ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.544.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 544/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 10. května 2005 dovolání obviněného P. D., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, ze dne 20. října 2004, sp. zn. 14 To 363/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 7/2004, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 20. října 2004, sp. zn. 14 To 363/2004. Současně se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. dubna 2004, sp. zn. 7 T 7/2004, v části týkající se obviněného P. D.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Pelhřimově přikazuje , aby věc v části týkající se obviněného P. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný P. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 20. října 2004, sp. zn. 14 To 363/2004, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. dubna 2004, sp. zn. 7 T 7/2004, jímž byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustil společně s obviněnými L. R. a H. R. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit způsobenou škodu.
Dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V textu tohoto mimořádného opravného prostředku především zopakoval argumenty uplatněné v dosavadním průběhu řízení, jejichž podstatou je tvrzení, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno jeho pachatelství výše uvedeným trestným činem. Dále pak namítl, že v souvislosti se svou neúčastí u hlavního líčení, kterou řádně omluvil a doložil potvrzením o pracovní neschopnosti, si nebyl vědom toho, že musí současně požádat o odročení hlavního líčení, a že pokud tak neučiní, že se může hlavní líčení konat i v jeho nepřítomnosti. S ohledem na svou nepřítomnost u hlavního líčení pak má za to, že se před soudem prvního stupně nemohl dostatečně hájit a uplatnit potřebné důkazy o své nevině, přičemž později odvolací soud odmítl provedení jím navrhovaných důkazů v rámci odvolacího řízení. Nebylo tak zachováno jeho právo na řádnou obhajobu, i když, jak výslovně v dovolání připouští, hlavní líčení proběhlo v souladu se zákonem v jeho nepřítomnosti. Dále pak konkretizuje požadavek na provedení dalších důkazů potřebných k řádnému objasnění skutkového stavu věci - zejména se domáhá výslechu svědka N. Č., vyžádání zprávy P. ČR o trestním oznámení, provedení důkazu přílohovým trestním spisem atd. V petitu dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že argumenty dovolatele jsou obsaženy již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a že soud druhého stupně se s nimi správně vypořádal. Je zřejmé, že obviněný se k hlavnímu líčení u soudu prvního stupně nedostavil a pouze zaslal soudu potvrzení o své pracovní neschopnosti, bez žádosti o odročení hlavního líčení. Z trestné činnosti je spolehlivě usvědčován výpovědí spoluobviněného H. R. a svědka L. H. a jednou z výpovědí spoluobviněné L. R.. Veškeré důkazy ve věci provedené vinu obviněného P. D. potvrzují a nebyl shledán žádný důkazní prostředek, kterým by byla vina obviněného jakkoliv oslabena. Vzhledem k tomu, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právní kvalifikací trestného činu, státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného P. D. jako dovolání zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po ověření, že podané dovolání splňuje všechny zákonem vyžadované formální a obsahové náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
V posuzované věci je především nutno zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (odstavec druhý tohoto ustanovení nepřichází v úvahu). Proto musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací námitky lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v citovaném ustanovení, když současně platí, že jen existence některého ze zákonných dovolacích důvodů je předpokladem provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podané z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Dovoláním podaným z tohoto důvodu tedy nelze namítat vady právního posouzení z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž změna skutkových zjištění učiněných soudem prvního, resp. druhého stupně dovolacím soudem je vyloučena, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů v §265b tr. ř. je taxativní a přezkum skutkových zjištění není v tomto ustanovení jako důvod dovolání uveden (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je nutno připomenout, že nápravu některých skutkových, hmotně právních či procesně právních vad je podle trestního řádu možno učinit prostřednictvím dalších mimořádných opravných prostředků, a to stížnosti pro porušení zákona podle ustanovení §266 tr. ř. a násl., případně obnovy řízení podle §277 a násl. tr. ř.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dále dovodit, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Z výše citovaného obsahu dovolání obviněného P. D. je však zřejmé, že nemohou obstát ty jeho námitky, které sice formálně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti spočívají výlučně ve výhradách skutkového charakteru, když směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a proti rozsahu provedeného dokazování, tedy námitky proti správnosti skutkových zjištění. Dovolatel totiž namítl, že odvolací soud neumožnil provedení obhajobou navrhovaných důkazů, zejména důkaz výslechem svědka N. Č., důkaz spisem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 1 T 52/2004, a zprávou P. ČR H. B. o trestním oznámení. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn oběma soudy, žádnou konkrétní námitku v tomto ohledu neuplatnil. Je evidentní, že tyto jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží dosáhnout změny zjištění skutkového stavu věci. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Pokud by obsahem dovolání obviněného byly jen výše uváděné vady, pak by bylo nutno jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných, než ze zákonem stanovených důvodů.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že podanému dovolání obviněného P. D. lze přisvědčit v té jeho části, v níž obviněný namítá, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení, resp. ta ustanovení, jež mají zabezpečit naplnění jeho práv na řádnou obhajobu, zejména pokud jde o jeho právo vyjádřit se před soudem k věci, navrhnout soudu provedení důkazů svědčících v jeho prospěch, vyjadřovat se k provedeným důkazům atd. Byť obviněný tato svá tvrzení výslovně nedeklaruje jako naplnění dovolacího důvodu předvídaného ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a navíc ještě poněkud nejasně uvádí, že hlavní líčení bylo konáno v souladu se zákonem v jeho nepřítomnosti, tak podle názoru Nejvyššího soudu je z obsahu dovolání zřejmé, že dovolatelem uváděné námitky jsou způsobilé tento dovolací důvod věcně naplnit. Poté dovolací soud dospěl k závěru, že v tomto ohledu je dovolání obviněného důvodné.
Na základě čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (uveřejněná pod č. 2/1993 Sb.) má obviněný právo na projednání věci ve své přítomnosti mimo jiné i proto, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Rovněž na podkladě čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (uveřejněná pod č. 209/1992 Sb.) právo na spravedlivý proces zahrnuje především oprávnění obviněného na obhajobu i v tom, aby se mohl osobně obhajovat, vyslýchat svědky, dát vyslýchat svědky atd. Z hlediska ústavněprávního pohledu je pak právo na spravedlivý proces nutno posuzovat s přihlédnutím k celkovému průběhu trestního procesu v konkrétní věci, zvláště pak v souvislosti s existencí reálných možností obviněného uplatňovat svá zákonná obhajovací práva. Konečně je třeba připomenout i ustanovení §2 odst. 13 tr. ř. vymezující jako základní zásadu trestního řízení právo obviněného na obhajobu.
Z obsahu spisu především vyplývá, že obviněný P. D., který v rámci své výpovědi v přípravném řízení trestnou činnost částečně popíral, byl k hlavnímu líčení konanému dne 7. 4. 2004 předvolán dne 18. 2. 2004, přičemž se tak stalo vzorem „Tr. ř. č. 6a“ (dále jen „vzor 6a“). Na č. l. 197 spisu je založena omluva obviněného P. D. z účasti na úkonech trestního řízení adresovaná Okresnímu státnímu zastupitelství v Pelhřimově, jež byla dne 18. 3. 2004 doručena Okresnímu soudu v Pelhřimově, podle níž utrpěl dne 24. listopadu 2003 při dopravní nehodě poranění nohou, v důsledku kterých byl dlouhodobě hospitalizován a je dlouhodobě práce neschopen, a že se pohybuje pouze o berlích a „že má problém se dostavit do P.“. Na č. l. 202 spisu je pak další omluva obviněného P. D. doručená dne 5. 4. 2004 Okresnímu soudu v Pelhřimově, jejímž obsahem je sdělení jmenovaného, že se omlouvá z účasti na hlavním líčení konaném dne 7. 4. 2004 z důvodu dlouhodobého onemocnění, které dokládá připojenými potvrzeními o pracovní neschopnosti. Nelze též přehlédnout, že na č. l. 201 a na č. l. 203 jsou založeny omluvy spoluobviněných L. R. a H. R. z účasti na tomtéž hlavním líčení konaném dne 7. 4. 2004 s odůvodněním, že oba dva spoluobvinění jsou v pracovní neschopnosti, kterou dokládají kopiemi příslušných potvrzení. Z obsahu nařízení hlavního líčení pak ještě vyplývá, že Okresní soud v Pelhřimově pokládal za nezbytné, aby v posuzovaném hlavním líčení provedl výslech svědka N. Č., kterého předvolal k hlavnímu líčení, ale ten nebyl zastižen (viz č. l. 180). Konečně pak je třeba konstatovat, že na počátku hlavního líčení konaného před Okresním soudem v Pelhřimově dne 7. 4. 2004 bylo bez dalšího prohlášeno usnesení, jímž podle §202 odst. 2 tr. ř. se hlavní líčení konalo v nepřítomnosti jak dovolatele, tak spoluobviněných H. R. a L. R.. Protokoly o jejich výpovědi byly v hlavním líčení přečteny, osobně byl v hlavním líčení vyslechnut svědek L. H. a provedeny listinné důkazy, a na podkladě toho byl soudem prvního stupně vyhlášen rozsudek.
Jak bylo výše již konstatováno, obviněný P. D. byl k hlavnímu líčení předvolán standardizovaným tiskopisem „vzor 6a“, z jehož obsahu vyplývá, že takto předvolaný obviněný (dovolatel) byl mimo jiné poučen o tom, že pokud „… se bez řádné a důvodné omluvy k hlavnímu líčení nedostavíte, může soud za splnění podmínek §202 odst. 2 tr. řádu provést hlavní líčení ve vaší nepřítomnosti.“ Jestliže se obviněný P. D. poté včas omluvil z účasti na hlavním líčení s poukazem na svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, což současně doložil potvrzením o pracovní neschopnosti, pak s ohledem na obsah výše uvedeného poučení, jež se mu dostalo ze strany soudu, nelze jednoznačně uzavřít, zda obviněný si mohl být vědom toho, že „pouhá“ omluva své neúčasti na hlavním líčení doložená potvrzením o déletrvající pracovní neschopnosti nebude pokládána za „řádnou a důvodnou“ a že hlavní líčení proběhne v jeho nepřítomnosti, pokud výslovně nepožádal o jeho odročení. V tomto kontextu není bez významu ani to, že obviněný se v přípravném řízení ke spáchání stíhané trestné činnosti nedoznal, když ji přinejmenším zčásti popíral. V hlavním líčení konaném v nepřítomnosti dovolatele pak nebyli vyslechnuti ani spoluobvinění L. R. a H. R., neboť i oni svou nepřítomnost u hlavního líčení omluvili. Nebyl slyšen ani svědek N. Č., jehož výslech soud evidentně pokládal za nezbytný, neboť jej jako svědka k hlavnímu líčení předvolal.
Podle názoru Nejvyššího soudu za všech těchto okolností nemohlo být konáno hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného P. D., aniž by tímto postupem nalézacího soudu nebylo porušeno ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., podle něhož je základním materiálním předpokladem tohoto postupu závěr, že věc lze v nepřítomnosti obviněného spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení, a aniž by tímto nebylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces. Konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného lze toliko za výjimečných okolností, které dovolují prolomení výše již citovaných zásad, jež ve svém souhrnu garantují právo obviněného na spravedlivý proces. Je nutno zdůraznit, že v posuzované věci není jasné, zda soud prvního stupně omluvu obviněného z účasti na hlavním líčení opodstatněnou jeho dlouhotrvající pracovní neschopností pokládal za řádnou a důvodnou ve smyslu poučení, jehož se mu dostalo v rámci předvolání k hlavnímu líčení prostřednictvím vzoru č. 6a (viz obsah tiskopisu „Tr. ř. č. 6a“ – doručení obžaloby obžalovanému a jeho předvolání k hlavnímu líčení v případech, v nichž lze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obžalovaného – Sdělení č. 2 Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. – Seznam vzorů skupiny „tr. ř.“, publikovaného v částce 1/2002 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR). Z pohledu obviněného obsah tohoto tiskopisu neumožňuje učinit zcela jednoznačný závěr stran možnosti konání hlavního líčení bez jeho účasti.
Pokud je konáno hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, tak je vždy nutno posuzovat, zda pro takový způsob provedení nalézacího řízení před soudem prvního stupně byly splněny všechny zákonné předpoklady. V posuzované věci se obviněný omluvil z účasti na hlavním líčení a poukázal na svou dlouhodobou pracovní neschopnost (pro úplnost lze podotknout, že ve vykonávacím řízení bylo zjištěno, že obviněný trpí onemocněním, jež mu neumožňuje nastoupit výkon trestu odnětí svobody, neboť tento byl usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 31. 3. 2005 odložen na dobu do 30. 11. 2005 s tím, že zdravotní stav obviněného vyžaduje dlouhodobé léčení v trvání osmi až dvanácti měsíců). Při úvaze o postupu soudu prvního stupně v hlavním líčení v případě, že obviněný je v pracovní neschopnosti, je v obecné rovině třeba zdůraznit, že omluva obviněného z účasti na hlavním líčení z důvodu onemocnění doloženého potvrzením o pracovní neschopnosti není sama o sobě dostatečným podkladem pro závěr, že obviněný se hodlá účastnit hlavního líčení, že mu jeho zdravotní stav v tom brání a že se oprávnění účastnit se osobně projednání své věci nevzdává. Pracovní neschopnost tedy sama o sobě nezakládá povinnost soudu odročit hlavní líčení, ovšem je třeba přitom respektovat účel práva obviněného na projednání věci ve své přítomnosti a zajistit mu tak reálný podklad k vyjádření se k tomu, co je mu kladeno za vinu. Jestliže však konáním hlavního líčení v nepřítomnosti je soudní řízení (hlavní líčení) dotčeno jako celek, v takové míře a takovým způsobem, aby průběh soudního řízení pozbyl podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu, pak ovšem půjde o naplnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť bylo dotčeno ústavní právo obviněného na spravedlivý proces. V tomto směru lze odkázat na vcelku již stabilní judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřenou v rozhodnutích sp. zn. 6 Tdo 499/202 ze dne 12. 9. 2002 (Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, T 461.), dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002 (Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17. T 419.) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1500/2004 (Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 12, T 762.).
Na základě výše uvedeného je zřejmé, že v řízení před soudem prvního stupně byla s ohledem na konkrétní okolnosti věci ve svém souhrnu skutečně porušena procesní ustanovení umožňující provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. S ohledem na konkrétní situaci rovněž nebylo možno zjistit skutkový stav věci tak, aby představoval spolehlivý podklad pro rozhodnutí ve věci samé. Obviněný se z účasti na hlavním líčení omluvil a tak i s ohledem na obsah doručeného předvolání k hlavnímu líčení mohl důvodně předpokládat, že se hlavní líčení v jeho nepřítomnosti konat nebude a že tedy bude moci uplatnit svou obhajobu před soudem prvního stupně. Pochybení soudu prvního stupně pak nebylo napraveno ani v rámci odvolacího řízení, když návrhům obviněného na opakování důkazů a provedení dalších důkazů nebylo vyhověno. Přitom nelze přehlédnout, že k hlavnímu líčení se nedostavil žádný z obviněných, že soud vycházel z jejich výpovědí z přípravného řízení (přitom obviněný P. D. trestnou činnost nedoznával), přičemž nebyly provedeny důkazy, které byly obviněným P. D. navrhovány, a to ani v řízení před odvolacím soudem. Za těchto okolností nelze dovodit, že bylo plně respektováno právo obviněného P. D. na spravedlivý proces.
Proto dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a poněvadž vytýkané pochybení má svůj původ již v řízení před soudem prvního stupně, zrušil též v části týkající se dovolatele i rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově jako soudu prvního stupně. Současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež zrušením pozbyla svého podkladu. Okresnímu soudu v Pelhřimově pak přikázal věc znovu projednat a rozhodnout tak, aby lépe dostál své povinnosti zabezpečit právo obviněného P. D. na spravedlivé projednání věci ve své přítomnosti a umožnil mu tak uplatnit i důkazy svědčící v jeho prospěch.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo o dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík