tak nesprávně posoudil jednání popsané ve skutkové větě svého rozsudku jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Přitom soudy nebylo ani zjišťováno, zda obviněný již od počátku, tedy od 6. 12. 2002, měl v úmyslu pokračovat v páchání trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. a zda tento záměr měl při všech následujících skutcích popsaných ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Proto odvolací soud v tomto směru nesprávně právně posoudil skutky popsané pod body 1) – 8) ve smyslu dovolacího důvodu předpokládaného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále dovolatel poukazuje i na nejednoznačný způsob výpočtu výše škody v bodech 1, 2, 5, 7 a 8 s tím, že hodnota odcizených částek, příp. hodnota odcizených věcí neodpovídá způsobené škodě určené odvolacím soudem.
Ve vztahu k trestnému činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., (bod 10 až 12 rozsudku soudu prvního stupně) dovolatel uvádí, že jeho jednání mělo spočívat v tom, že „převzal od obviněného K. fotoaparáty“ což bylo soudy právně posouzeno tak, že na sebe převedl věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. V tomto směru namítá, že soud nespecifikoval, co znamená pojem „převzal“, a z rozsudků soudů obou stupňů nevyplývá, co s těmito fotoaparáty chtěl obviněný dělat, na jak dlouho tyto fotoaparáty převzal a z jakého důvodu, a není tak zřejmé, zda obviněný skutečně tyto fotoaparáty „na sebe převedl“. Skutkový děj tak podle jeho názoru lze posoudit i tak, že obviněný na krátkou dobu převzal předmětné fotoaparáty, aniž měl v úmyslu je na sebe převádět, mohl je J. K. vrátit, či s nimi naložit jiným legálním způsobem. Považuje proto rovněž právní posouzení tohoto jednání za nesprávné ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V petitu dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 3 To 286/2004, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupce vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že z hlediska zpochybněných částí výroků napadeného rozsudku je dovolání věcně přezkoumatelné, avšak z hlediska opodstatnění mu nelze přisvědčit. Dílčí útoky dovolatele proti cizímu majetku pod body 1) - 8) výroku o vině byly spáchány za podmínek ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. o pokračování v trestném činu, neboť je zřejmé, že okolnosti provedených jednotlivých útoků byly shodné či podobné, útoky byly spáchány v blízké časové souvislosti a vedeny jednotným záměrem zmocnit se cizích věcí. Za stavu, kdy pokračujícím jednáním způsobená výše škody dosáhla částky 533.010,- Kč, je právní kvalifikace činu ve smyslu §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. spojeného se značnou škodou zcela namístě. K námitce o způsobu výpočtu výše škody neuvádí dovolatel nic konkrétního a nelze k ní tudíž přihlížet. Rozhodnutí sice trpí formální vadou napadeného výroku o vině, kdy v rozporu s požadavkem obsahových náležitostí ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. chybí přesné označení trestného činu, včetně jeho zákonného pojmenování, avšak taková vada má povahu zřejmé nesprávnosti a není odstranitelná v dovolacím řízení zaměřeném na soulad se skutkovým zjištěním a učiněnými právními závěry. Ve vztahu ke zbývající argumentaci dovolatele ohledně trestného činu podílnictví uvedla, že dovolatel blíže nespecifikoval, jak by si v zájmu obnovení vlastnické dispozice poškozených konkrétně počínal, když postrádá logiku jeho tvrzení, že by věci vracel spoluobviněnému J. K., když je od něj za účelem dalšího prodeje přebíral, aby s nimi nakládal jako s vlastními. Posouzení jeho jednání jako trestného činu podílnictví tak plně odpovídá skutkovým zjištěním, která soud učinil. Uplatněné námitky proto považuje za zjevně neopodstatněné a navrhla podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. , bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podané z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Dovoláním podaným z tohoto důvodu tedy nelze namítat vady právního posouzení z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž změna skutkových zjištění učiněných soudem prvního, resp. druhého stupně dovolacím soudem je vyloučena, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů v §265b tr. ř. je taxativní a přezkum skutkových zjištění není v tomto ustanovení jako důvod dovolání uveden (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).
Současně také platí, že obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek, o které se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí též věcně korespondovat zákonnému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., tedy nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení zákona obsahující některý z dovolacích důvodů.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu obviněný relevantně namítl, že jeho jednání popsané v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu pod body 1) – 8) nelze právně posoudit jako jeden trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) odst. 3 písm. b) tr. zák., ale že správně je třeba toto jednání posoudit jako osm samostatných skutků naplňujících skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. (a to zřejmě jen podle odst. 1 tohoto ustanovení). Dovolatel argumentuje v této souvislosti tím, že ve skutkové větě ani v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zmínka o tom, že jednotlivé případy popsané pod body 1) – 8) rozsudku odvolacího soudu byly vedeny jednotným záměrem pokračovat v trestné činnosti a že se mělo jednat o pokračující trestný čin ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. Další relevantní námitka dovolatele spočívá ve tvrzení, že jednání popsané pod body 10) – 12) rozsudku soudu prvního stupně bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. s tím, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily pojem „převzal“ ve smyslu zákonného znaku této skutkové podstaty. Nejvyšší soud se proto zabýval opodstatněním těchto námitek.
Dále je třeba připomenout, že s ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. se přezkumná činnost dovolacího soudu zásadně vztahuje jen na výroky, jež byly dovoláním napadeny, a to z důvodů v něm uvedených. Proto ve vztahu k trestnému činu krádeže podle §247 tr. zák. se Nejvyšší soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda soudy učiněná skutková zjištění vyjádřená ve výrokových částech jejich rozsudků a blíže rozvedená v jejich odůvodněních opodstatňují právní závěr, že se obviněný zjištěným jednáním dopustil pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 3 písm. b) tr. zák. (tj. že takovým činem způsobil značnou škodu) ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák.
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo obdobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Z popisu jednotlivých útoků trestné činnosti dovolatele popsané v tzv. skutkové větě pod body 1) – 8) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (a shodně též i v rozsudku soudu prvního stupně) je zcela evidentní, že obviněný jednal vždy proti cizímu majetku s jednotným záměrem získat finanční prospěch a obohatit se a naplnil tak ve všech případech skutkovou podstatu trestného činu krádeže. Jednotlivé útoky byly spáchány přibližně ve čtrnáctidenních intervalech, tedy v poměrně krátké časové souvislosti, obviněný jednal vždy podobným způsobem tak, že v kancelářských nebo provozních prostorách obchodních společností odcizoval různé věci, platební karty a peníze, ponechané krátkodobě bez dozoru, tedy napadal týž předmět útoku. Jeho jednání tak mělo od počátku jednotný záměr, protože směřovalo především k zajištění rychlého zdroje příjmu a z hlediska hmotného práva naplňuje všechny podmínky ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. o pokračování v trestném činu. Celková výše škody, kterou svým jednáním způsobil, dosahuje částky 533.010,- Kč, tedy hranice značné škody. Ostatně i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je celková výše způsobené škody konkretizována tak, že činí částku 587.010,- Kč (str. 13). Výtka obviněného, že jeho čin byl nesprávně posouzen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 3 písm. b) tr. zák., je tak zjevně neopodstatněná.
Nutno sice připustit, že skutková zjištění, tak jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku soudu druhého stupně neodpovídají zcela požadavkům zákona (§120 odst. 3 tr. ř.), když v nich není výslovně vyjádřeno naplnění podmínek ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. a že úvahy o pokračujícím charakteru trestné činnosti měly být přinejmenším součástí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, avšak jde o vadu toliko formálního (procesního) charakteru, kterou nelze napravit v dovolacím řízení. Jak již bylo konstatováno výše, napadený rozsudek nevyhovuje požadavkům §120 odst. 3 tr. ř., popř. jeho odůvodnění neodpovídá zcela ustanovení §125 tr. ř., ale z důvodů výše rozvedených se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku a uplatněné hmotně právní námitky dovolatele v tomto směru Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými.
Pokud jde o dovolací námitku, že soudy nesprávně právně posoudily jednání obviněného popsané pod body 10) – 12) jako trestný čin podílnictví, nelze ani v tomto případě dovolateli přisvědčit.
Trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou.
Z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a to z tzv. právní věty, vyplývá, že v posuzované věci soud považoval trestný čin podílnictví spáchaný naplněním těch znaků uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný na sebe převedl věc, která byla získaná trestným činem spáchaným jinou osobou.
Z výrokové části tohoto rozsudku, a to z tzv. skutkové věty, je zřejmé, že za převedení věci nalézací soud pokládal jednání obviněného spočívající v převzetí věcí od spoluobviněného J. K., o nichž věděl, že byly odcizeny. S těmito závěry se odvolací soud v napadeném rozsudku v plném rozsahu ztotožnil.
K tomu je třeba uvést, že již tímto popisem rozhodných skutkových okolností byla dostatečně vyjádřena skutečnost, že obviněný získal uvedené věci do své faktické moci a získal tak dispozici nad věcmi získanými trestnou činností spoluobviněného, čímž mu bylo umožněno s předmětem útoku (cizí věcí) podle vlastní vůle nakládat. Získání možnosti dispozice s cizí věcí a realizace užitku z takové věci za situace, kdy je dovolatel převzal od spoluobviněného, přičemž věděl, že je tento odcizil, jsou okolnosti, které ve svém souhrnu přesvědčivě dovolují učinit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, je zřejmé, že v posuzované věci soud rovněž vycházel ze zjištění, podle něhož obviněný zamýšlel věci dále prodat, a tedy s nimi nakládat jako s vlastními. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že právní posouzení skutku pod body 10) – 12) rozsudku nalézacího soudu jako trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. je správné a námitky dovolatele považuje za zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o námitku dovolatele ohledně blíže neupřesněné nesprávnosti v postupu soudů při stanovení výše škody, tak k tomu je třeba uvést, že nebyly vyjádřeny žádné konkrétní pochybnosti, v čem mělo dojít k nesprávnému užití ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. Proto k takové námitce nebylo možno v rámci dovolacího řízení přihlížet. Navíc se patrně jedná pouze o námitku skutkové povahy, nenaplňující uplatněný dovolací důvod.
S ohledem na výše uvedené skutečnost Nejvyšší soud dopěl k závěru, že námitky obviněného R. T. jsou zjevně neopodstatněné a jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík