ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.48.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 48/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2005 dovolání obviněných 1. J. H. a 2. R. R. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. září 2004, sp. zn. 13 To 273/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 161/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. H. a R. R. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. června 2004, sp. zn. 1 T 161/2004, byli obvinění J. H. a R. R. uznáni vinnými v bodě 1) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v bodě 2) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl každý z obviněných odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl každý z nich zařazen do věznice s ostrahou. Dále jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému D. Z.,škodu ve výši 2.312.000,-Kč.
Z podnětu odvolání obou obžalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. září 2004, sp. zn. 13 To 273/2004 uvedený rozsudek Okresního soudu ve Svitavách podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné J. H. a R. R. uznal vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl J. H. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a deseti měsíců a R. R. trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jejichž výkon byli oba obvinění podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Dále jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody D. Z. částku 2.312.000,-Kč.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. září 2004, sp. zn. 13 To 273/2004, podali obvinění J. H. a R. R. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
Obviněný J. H. své dovolání opřel o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.
V dalším textu dovolání vytýká soudům, že se náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou, jednotlivé důkazy v jejich souhrnu nehodnotily správně, neprovedly důkazy účetnictvím poškozeného a své rozhodnutí opřely nesprávně o výpověď poškozeného D. Z., kterou považuje za nevěrohodnou a rozporuplnou a nekorespondující s dalšími důkazy, především s výpovědí svědka L. L., kterou soudy nevzaly do úvahy, přestože má podle jeho názoru pro posouzení věci zcela zásadní význam. Namítá, že jediným důkazem o předání finančních prostředků obviněnému J.H. v jednotlivých případech je výpověď poškozeného, která není ani v jednom z těchto případů podpořena žádným jiným důkazem (listinou či svědeckou výpovědí). Poukazuje na skutečnost, že poškozený se s celou věcí obrátil na policii až po několika měsících a předestírá svoji verzi celé události, kterou považuje za logickou a odůvodňující jednání D. Z. , který se měl dostat do finančních potíží a k jejich překonání podvodně vylákával půjčky od svých známých pod záminkou, že ho obvinění vydírají. Má za to, že řízení trpí procesními vadami, neboť písemné verze telefonických odposlechů nemají náležitosti §88 tr. ř. Považuje provedení důkazu písemnou verzí telefonních odposlechů za nezákonné, neboť usnesení soudce o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebyly až do hlavního líčení konaného dne 28. 6. 2004 součástí trestního spisu.
Namítá, že soudy chybně zjistily a posoudily skutkový děj, jež posuzovaly na základě nezákonně zjištěných důkazů, vybraly jen důkazy, které hodnotí v neprospěch obviněného, nerespektovaly zásadu trestního práva „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, a domnívá se proto, že soudy dostatečně nezjistily, zda jednáním naplnil veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 13 To 273/2004 a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 1 T 161/2004 zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu ve Svitavách k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. R. dovolání rovněž opřel o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V textu tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, kterými odůvodnil své rozhodnutí a namítl, že byl nedostatečně prokázán jeden z obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to obohacení sebe, či jiného na úkor poškozeného, jehož naplnění je podloženo pouze výpovědí poškozeného. Má za to, že další důkazy - výpovědi osob, které poškozenému peněžní částky půjčovaly, mohou mít vypovídací hodnotu jen k otázce výše způsobené škody, neboť důvod pro který svědci peníze půjčovali jim byl znám zprostředkovaně právě poškozeným a svědci mohli vycházet jen z toho co jim poškozený o této záležitosti sdělil. Dále vytýká soudům, že nebylo dostatečně prokázáno, zda vůbec došlo k odevzdání peněz obviněným, neboť nebyly předloženy důkazy o tom, že některý z obviněných od poškozeného peněžní částky převzal či s nimi jinak disponoval. Podle jeho názoru nebyla dostatečně prokázána výše škody jako další znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., jestliže je podložena jen doklady poškozeného o výběrech z účtu a výpověďmi věřitelů poškozeného, neboť z těchto důkazů není zřejmé jakou částku obvinění od poškozeného skutečně převzali. Namítl, že soudy neprovedly důkaz účetnictvím poškozeného, kterým by bylo možné zjistit, zda vybrané peníze z účtu nepoužil poškozený pro své podnikání, a vycházely při svém rozhodování jen z nepřímých důkazů (výpovědi poškozeného a osob, které mu peníze půjčily, záznamy o telefonických hovorech z účastnických stanic poškozeného a obviněných, listinné důkazy o výběrech peněžních částek poškozeným a pohybech na účtech poškozeného), přičemž měly k dispozici verzi události samotných obviněných, v jejímž světle se jeví jejich chování jako odůvodněné. Vyjadřuje názor, podle něhož, pokud obžalovaní zjištěné skutkové okolnosti vysvětlují způsobem, který dokázaným skutečnostem neodporuje, lze mít za to, že i po provedení důkazů a jejich zhodnocení trvají pochybnosti o skutečnostech, které naplňují znaky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, a jsou tu tedy předpoklady pro použití zásady „in dubio pro reo“. Domnívá se, že jestliže tato zásada nebyla aplikována, došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 13 To 273/2004, zrušil a případně vrátil věc k dalšímu projednání.
K podaným dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že podaná dovolání jsou postavena především na zpochybnění přisouzené verze skutkového děje, prostřednictvím námitek nedostatečného rozsahu provedeného dokazování a vadného způsobu jeho hodnocení. Dovolání obviněného J. H. neobsahuje jiné, než skutkové námitky, bez ohledu na uplatněný dovolací důvod. Odůvodnění dovolání obviněného R. R. sice spočívá na výtce absentujícího podkladu pro závěr o způsobeném škodlivém následku na majetku poškozeného a o jeho výši, avšak tato hmotně právní námitka se odvíjí od jiného, než soudy zjištěného skutkového děje, a nelze k ní rovněž přihlížet. Skutková zjištění jsou v plném souladu s přijatými právními závěry, které našly svůj výraz ve správném posouzení trestní odpovědnosti obou dovolatelů. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. H. a R. R. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných přípustná jsou /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Z dikce zákona vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Z vymezení zákonných důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je zřejmé, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, ačkoli to zákon výslovně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento závěr lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení a platí tedy i ve vztahu k důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je tento dovolací důvod dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav dovolací soud zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž nižšími soudy učiněná skutková zjištění nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je nutno připomenout, že nápravu některých skutkových, hmotně právních či procesně právních vad je podle trestního řádu možno učinit prostřednictvím dalších mimořádných opravných prostředků, a to stížnosti pro porušení zákona podle ustanovení §266 tr. ř. a násl., případně obnovy řízení podle §277 a násl. tr. ř.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je přitom třeba dále dovodit, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o dovolání obviněného J. H., jeho námitky v tomto ohledu nemohou obstát, neboť obviněný sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho argumentace se opírá výhradně o námitky skutkového charakteru, neboť uplatnil pouze námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a proti rozsahu dokazování, tedy námitky proti správnosti skutkových zjištění. Dovolatel totiž namítá, že se soudy řádně nevypořádaly s jeho obhajobou, neprovedly důkazy účetnictvím poškozeného, zejména peněžním deníkem a jeho daňovým přiznáním za předcházející roky, že se nesprávně opíraly o výpověď poškozeného D. Z. a nevzaly do úvahy výpověď svědka L. L. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn oběma soudy, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží dosáhnout změny zjištění skutkového stavu věci a teprve na základě změněného skutkového stavu dovozuje, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu podvodu.
Pokud jde o dovolání obviněného R. R., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani jeho námitky s ohledem na formálně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou obstát, neboť jeho argumentace se rovněž opírá o námitky skutkového charakteru. Dovolatel v podstatě vytkl soudům, že závěr o naplnění jednoho ze znaků trestného činu podvodu „obohacení sebe, či jiného“ na úkor poškozeného, a závěr o skutečné výši škody, je nedostatečně důkazně podložen, když se opírá jen o výpověď poškozeného, neboť další důkazy výpověďmi osob, které poškozenému peněžní částky půjčovaly jej nemohou usvědčovat. Dále uvádí, že nebyl předložen důkaz o tom, že některý z obžalovaných od poškozeného uvedené peněžní částky převzal a nebylo vyhověno návrhům obhajoby na provedení důkazu účetnictvím poškozeného. Obviněný ve skutečnosti rovněž neuplatnil jedinou námitku, která by zpochybňovala právní posouzení skutku, eventuálně která by vytýkala porušení jiných ustanovení hmotného práva. Dovolatelem vytýkané vady mají rovněž povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu věci a teprve v důsledku takto odlišně zjištěného skutkového stavu se dovolává nesprávného právního posouzení.
Pokud jde o námitku, uplatněnou oběma obviněnými, že soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny, jako jednu ze zásad trestního řízení (formulovanou trestním řádem, nikoliv hmotně právním předpisem) a námitku nezákonnosti provedení důkazů ohledně odposlechů podle §88 tr. ř., je třeba konstatovat, že nejde o námitky, které by se týkaly otázky právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení, a proto jde o námitky, které jsou ve vztahu k uvedenému důvodu dovolání právně irelevantní.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Jak bylo výše již uvedeno, oba obvinění sice dovolání formálně opřeli o dovolací důvod předvídaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti dovolání založili na námitkách, které obsahově nejen tento, ale ani žádný jiný zákonný dovolací důvod nenaplňují. Dovolání tak bylo podáno v obou případech z jiných, než ze zákonem stanovených důvodů.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. H. a obviněného R. R. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání obviněných J. H. a R. R. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík